Když hoří i led

7. Na bitevním poli  

Za dva týdny se Charlotta vrátila. O dva měsíce později, než původně měla. V dlouhém černém plášti, s obvazem na levém předloktí a krku. Hubenější, šlachovitější a taky trochu bledší. S kruhy pod očima. Ale nepřipouštěla žádné otázky. Dokonce se usmívala a vypadalo to, že je na tom o mnoho lépe, než když odjížděla.

Vypadala, že se s tím snad vyrovnala…

Nebyla to tak docela pravda, ale kdo jí to mohl mít za zlé?

Reinhard byl zrovna pryč. Povolali ho z akademie a tak měl Severus volné pole. Musel ji totiž něco říct. Něco důležitého, než se Reiny vrátí a bude pozdě. Jenže se potkali teprve večer. Charlotta totiž celý den prospala, opravdu prospala, jak se na vlastní oči přesvědčil. Musela být hodně unavená. Ne, že by se mu zrovna svěřovala se zážitky, ale ty obvazy a vůbec celý její vzhled svědčil o tom, že to muselo být tvrdé. I když možná to v jistém směru bylo dobře a ona měla čas se vzpamatovat, aniž by na něj musela pořád myslet…

Jak velký to byl omyl.

Ten klid, ty úsměvy… Přetvářka. Dokonalá, ale pořád jenom přetvářka. Když se jí podíval do očích, viděl v nich to co předtím. Pořád ji to spalovalo zevnitř. Ale ona by to nikdy, nikdy nepřiznala. Na večeři si vedle něj sedla, jakoby nic, a hýřila dobrou náladou.

"Tak mě tu máš zase zpátky, stýskalo se ti?"

"Jo," usmál se na ni vážně a pak si povzdechl ."Je tu něco co bys měla vědět, Lotty."

"Ano?" Zvedla oči od prvotřídního hrášku na másle a ještě pořád se snažila tvářit vesele. Ale oči, oči ji pořád zrazovaly. "Co se stalo?" zeptala se tichounce a odložila vidličku.

"Jde o Reinharda. Potom, co jsi odjela se porval... No, vlastně si hrál na hrdinu. A zabil nějaké kouzelníky - černokněžníky. Ale oni ho dost pocuchali. I přes snahy doktorů se neléčil, až no, přijel ten z ministerstva a něco mu udělal. Reiny, on…"

"Co je s ním?" zašeptala úplně bez dechu a náhle se jí třásly ruce. Dokud se o Reinhardovi nikdo nezmínil, mohla si hrát, že je všechno v pořádku, nemusela na něj vzpomínat. A teď už to zase nešlo. A ještě dlouho to nepůjde. "Co se mu stalo, Severusi?"

"Má paměť v háji. Vůbec neví jak moc tě miloval. Myslí si, že jste jen přátelé. A má pomotané události a vzpomínky na tebe. A když si pokusí vzpomenout, upadne do bezvědomí..."

Zhluboka se nadechla. Měla pocit, jakoby ji ponořili do studené vody a potom strčili pod vařící sprchu… Na chvilku zavřela oči a ruce se jí chvěly. Ale stejně sebrala odvahu se na něj zase podívat.

"Možná je to tak lepší..." zašeptala a znovu se chopila vidličky. Tentokrát jedla pomalu. "Možná je to tak opravdu lepší," zopakovala potom tiše a snažila se, aby to znělo přesvědčivě. Koneckonců, to po něm chtěla, ne? Aby na ni zapomněl, aby měl spokojený život... A teď se to povedlo.

"Není to dobře, Lotty. Zničí ho to."

Neodpověděla. Jen si mechanicky nabrala další sousto. Zničí? Nebude lepší, když si na ni prostě nebude vzpomínat jinak, než jako na kamarádku? Zhluboka si povzdechla a na chvíli zavřela oči. Bude s ním moci mluvit a on nebude mít ty utrápené oči. Bude se ho moct dotknout a... Najednou se jí zase po dlouhých měsících chtělo plakat. Ale věděla, že to zvládne. Musí, přece se nikdy nevzdává, ne? 

"Zničí?" zeptala se konečně. "Bude žít normálně. Nebude vědět, jak jsem mu ublížila."

"Odrovná mu to hlavu. Ví, že něco zapomněl. A ví že je to důležité, zapomínáš, že je to chytrej kluk. Bude se k tomu chtít dostat a on se k tomu dostane, Lotty. A to ho může i zabít. A ještě jedna věc. Tyhle věci poškozují psychiku.."

"A co s tím chceš dělat? Nevíš, jaké kouzlo na něj použil a bez toho nezmůžeš nic... A navíc, dneska ani jeden z nás nemá dost síly, aby to kouzlo mohl zrušit..." Podívala se na něj a zase měla v očích slzy. Po tak dlouhé době. "Nebylo by prostě lepší to nechat tak? On si nebude nic pamatovat a já... Já to zvládnu."

"Může ho to zabít. A navíc je zmatený. Víš… Není to prostě on."

"A co s tím tedy chceš dělat?!" Najednou na něj skoro křikla, zdvihla se a doslova z Velké síně vyběhla. Jen pár dní, přesvědčovala přitom sama sebe. Jenom pár dní a všechno to konečně skončí. Všechno se promění jen v sen. Špatný, bolavý, ale sen... Jenom pár dní. To zvládneš. Musíš.

"Nevím," řekl tiše Severus a představil si svého kamaráda. Možná, možná by bylo lepší, kdyby se nevracel.

Jenže to samozřejmě nešlo. A co se má stát, to se stane, člověk tomu neuteče. Reinhard se vrátil za pár dní.

Veselý, klidný... Pořád bez vzpomínek. Severus se ještě několikrát marně snažil ten blok v jeho paměti prolomit, ale k ničemu to nevedlo. To kouzlo bylo nad jeho síly, síly obyčejného sedmnáctiletého čaroděje. Pochyboval, že i Charlotta by s ním něco svedla.

Reinhard pokaždé jen uchopil vlákno ztracených vzpomínek, ale potom ho zkroutila bolest a bylo po všem. Charlotta pořád umanutě tvrdila, že je to tak lepší. A brada se jí pokaždé chvěla o něco méně. Severus v té chvíli poznal, že to myslí vážně. Že se doopravdy vzdá toho nejhezčího, co kdy měla...

A za tohohle stavu ozbrojeného příměří se najednou přiblížily závěrečné zkoušky.

Nehodlám propást to, jak ti předají diplom a řeknou, že jsi velká holka...

A tobě konečně povolí hrabat se v oddělení s omezeným přístupem naprosto veřejně...

* * *

Reinhard seděl ve svém pokoji, na zemi, knížku na posteli a zkoumavě do ní hleděl. Co chvíli se pokusil zachytit vlákna vzpomínek, která k němu teď brzy nad ránem připlouvala a vždy jen podpořila představivost a nechala ho tápat ve tmě. Iritovalo ho to. Chtěl s tím něