2. A zas další... PLES!
Později
Vody, které se s příchodem Reinharda rozvířily se už zase pomalu uklidňovaly a písek událostí si sedal na dno. Realita všedních dnů plynula dál, jakoby se nic nedělo. Nový student zapadl mezi ostatní, Nebelvír soupeřil se Zmijozelem, Pobertové s Charlottou na sebe nadále štěkali, ostatní tomu zvesela přihlíželi, kromě pár rozbitých lavic se nedělo nic zvláštního. Ale pod slabým nátěrem všedních studentských starostí to vřelo.
Ve Zmijozelu to vřelo pořád. Řada studentů tam se nemohla pořád smířit s tím, že mají ve svých řadách "čistokrevnou mudlovskou šmejdku," jak ji kdysi překřtili Avery s Nottem. Občas proběhla šuškanda na temnější téma, občas se ozvalo, cosi neurčitého o strachu, který se všude vznáší… Ale nakonec se všichni stejně stočili k tématu „nový student“. Nový student se snažil nevyčnívat a mlčet. Nechtěl aby si ho kdokoliv všímal. Plnil si své povinnosti, občas škádlil Charlottu a někdy vedl dlouhé rozhovory se Snapem, které začaly na jednom vyučování a táhly se dál.
A oba chlapci k sobě měli stále blíž a blíž. Někteří tvrdili, že se na něj Snape přilepil, protože v jeho přítomnosti si na něj Pobertové netroufli, ale bylo to jinak. Snape prostě jen hledal někoho s kým by si mohl občas popovídat. Charlottu měl rád, ale mluvit pět let ve své podstatě jen s jednou osobou bylo ubíjející. A Severus prostě nezvládal to, co ona, totiž říct si "všichni jsou mi volní kolem krku", udělat z toho pravdu a té se držet.
Němec uměl spoustu věcí, které se zde neučily, ale nešly mu lektvary, které zase ovládal Snape. Ti dva se prostě doplňovali. Severus mu přitom při nejednom z takových doučování prozradil leccos o běhu školy, o kterém ani Pobertové neměli nejmenší tušení, pár užitečných faktů o profesorech a vůbec...
Reinhard občas nechápal, jak o něm Petr Pettigrew mohl říct, že je "prostě divnej". Ve srovnání s Poberty mu přišel daleko normálnější. Snad až na Remuse Lupina.
Jednou se zase se Snapeem potkal v knihovně. Bylo už dost pozdě... A co čert nechtěl, srazili se v Oddělení s omezeným přístupem.
"Co tu sakra děláš!" vyjel na něj Snape přidušeně, ale světlo proti němu nevypálil, jako jeho kamarádka.
"Studuji," řekl klidně Němec a dál si vybíral knihu, o kterou měl zájem tentokrát. Děsivé a pravdivé dějiny ho nechávaly chladným, tentokrát chtěl zjistit něco o podstatě magie jako takové a hlavně si pár věcí vyzkoušet. Jeho ruce se totiž stále častěji třásly, kdykoliv se setkal s násilím. Potřeboval se vybít… Uklidnit se.
"Doprčic, ani nemáš tušení, jak jsem se lekl!" ulevil si Severus a rychle vrátil do police Lektváry nejmocnější, aby je náhodou neupustil. "Vůbec jsem netušil, že sem taky... ehm, chodíš," usmál se potom. "Obvykle tu narazím akorát na Lotty, když se vzácně nezvládneme domluvit."
"Taky mě tu potkala, hned ten první den. Ale asi se ti nezmínila," připustil Němec a dál bloudil očima po policích. Hledal citem a věděl, že ten mu napoví. "Mimochodem, Severusi, proč je jak na trní, když si s ní chci normálně promluvit?"
Snape vykulil oči. "Ty to nevíš?" zeptal se potom. "Nebo ti to ještě nedošlo?"
"Co jako?" otočil se na něj Reinhard.
"Lotty s lidmi neumí mluvit normálně. Tedy, ne že by se nesnažila. Ale po prvním měsíci ji to přestalo bavit."
"Aha," poznamenal Reinhard a vytáhl z police starou zaprášenou knihu. "Proto mě pokaždé chce vyprovokovat k souboji. Nebo alespoň slovní přestřelce. A přitom jsem po ní nechtěl nic zvláštního, jen se zeptat jestli půjde na školní ples."
Severus si povzdechl. "Podívej, vezmeme to jinak... Co o ní vlastně víš?"
Reinhard se zarazil. "Kromě jména a svého amatérského posudku, který říká, že nevěří nikomu jen sobě, za oblečení skrývá nejistotu, je zvyklá bojovat, takže je buď jedináček, nebo sirotek a má zvláštní nadání na magii, které ji závidím i já sám, tak asi nic. Jo, rodiče byli mudlové."
Toho se Severus chytil. "Právě, Lotty je mudla. Stoprocentní mudla, jak by ti řekla. A je ve Zmijozelu. Šušká, že to sama chtěla, ale čert ví, co je na tom pravdy. Ale Zmijozel ve svých řadách nikdy neměl mudly. Polokouzelníky ano, ale mudly nikdy. Ona je první... O tom to je. Zmijozelští ji nesnáší protože je z mudla, ostatní ji zase nesnáší protože je ze Zmijozelu. Proto se s nikým nebaví normálně, protože nikdo se nikdy nebavil normálně s ní."
Reinhard se na něj chvilku díval jako by něco zvažoval a pak tiše řekl: "Vidíš a já měl patřit k vám, ale Brumbál si myslel něco jiného."
"Já si myslím," pronesl Severus vážně, "že tady se stala chyba. Jedna velká, obrovská chyba. Ty jsi měl být ve Zmijozelu a ona? V Nebelvíru? Možná. I když... Možná kdyby tam byla - tak by Pobertové neměli čtyři členy, ale pět."
"A to by bylo zlé, že?"
Severus se ušklíbl. "Viděl jsi, co Lotty umí, ne? Takže ano, bylo by to zlé. Jenže, už se stalo a to nejde vrátit. Oba jste tam, kde jste - to se nezmění. Každopádně to zadělalo na zajímavý ročník, pokud to mohu posoudit. A když jsi se přidal ještě ty, tak myslím, že dosavadní roky byly jen slabým čajíčkem."
"Opravdu?" Mladík zvedl hlavu od knihy, kterou nevědomky hladil rukou po hřbetě. "Já chci jen v klidu dostudovat, nic víc. Možná zažít pár akcí na něž se nezapomíná a žít si to tu, než bude pozdě. Jinak nic."
Zmijozelský student se smutně pousmál. "Jo, to jsem chtěl taky. A vidíš, jak to dopadlo... Pobertové na krku a pověst sraba, kterýho chrání holka."
"Buď rád, že neznáš tu mou," zabručel Němec a zaklapl knihu, kterou mezitím otevřel. "No teď si netroufnou, ale už mě podezírají, že s tebou něco mám. No," usmál se. "Ne že bys nebyl hezkej, ale nejsi můj typ."
Severus se na něj překvapeně otočil a potom si přitiskl ruku na ústa, aby se nezačal chechtat. Když ho Reinhard poctil nechápavým pohledem, jen zavrtěl hlavou.
"U-mř-u..." vypravil potom ze sebe namáhavě a dál se otřásal potlačovaným veselím. Konečně se mu po chvíli podařilo sebrat dech a uklidnit se. I když se ještě tlumeně pochechtával. "Hele," zabručel potom a sáhl pro knihu, která byla vedle Lektvárů, "já ti tady na Lotty práskám takových věcí, že by mě za to nejspíš zabila, ale o tobě toho vlastně moc nevím. Kromě toho, že jsi asi jedinej normální člověk z Nebelvíru."
"Děkuji, to je zřejmě pocta, ale ujišťuji tě, nejsem moc zajímavý. Opravdu ne. Rodokmen až do doby před Kristem, čistá krev, tak až to někdy bolí a musíme ji trochu mixovat, abychom nebyli dementní. Několik rodových vad a zase výhod. A to, že mám tři bratry a dvě sestry. Jo a z předchozí školy jsem byl, řekněme vyloučen kvůli jednomu incidentu, tak tady snažím sekat latinu. Skutečně nejsem zajímavej, Severusi."
"Jsi jedinej člověk, kterej dokázal Lotty posadit na zadek," zavrtěl hlavou Severus. "To se nikomu nepovedlo, ani bys nevěřil kolik lidí si tady o tom tady ještě furt vypráví. Takže mi netvrď nesmysly... Věř, já vidím víc, než jinej..."
"Byl jsem na tvrdé škole a jsem šlechtic, musím se umět prát už jen proto, že jsem otcův dědic, a mám bratry. Pokud zemřu... však víš co tím myslím."
"Vím, co tím myslíš, ale stejně je v tom něco víc a to mi nevymluvíš. Víš, docela dobře ovládám nitrozpyt, ale tvoje obrana je velice dobrá... Neboj, v hlavě se ti hrabat nebudu."
Reinhard se usmál. "Nedokázal bys to. To je první věc, kterou se naučíš. Tam u nás. A nech minulost spát, Severusi. Zase tak zajímavá neví. Ano, umím bojovat. Ano i jinými způsoby než kouzly, a ano umím ovládat i mudlovské techniky boje. Stačí?"
"Mě bohatě," odtušil Snape a zahloubal se do knihy. Ale po chvíli zvedl hlavu. "Jenom k tomu plesu. Vím, že na něj Lotty půjde. Samozřejmě z principu, protože o ní nikdo prý nebude říkat, že se bojí," pokrčil rameny, "je už taková, s tím nikdo nic neuděláme. Ale určitě se tam objeví."
"To je dobře," řekl Němec, pak mu pokynul a tiše zmizel. To že se občas chytá za záda, jako by ho bolela, si Severus stačil všimnout a teď.
Chvíli se za ním díval, ale potom jen sbalil další dvě knihy a taky se vypařil. A na temné chodbě před knihovnou se srazil s člověkem, na kterého právě myslel.
"Lotty, sakra!" ujelo mu tu noc už podruhé.
"Seve!" nedala mu příležitost pokračovat. "Dělej, musíme vypadnout. Slyšela jsem ty Nebelvírský Kretény, jak se dohadujou, že tě tu viděli..."
"Rychle musíme pryč!"
"No proč sem asi běžím," utnula ho a rychle ho táhla do další prázdné chodby a jedněm tajným dveřím, kterými se protáhli do druhého křídla školy. A právě včas, protože když je Severus zavíral, už zdálky slyšel hlasy, které neomylně patřily Pobertům. Doběhli do Zmijozelských sklepení a za chvíli se zhroutili do křesel ve společenské místnosti.
"Tak tohle bylo o fous," ulevila si Charlotta.
„To teda jo," utrousil Snape. Pak se na ni podíval, „jaks věděla kde budu?"
"Říkej tomu intuice," pokrčila rameny. "A taky ti došlo čtivo, jak jsem si všimla. A pak už jen chvilku stačilo poslouchat, když se ti čtyři začali dohadovat. Ano, přiznávám," zdvihla potom ruce, když po ní Snape hodil pohled. "Neměla jsem co dělat u Nebelvírské věže..."
"Jsi cvok, ale děkuji ti," zašklebil se na ni Severus. "Mimochodem, dole jsem potkal Reinharda, ptal se po tobě."
"Necekej. A copak chtěl?" zeptala se netečně a začala si na prst namotávat pramen vlasů. Což jak Severus věděl, dělala vždycky, když se chtěla uklidnit.
"Nic, jen jestli půjdeš a ples, asi…" usmál se, "…se mu líbíš."
"Tak to mám sto chutí tam nejít," povzdechla si a skrčila si nohy pod bradu. Pak se na něj podívala. "A s tím, že se mu líbím... Severusi, dělej si srandu z někoho jiného, ano? Víš, co mi napoprvé řekl? Ustupující čelo, moc výrazné nadočnicové oblouky... Pche!"
"Pokud jsem dobře slyšel, měla‘s k němu taky jisté poznámky...."
"Já? Jen jsem konstatovala fakty. Jeho francouzština je příšerná a ne že ne."
"Opravdu? Já ho neslyšel mluvit. A mimochodem, to sis nevšimla, že kvůli tobě zlomil Potterovi ruku?"
"Cože?!" Úplně mu zapomněla připomenout, že ona ho mluvit slyšela. A to tak, že už to nikdy v životě nechce zopakovat.
¨"Jo, měl nějaké kecy a Reinhard špatnou náladu, asi ho něco bolelo. No, Reiny ho vyzval aby přestal, nebo to dokázal. Potter nepřestal, znova ho požádal, aby toho nechal a když znova ne, chytil mu ruku a páčil tak dlouho až to odvolal. No a když se k němu otočil zády, Potter se na něj vrhnul a on mu nějak zlomil ruku. Jak, nevím."
"Nějak tam postrádám ten důvod, že to bylo kvůli mě. Jestli sis neráčil všimnout, tak Potter má kecy pořád," utrousila nedbale a potom se zadívala na svůj odraz v zrcadle, které viselo na druhé straně. Ne, nepřipadala si hezká, ani teď, ani kdy jindy. Ale nevadilo jí to. Brala to prostě jako fakt, který se nemění.
"Potter měl narážky na tebe, holka, proto ho Reiny srovnal."
"Jestli to byly narážky na můj vzhled," podívala se ze zrcadla zpátky na něj, "tak s ním bohužel musím souhlasit. Pokud to bylo na něco jiného, někdo by měl asi Reinhardovi vysvětlit, že Potter má jedinou mozkovou buňku o omezené kapacitě."
"Ty prostě nepřipustíš, že to bylo od něj… No dobrá věc, když už nic jiného, že? Mimochodem, dám ti radu, jestli ho chceš, pospěš si, Lucius ho chce taky."
"Jenže problém je, že já ho nechci," Charlotta se zdvihla. "Kromě toho by asi Evansové znova vyskákaly uhry, kdybych se o něco takového jen pokoušela. Takové faux-pas!" Naklonila se nad něj. "Vždyť to řekni, Severusi. Já nejsem hezká. A Reinhard je krasavec. Pro mě za mě, ať si ho Lucius nechá. Mě je to jedno."
"Jak myslíš," řekl Snape a pak se zasmál. "No i když šanci bys měla, o mě řekl, že jsem hezkej kluk. Ale nejsem prý jeho typ."
"Severusi, mezi náma je jeden podstatnej rozdíl," usmála se na něj. "Ty totiž jsi hezkej kluk, víš?" Cvrnkla ho do nosu a potom se otočila k odchodu. "Jdu si lehnout."
"Tak dobrou, Lotty," zavolal na ni a sám se začetl do knihy co si donesl sebou.
"Dobrou," zašeptala a pak rychle vyběhla do ložnice. Kruci! Kruci! Kruci! Donutila se myslet na svůj nejnovější pokrok. Půlku oddělení s omezeným přístupem měla už skoro přečtenou. Ne všechno, některé bláboly jí přišly naprosto neužitečné, ale pár knih tam bylo velmi zajímavých... Přiměla se myslet na tohle. A ne na nějakej podělanej školní ples. Ale stejně tam půjdeš, našeptala jí škodolibost. Půjdeš, protože neumíš prohrávat, tak je to.
* * *
Součástí plesu byly, vždy v jeho polovině, když už byli aktéři trochu připití, představení jednotlivých kolejí.
Havraspárští měli část z Shakespearovy Noci svatojánské.
Mrzimorší zase kousky ze Školy žen od Moliéra.
Zmijozel měl podle losu přijít na řadu teď.
Zmijozelské už tradičně vedl Lucius Malfoy. Měl na to, jak osobnostně, tak inteligenčně. Ve Zmijozelu nebylo potažmo přitažlivějšího kluka, než byl on. A když k tomu člověk připočetl Zmijozelskými tolik ctěný rodokmen...
A nebyl by to Lucius, aby nevymyslel opravdu efektní věc. Ohnivé představení, plné nejroztodivnějších jiskrných kouzel, za zvuků hudby jemné jako pohlazení jarního vánku. To vše za doprovodu neznámé básně, kterou recitoval svým tichým, svůdným hlasem. Ale nemohl si odpustit šprým, zcela hodný povahy zkaženého aristokrata. Takový malý, pichlavý vtípek. Jeho pomocníci nenápadně vysílali do davu přitahovací kouzla… A vábili tak na pódium nejobdivovanější krásky ze všech kolejí. Kterým pak, po vyslovení jistého zaklínadla, ruply slavnostní hábity po celé délce. Včetně Lily Evansové, která „reprezentovala“ Nebelvír. A která se nefalšovaně rozbrečela hanbou.
Ozval se nadšený hvízdot a pak následoval překotný úprk. Jenže ani ty postihnuté slečny, ani nikdo jiný si nedal ujít to, co se chystalo teď.
Remus v kožené bundě s cvočky, Black s nagelovaným hárem, Pettigrew s čírem a Potter s baskytarou, jako rocková skupina. Začali hrát jakousi vypalovačku a pak se najednou objevila zpěvačka. Obecenstvo lehlo smíchy.
Reinhard Schneider v minisukni, s parukou která byla dorůžova, síťovaných punčocháčích, vysokých podpatcích a v upnutém tričku s vycpaným dekoltem, začal zpívat, spolu s Blackovým chraplákem, hity letošní sezóny. Publikum řvalo. Black u kytary, Schneiderovy taneční a pěvecké kreace a nakonec jejich společné vystoupení s písní Listen to you heart a konečně Shadow on the wall. Publikum šílelo. Zvlášť když Němec začal tančit.
Lucius se napřed zatvářil kysele, když viděl, že jeho úžasný kousek zastínili takovou "blbostí", jak si to vyjádřil v duchu, ale potom se nechal strhnout atmosférou, alkoholem a nakonec se cynicky ušklíbl, když ho napadlo, že ten Němec nevypadá vůbec špatně. Rozhodně by šel položit na lopatky snáz, než Charlotta. A když se na něj tak díval, líbil se mu čím dál víc. Perfektní nohy, pěknej zadek... Dal si ještě jednoho panáka, aby si zachoval dekorum, že na něj tak zírá.
Ostatní se bavili a když už chtěla skupina skončit, chtěli další a další čísla. A Schneider s Blackem přidávali. Hráli to dokonale. Jako by se ani nedomlouvali, Schneider se chvílemi choval jako lepá až lehká holka a Black mu jeho "pozornosti" oplácel, samozřejmě v rámci představení. Když už dávali dvacátou písničku, začali se loučit a tak jako muzikanti na velkých koncertech představovat. A pak byl konec... A potlesk.
Ohromný, bouřlivý. Rozhodně to bylo jednomyslně zvoleno nejlepším číslem školy. Lucius skončil druhý, a tentokrát se ani neurazil, pohled na Schneidera v punčochách mu prohru plně vynahradil, Mrzimor s Havraspárem se dělily o třetí místo.
Schneider sešel z pódia a usmál se na Seva. "No, jací jsme byli?"
"Parádní!" ukázal vztyčený palec a podíval se na Luciuse, který je nepokrytě hltal pohledem. "Myslím, že by ses měl jít převlíknout, než se na tebe Malfoy vrhne... Jestli tedy platí ta sázka, že vyzveš Lotty k tanci," připomněl mu jejich poslední rozhovor, který se odehrál hodinu před plesem a na němž se opravdu vsadili, o domácí úkoly. Schneider se usmál a odešel ze sálu. Vrátil se za okamžik, v černých džínech a černé košili a saku.
"Lotty, zatančíš si se mnou?" zeptal se tiše dívky.
Ta stála stranou, přes ramena přehozený černý plášť, který jí splýval až na zem a kritickým okem hodnotila všechno kolem sebe. Nebylo určitě překvapením, že od ní se Zmijozelští, ani Nebelvírští potlesku nedočkali. Ale teď zdvihla překvapeně hlavu. Severus, který stál nedaleko, natáhl uši. Jestli přijme, tak bude muset Reinahardovi dělat týden domácí úkoly z lektvarů... Ale o tohle mu ani tak nešlo. Vážně ho zajímalo, jestli Reinharda jeho kamarádka nepošle do patřičných mezí.
"Cože?" zeptala se a nadzdvihla obočí v překvapené otázce. "Ty, nový idol školy, si chceš zničit pověst, jo?"
"Na mé pověsti mi nikdy nezáleželo, navíc jsem tu právě přes hodinu chodil v punčochách... Myslím, že tvá společnost mi ji jen vylepší. Alespoň v mých očích," řekl tiše a dodal: "Pojď prosím."
Nervně se rozhlédla kolem a nebýt toho, že ji Severus přiměl vyčesat si vlasy, začala by si asi navíjet pramínky na prst. Ale potom zjistila, že je pozoruje několik párů očí, dychtivých vidět, jak vezme do zaječích a hrdost jí nedala.
"Seve, pohlídáš mi ho?" zeptala se tiše a sundala si plášť. Být tam Lily Evansová, asi by omdlela, protože tentokrát Charlotta odložila své obvyklé oblečení stranou. A soudě podle některých reakcí, pár jedincům vypadly oči z důlků. Žádný neforemný hábit, ale dlouhé zelené šaty, široký černý pásek a dlouhé sametové rukavice.
"Stejně jsi pako," pronesla nakonec a podala Reinahardovi ruku.
"Já vím, to mi doma říkaj bráchové od té doby, co umí mluvit," odpověděl a vedl ji do kola. Začala hrát pomalá taneční hudba a on se s ní vznášel po parketu, jako by ona byla jeho královnou.
"Och, tak nejsem originální? Fajn, myslím, že ti budu muset vymyslet jinou přezdívku," přimhouřila lehce oči a v duchu děkovala, že není moc vidět, jak se jí ty kroky pletou. Taky se trochu bála, aby to její korzet vydržel, ale na druhou stranu si říkala, že zas tak neschopná není, aby se neuměla obléknout. A pravdou bylo, že on byl galantní a taky skvělý tanečník. Doslova cítila jak si tu hudbu užívá a jak k němu promlouvá, stejně jako když on sám zpíval a tančil na improvizovaném pódiu.
"Moc ti to dnes sluší," řekl, když s ní vytáčel jednu složitou otočku. Měla už na jazyku nějakou jedovatou poznámku, ale nakonec ji spolkla.
"Díky. Tobě to taky... seklo v té paruce."
"Jo? To jsem rád, nemohl jsem se rozhodnout jestli růžovou nebo zelenou."
"Hm, zelenou bych vynechala. Jisté lidi nesmírně provokuje," zahlédla koutkem oka Poberty. A vzpomněla si, co jí Severus říkal, při nedávné noční debatě. "Hele, asi to není nejvhodnější místo... ale ty jsi vážně zlomil Potterovi ruku?"
"Potterovi?Jo, pročpak? Stěžoval si?" Reinhard se zatvářil pobaveně.
"Mě? Ani omylem. Spíš se divím, že na mě potom nenaběhl, protože Severus něco říkal o tom, že to bylo kvůli mě?" zdvihla k němu tázavě pohled. "Totiž, abys věděl, tohle je dost o ústa..."
Usmál se a vytočil s ní další otočku.
“Pomlouval tě. Poprosil jsem ho ať toho nechá, pak se navážel do tebe i mě. Jo, zlomil jsem mu ruku a vysvětlil, že ty mu provedeš ještě horší věci, pokud o tobě bude šířit pomluvy. A on se tě bojí. Nechá tě být. A kdyby ne, ví co by se mu stalo," zakončil Němec a usmál se. "Pokud jsem se tě tím dotkl, omlouvám se."
"Podívej," řekla v záchvatu náhlé upřímnosti, "o mě tady vůbec nejde, jsem zvyklá, pět let to mám na talíři v jednom kuse, ty dva roky už nějak doklepu. Ale ty jsi s nima na pokoji... A Nebelvíští Kreténi umějí být pěkní hajzlíci. Vím, že se umíš bránit, ale někdy bych ti vážně radila - nech toho. Já je zvládnu... Ale jinak díky." Pomalu se otočila a začínala cítit, že jí ty kroky docela jdou. "A krom toho, Potter jede Evansový, která zase jede po tobě."
"Má smůlu, já nemám zájem o ni," řekl s klidnou přímostí. "A neboj se o mě, u nás ve škole to bylo horší."
"Já se nebojím!" řekla najednou drsným tónem a pak ke své hrůze cítila, že si přišlápla šaty a nezadržitelně se řítí dolů. Rozplácnout se jak žába, což by určitě vyvolalo salvu poznámek, vzhledem k barvě jejích šatů, před očima celé školy... tak přesně tohle jí teď hrozilo. Zachytil ji se stejnou pohotovostí, jako když proti sobě bojovali a z pádu vykouzlil efektní otočku, tím, že ji zvedl do náruče a přitiskl si ji k sobě. Pak ji postavil.
"V pořádku?" zeptal se šeptem.
"Jo, jen jsou... moc dlouhý..." zašeptala a byla si stoprocentně jistá, že rudne až někam dolů ke krku. Dohájedohájedoháje! Pak si uvědomila dvě závažná fakta: už delší dobu nehrála hudba, na kterou začali tancovat a už delší dobu kromě nich nikdo netancoval, jen na ně všichni civěli. Podívala se na něj. A nemohla se ubránit uchechtnutí. "Půlka z nich určitě čeká, kdy ti podpálím boty... Bože, až tohle skončí budu potřebovat skleničku."
"Myslím, že čekají na něco jiného," řekl a lišácky se usmál.
"A CO JAKO?" loupla po něm tak vražedným pohledem, že se v místnosti málem ochladilo. Naklonil se k ní a pošeptal ji do ucha: "No jestli ti dám pusu a ty mě zabiješ, nebo jestli ti tu pusu ani dávat nemusím..."
"Dej mi pusu a uvidíš, co dostaneš!" zasykla na něj vražedně, ale v tu chvíli si znova přišlápla šaty a musela se ho chytit, aby neupadla. A aby to nevypadalo humpolácky, Reinhard jí okamžitě zaklonil, jako při tangu. A pak si ji přitáhl k sobě. Chvilku to vypadalo, že ji skutečně políbí, ale pak ji jen zlehýnka pustil a naznačil polibek na ruku.
"Děkuji za tanec," řekl a podval se ji do očí.
"Není zač," udělala mu pukrle a pak se rozhlédla kudy by se dalo nejrychleji zmizet. Což jak zjistila, nebyl vůbec snadný plán. Severuse nikde neviděla, tím pádem ani svůj plášť, jen na všech stranách dychtivě rozevřené oči. V tu chvíli se jí zmocnila panika. Tolik lidí... Ne že by nebyla zvyklá, ale najedou se cítila absolutně bezmocná. Tolik lidí a zírali jen na ní. A nemohla ani použít žádné kouzlo, nebylo kam utéct a srazit další body Zmijozelu, to by nedopadlo dobře. Jen se zmateně zatočila dokolečka.
Ale on byl stále tady. Jistý a klidný. Reinhard ji nabídl rámě, které trochu nervózně přijala a odvedl ji ke stolu s občerstvením. Tam se na ni usmál.
"Máš krásné šaty, ale něco tomu chybí," řekl a pak z květiny na stole vykouzlil šperk do vlasů a ten ji tam s lehkou úklonou vetkl. "Můj dárek pro dámu večera."
"Já..." Snad poprvé za tu dobu, co v Bradavicích studovala, se někomu povedlo připravit ji o řeč. Jen si nevěřícně sáhla do vlasů, jestli se jí to nezdá, ale nezdálo. "Díky..." zamumlala potom, protože ji nic lepšího nenapadlo. Snad kromě toho, že ten kluk nemusí být zas tak špatný i když je z Nebelvíru.
"Ale stejně jsi pako," dodala potom s trochu veselejší tváří, když se vzpamatovala. "A je mi jedno, že ti tak říkají i tví bratři. Něco k pití? Já potřebuju, přiznávám, panáka." Pak ho velitelsky zatlačila zpátky ke stolu. "Ne, já tam dojdu... Potřebuju to..."
"Dobře," souhlasil a pořád se na ni usmíval. Líbila se mu, ona ano.
S omluvným výrazem si přidržela šaty a propletla se mezi hordou štěbetajících třeťáků z Mrzimoru, kteří si jí naštěstí nevšímali. U baru požádala o dvě skleničky, jednou whisky a jednou vodku. Tu vodku vypila hned na ex a potom si nechala nalít znovu a teprve s tou druhou dávkou se zase vrátila zpátky. Ještě pořád si jí nikdo nevšímal. Což bylo na jednu stranu divné, protože Pobertové byli jistě nedaleko, ale na druhou i docela příjemné...
On tam seděl a čekal. Klidně s nenucenou elegancí, která k němu patřila stejně jako vychování. S poděkováním od ní převzal sklenku a po přípitku se napil. Byl rád v její společnosti a byl rád, že se nehádají. Vlastně... Byl moc rád, že ostatní neotravují.
Sedla si vedle něj a trochu se na něj usmála. Bez svého drsného nátěru vypadala... trochu jako holčička, když přijdou první taneční. Sice měla občas tendenci provokovat ho, ale nakonec se ovládla, protože tohle byl docela hezký večer, rozhodně jeden z nejpříjemnějších, které v Bradavicích zažila, takže proč si ho kazit? Severus by ze mě měl radost, pomyslela si, začínám se aspoň trochu ovládat.
Usmál se pak… Pak se objevil Potter a převlečená Lily Evansová.
Reinhard si povzdechl: "A tak hezky nám to začalo."
"Souhlasím," zavrčela a zase z ní byla ta bojovnice, kterou znal tak dobře. Vypila svoji vodku na ex a pak se zdvihla. "Radši půjdu... Myslím, že tu někdo o mojí společnost nestojí."
"Půjdu s tebou, pokud tedy mohu," řekl a sklonil hlavu. Čekal, jak se rozhodne ona.
"Nemyslím, že je to dobrý nápad, ostatně..." tentokrát ani nestačila doříct. Protože Potter a Evansová si jich už všimli a neomylně si to zamířili až k nim.
"Hej, Reinharde!" zamával na něj James. Reinhard se na chvíli otočil, chtěl mu říct, ať neotravuje, ale když se potom otočil zpátky, Charlotta tam už nebyla. A nebyla ani nikde v dohledu. Zato Potter s Evansovou už byli u něj.
"Teda fakt respekt," poplácal ho James po rameni. "Protočil Tyty a ještě je celej... Škoda, že jí nedal i pusu. Byl by na ní hezkej pohled..."
"On je na ní někdy hezkej pohled?" vložila se do toho Lily. "Teda já nevím, ale podle toho zelenýho hadru... Ale jinak dobrý. Vážně jsi ještě celej, Reiny?" podívala se na něj.
"Jistě, proč bych neměl?" zeptal se, ale moc radosti v tom nebylo. Zkazili mu večer. Takže po chvíli poslouchání jejich řečí se omluvil a vytratil se ze síně.
"Reinhard mě štve," pronesl James Potter zamyšleně, když se jim dotyčný vzdálil z očí.
"Ale a čím? Ať vím, jestli je to ta samá věc," ozvalo se mu za ramenem. Stál tam Petr.
"Jo, mě by to taky zajímalo," přisadila si Lily. Potter se jen rozhlédl, jestli někde neuvidí zbývající Poberty, ale potom se na to vykašlal a sklonil se.
"Tím, že pořád drží na Tyty... Nechce pochopit pravidla týhle hry."
Petr se nehezky usmál. "A což jim dát lekci? Oběma?"
"A jste si jistý, že je to ve vašich silách?" ušklíbla se Lily.
"Když utočíš zezadu, jsi vždycky ve výhodě," odbyl ji James a mrkl na Petra. Ten mu mrknutí vrátil.
"Viděl jsi ho prát se s ní. Myslím, že ti vypráší kožich Pottere," usmála se Lily a odešla k dalšímu hloučku obdivovatelů.
"Možná, ale za pokus to rozhodně stojí..." Potter bohužel nebyl tak neschopný kouzelník, jak na první pohled vypadal. Ovládal docela slušné kletby. A tím víc ho štvalo, že ho Charlotta vždycky dokázala zahnat do kouta. Ale teď měl příležitost se jí pomstít. Z barmana vytáhl, že měla dvě silné vodky... To takovou holku jako je ona, takové tintítko, to musí odrovnat. A nebo možná…
"Mám nápad," usmál se náhle a ukázal dozadu na Luciuse. "Jednou budou Nebelvírští se Zmijozelskými spolupracovat."
"Co chceš dělat?" zeptal se Petr a zadíval se na něj. Jamesi Potterovi v očích hořelo téměř vražedné světlo.
"Lucius si podá Tyty a my dva si podáme Reinyho. V maskách nás nepoznají. Nebudou vědět, že jsme to my," vysvětlil mu pak.
"Lucius by spíš Tyty ojel, a jak ho dnes pozoruju, tak i Reina, jemu je to jedno," poznamenal Petr a pak se usmál. "Co si Reina podat a pak ho předhodit Malfoyovi?"
"Když už jsme v tom," ušklíbl se James, který taky měl něco v sobě, proto vymýšlel zvlášť zvrácené plány. "Co si ho podat a dotáhnout ho ke sklepení? Když se s Malfoyem dohodneme, můžeme mít pěkný divadýlko zadarmo."
"Souhlasím," zamumlal Petr a při té představě skoro začal slintat. Jeho nový spolužák mu byl idolem, nejen po stránce fyzické. Docela rád si sám v tichu ložnice přiznával, že by… Ano, rád by, kdyby ten hrdý Němec křičel a sténal právě pod ním a prosil ho o víc.
"Jdeme na to!" rozhodl James a dal si ještě jednu whisky. Petr ho napodobil a najednou byl rád, že s nimi není druhá část Pobertovské party. Sirius nebyl špatný, ale Remus nad vším moc přemýšlel a leccos mu vymlouval... A tohle by určitě byla jedna z těch věcí. Ale to už ho James táhl k Malfoyovi, který se rozvaloval nedaleko nich.
"Hej, Malfoy, máme pro tebe návrh!" oslovil ho James drsně.
"Ano? A jaký, Pottere?" zeptal se bělohřívý aristokrat klidně. "Povídej."
"Co bys řekl menšímu povyražení... v oblasti sexuální?"
"S kým, snad ne s tebou?"
"Ne, to fakt ne. Ale co bys řekl na našeho milého spolužáka? Viděl jsem, že jsi na něm mohl oči nechat, když se tu svíjel v tom šlapkovským oblečku."
"Reinhard? Ty mi tu domlouváš s Reinym rande? Copak? Věřím, že on by to zvládl sám."
"Vůbec ti tu nedomlouvám rande. Chci ti nabídnout výměnný obchod. Dostaneme ti Reinharda k vám do sklepení, když ty tam v tu samou dobu přitáhneš Tyty a dáš jí před Reinym trochu na pamatováka..."
"Němec mě přizabije, jestli mu šáhnu na holku," řekl klidně Lucius a potáhl z cigarety.
"První tejden se málem přizabili oba, takže tu není co řešit. A jedna drobnost, je přece ples, ne? Masky jsou snadno k sehnání. Ty si užiješ, klidně s oběma, my si užijem, obě strany budou spokojený. Bereš?" zeptal se ho Potter přímo.
"Beru!" zasmál se Lucius a zvedl se. Tohle byla šance, co se neodmítá.
"Dobře, co s Tyty uděláš je celkem jedno, je odolná a vylíže se ze všeho, ale počkej s tím tak dvacet minut, až tam dostaneme Reinyho. S ním bude trochu problém, ale myslím, že to zvládneme... Za dvacet minut u vás ve sklepení. Adieu," zachechtal se drsně James a popadl Petra za rameno, aby ho odtáhl pryč.
"Tohle je fakt PLES!" Tomu se jeho malá vodnatá očka ještě jakoby zúžila v očekávání. "Jen mám jednu otázku, jak tam chceš Reinharda dostat? Víš přece, co umí… Bohužel, v tom má Lily pravdu."
"Hrubou silou těžko, ale pokud vím, tak poslední dobou chodívá do věže, čte si tam a dívá se na hvězdy. Jestli tam bude, musíme - ano, řekneme že Tyty je v nebezpečí! To je ono!"
"A potom masky a hurá na něj!" zašklebil se Petr a znovu mu bleskl myslí Reinhard ponížený, spoutaný a prosící. Otřel si orosené čelo. "Tak jdeme, ne?"
James do sebe nalil ještě jednoho panáka a oba vyrazili směr věž. Schody bral James po třech, Petr jen po dvou, s jeho vahou se mu docela špatně běželo. Ale v duchu už věděl, co Jamesovi navrhne, až Reinyho pošlou do sklepa... Imobilus korpus je velice spolehlivé zaklínadlo a je lepší než Petrificus totalus, protože člověk není jak prkno, jen své svaly neovládá. Ale v tu chvíli už vyběhli až úplně nahoru. A Reinhard tam samozřejmě byl.
"Hele!" vyjel na něj James. "Nemám jí sice rád, ale stejně ti to jdu říct... Před chvílí jsem zaslechl Crabba s Goylem, no víš, ty dvě zmijozelácký gorily, jak se baví, že Tyty to dneska seklo v těch šatech a stála by za hřích..."
"Díky," řekl Reihard, zaklapl knihu a pohybem ruky ji odčaroval pryč. Ta ukázka magie, která se vymykala průměru, je na chvilku zarazila a tak prošvihli okamžik, kdy procházel kolem nich a pak už běžel po schodech.
"Výborně!" zašpitl si James a potichu, jak myšky ho následovali. Jen Petrovi se udělalo trochu nevolno, když si uvědomil, že Reinhard ovládá magii na stejné, ne-li vyšší úrovni než Charlotta. Ale pak si znova připomněl zaklínadlo, které si občas trénoval na krysách a uklidnil se. Bylo jedno z mála, které ovládal perfektně...
Doběhli dolů a z odložených plášťů si vyrobili masky. Neviditelný plášť použít nemohli, Reinhard by to pak poznal a jejich majitelé je určitě postrádat nebudou, na to jsou všichni moc opilí. Staré dobré Bradavice, pomyslel si James Potter, když se soukal do té své.
Charlotta si zase přidržovala šaty a nejradši by se zula. Ten dlouhý tanec s tím Němcem a navíc vysoké podpatky jí dokonale zničily nohy. A ty dvě vodky se taky začínaly projevovat. Nebyla zvyklá pít. Rozhodně ne tak rychle. Proto si teď jednou rukou držela šaty a druhou se opírala o zeď. Severuse nikde nepotkala, ale trochu předpokládala, že je buď v knihovně, nebo šel spát... Spát. Postel. Ta slova jí teď zněla jako rajská hudba.
Reinhard doběhl až k Zmijozelské věži, ale nikde ji nenašel. A to bylo divné. Musel ji najít a jako do rány mu přišel jeden Zmijozelák.
"Charlotta, kde je?"
"Kdo?" podíval se na něj Zmijozelský nechápavě.
"Charlotta. Pátý ročník, zelené šaty, tmavé vlasy."
Zmijozelský na něj chvíli civěl, ale pak mu došlo koho myslí. A Reinhard si zase uvědomil, že ji tady asi moc lidí jménem neoslovuje.
"Tyty!" křikl nakonec tu přezdívku, kterou jí dali Pobertové.
"Jo tá!" pleskl se student do čela. "Tak to nevím. Ale myslím, že nějakou holku v zelenejch šatech jsem viděl jít do sklepení. A šli tam za ní Crabbe s Goylem, od nás."
"Díky," řekl Reinhard už se hnal dolů. Věřil jí, ale přece jen jestli pila… Nechtěl si domýšlet důsledky a připustil si - měl o ni strach.
Zmijozelský za ním jen chvíli zíral, ale potom se vrátil zpátky do Velké síně. Že se potom chodbou prohnali ještě dva týpci v maskách už nezaznamenal. Co mu bylo do nějaké Charlotty, byl přece PLES!
Charlotta mezitím dospěla skoro až k vchodu do zmijozelské koleje a s úlevou skopla ty příšerné boty. Na efekt sice byly dobré, stát se v nich taky dalo, ale chůze už byla utrpení. Právě se chystala říct heslo a potom zalézt do vyhřáté postele... Boty přistály na zemi, když chytily dva habáni v maskách a jeden jí pohotově zacpal ústa, zatímco druhý se jí všemožně snažil zkroutit ruce, aby se nemohla bránit. Tedy ne, že by se o to nepokusila… Kopala kolem sebe a škubala sebou. Jenže to nepomáhalo a pak i když proti nim použila kouzlo, zasáhlo jen jednoho a částečně. Pak někdo vyřkl zaklínadlo a svět zčernal.
Když se zase začala trochu vnímat, uvědomila si, že je ještě pořád v té chodbě. Jen místo dvou habánů jí držel jenom jeden, taky s maskou přes obličej. Kdyby mohla, tak ho kopla, ale cítila, že ani ruce, ani nohy ji nechtějí poslouchat a točila se jí hlava.
"Parchante!" sykla na něj přidušeně.
"Klid, holka!" zafuněl jí kluk do ucha a pak už se ozval zvuk spěšných roků. Vzápětí se v chodbě objevila vysoká postava. Reinhard! Poznala ho hned, podle stylu chůze. Uviděl ji a do ruky mu vklouzla hůlka. Byl obezřetný a šel teď pomalu, očima přitom hlídal jejího strážce a zkoumal tmu kolem sebe.
"Pust ji," řekl klidně, když stál na pět metrů od nich.
"A proč?" otázal se útočník v masce škodolibě. "Nejsi tady ani půl roku a myslíš si, že si můžeš vyskakovat?"
"Pusť ji…" řekl mladý čaroděj a v hlase se objevil led.
Najednou to Pobertům nepřipadlo jako dobrý nápad. Ten kluk před nimi, byl cítit něčím chladným, studeným a klidným, jako... Smrt. Jenže James byl James a Petr byl Petr. Představa, že by tomuhle klukovi mohli dát nakládačku a ještě se pomstít nenáviděné Tyty, to bylo silné lákadlo. Petr neslyšně vytáhl hůlku. Zrovna ve chvíli, kdy postava v masce, která držela Charlottu přimáčknutou na zdi, začala znova mluvit.
"Říkám ti, moc si vyskakuješ. Ona taky. Potřebujete lekci, oba dva..."
A v tu chvíli Petr křikl: "Imobilus korpus!" A namířil hůlku na Reinhardova záda. Němec se skácel jako podťatý.
Reinhard později nedokázal pochopit, jak se jim to mohlo povést, ale povedlo. A pak, když tam ležel, dostal ránu do hlavy, svět zčernal.
Když se probral, byl nahý a někdo se nad ním skláněl a pozoroval ho.
"Tak jsi vzhůru, krasavče?"
Charlotta zaječela, když se Reinhard bezvládně skácel k zemi, ale to bylo všechno co mohla dělat. Ruce ani nohy ji ještě pořád neposlouchaly a pálit oheň jen naslepo do podlahy bylo naprosto k ničemu... A pak jí ústa zacpala jiná, horká a nechutná, až se jí obrátil žaludek. Kousla ho do jazyka, ale vysloužila si jen facku, až málem chytila druhou o zeď. A jen bezmocně přihlížela, jak z Reinharda stahují ty dvě postavy šaty a ta jedna ho... osahává?
Tohle musí být zlej sen, napadlo ji náhle. Hnusnej zvrácenej sen!
Byly mu vidět jen oči. Černopláštník se nad ním skláněl a prohlížel si ho jak králička v kleci, zatímco druhý si vedle klidně zapálil cigaretu a jen se debilně pochechtával. Zdálky slyšel Lottiny přidušené výkřiky, ale jinak se nedělo nic.
"Nechte ji být," podařilo se mu říct po chvíli soustředění. Jeho soukromý učitel byl toho názoru, že s kouzly se dá bojovat i psychicky, jen to chce odolnost a tvrdost. A o to se on teď snažil. O tu tvrdost. Nic jiného mu totiž nezbývalo. Musel bojovat. Kvůli ní. Kvůli sobě. Ponořil se do sebe a našel v mysli vlákna kouzla obmotaná kolem mozku a nervového systému. Představil si sám sebe jak je trhá hůlkou a svou vlastní silou a málem zařval bolestí. Bolelo to. Moc, ale on byl zvyklý. On musel. Znova napjal síly a po tváři mu stekl pot.
Netušil, že ona se teď pokouší o to samé, jenže jí to nejde, ale vůbec. Jen znovu svého věznitele kousla, když se ji pokusil políbit podruhé. Výsledkem byla, že opravdu tu ránu o zeď chytla. A bolelo to.
"Parchante!" ucedila, ale spíš si tím jen ulevila, než by ho doopravdy naštvala. Jen se pochechtával. Potom jí sáhl do vlasů a vzápětí křehká ozdoba křachla o kamennou zem a rozbila se na milion drobných kousků. V tu chvíli se neovládla a místnost na chvíli ozářily plameny. Trochu jí spálily šaty, ale jinak se taky minuly účinkem.
Severus... bleskla jí hlavou myšlenka. Jenže by taky mohl dopadnout jako oni, možná ještě hůř.
Reinhard ucítil bolest v žaludku a zádech. Stará zranění ho začínala bolet, ale pavučina slábla a pak praskla. Z úst mu vyteklo trochu krve a on zavřel oči. Pak mu jeho vytrénované tělo dalo příkaz. Teď! A on se vymrštil a praštil kluka vedle sebe. A pak už stál na nohou. Pouta, co ležely vedle něj na zemi mu posloužily jako zbraň na toho druhého. Srazil ho k zemi a rozbil mu hlavu. Dál se o něj nestaral. Skočil po třetím, co se sápal po Charlottě, a praštil ho do ledvin. Mladík vyhekl a pak se složil. Reinhard zachytil Charlottu do náruče.
"Jak se cítíš?" zašeptal. Nemohl mluvit, všechno ho bolelo, ale ještě to šlo.
"Blbě," zašeptala a zavřela oči. "Nevím jaký kouzlo na mě použili, ale každopádně se nemůžu hýbat..."
"Myslím, že vím... Ale první se musíme odsud dostat." Pak sebral ležícím hůlky a našel tu svou a zamířil ji na Charlottu. Kouzlo okamžitě zmizelo a on se na ni usmál. "Najdu kalhoty a jsem u tebe."
"Jasně, jen co tady trochu popovídáme!" zavrčela vztekle, když se jí zase vrátil do rukou i nohou cit a mohla se konečně pořádně hýbat.
Měla vztek. Ohromný vztek, který by dovedl roztavit celé Bradavice, pokud by byly z kovu. Poraněná tvář ji pekelně pálila a když jí pod nohama zaskřípal ten drobný prach, který zbyl z Reinhardova vykouzleného šperku, měla sto chutí je všechny do jednoho pomalu, pomaloučku mučit... A vlastně proč ne? Na nepromíjené kletby už narazila. A vůbec nebyl problém je ovládnout. Zamířila pečlivě na svého útočníka.
"Cru-" -cio, už nedořekla. Za zápěstí ji chytila silná ruka.
"To ne, Lotty, tohle ne," řekl Němec, který vypadal i polooblečený dost zbědovaně. Krev mu zasychala na obličeji a další měl v uších. "Ne, tyhle kletby, ano? Odmaskuj je, přičaruj jim uhry na zadek i bradavici kamkoliv tě napadne, ale ne tohle."
"Proč ne?" obrátila se na něj vztekle. "Proč sakra ne! Pět let mě tu šikanují a teď tohle! Proč se jim sakra nemůžu pomstít podle jejich pravidel!"
"Ne, prosím. Jestli si mě alespoň trochu vážíš, věř mi. Ne."
Chvilku mhouřila oči, potom si zhluboka vydechla a nakonec útočníka nakopla přímo do rozkroku až se zkroutil bolestí. Sebrala svoje boty a bosa se vydala od nich pryč. Jen pod chodidly stále cítila tu jemnou drť, která zbyla z její ozdoby. Sáhla si do vlasů. Účes měla rozcuchaný, na obličeji velký škrábanec od zdi, ale pořád na tom byla líp než on.
"Je jí škoda..." pronesla potom. "Pojď, musíš na ošetřovnu, vypadáš příšerně."
"Díky, podobně se i cítím," řekl a následoval ji na ošetřovnu, kde se celkem rád zhroutil na postel a pak, když dostal lektvar utišující bolest, zavřel oči a usnul. Doufal, celkem oprávněně, že tady bude klid.
Charlotta si jen nechala umýt šrám a důsledně odmítala říct, jak se jim to stalo. MacGonagallová ji sice vyslýchala, jestli se do sebe nepustili, ale na to jen zavrtěla hlavou. Nakonec se s povzdechem obula a s přáním dobré noci nechala Reinharda v péči madam Pomfreyové.
Když se dostala zpátky na chodbu, vedoucí ke zmijozelským kolejím, jaké překvapení, ti tři maskovaní výtečníci už tam nebyli. Sama pořádně nevěděla, proč je vlastně neodmaskovala. Snad proto, že jí Reinhard zabránil použít Cruciatus a potom jí za to už nestáli. Nebo se možná bála, koho pod těmi maskami najde. Každopádně ji začalo bolet celé tělo a cítila, že už dál neujde ani krok. Svezla se podél zdi na zem... A zatoužila aby ji někdo objal a pohladil. Po chvíli se tiše rozplakala.
Nakonec se tam objevil Severus. Vzal ji do náruče a odnesl na kolej. A pak u ní byl dokud neusnula. Držel ji za ruku a občas ji řekl, že to bude dobré.
Nic víc dělat nemohl.
+ 3. kapitola: Pomsta a něco víc
Komentáře
Přehled komentářů
Velice zajímavá povídka. Budu se těšit na další vývoj děje i jednotlivých charakterů....
=0)
(Teressa, 23. 1. 2010 13:50)NADHERA!!!uz sa neviem dockat pokracovania =) rychlo prosiiim =)
...
(Profesor, 21. 1. 2010 20:21)Abych byla upřímná, tak tentokrát mne příběh zaujal a dokonce velmi. Možná kvůli té scéně z plesu - dobře, miluju rockové kapely - a nebo kvůli celkové dynamice. Byla prostě moc hezká a už se těším na další.
:-)
(Hotaru, 26. 1. 2010 8:53)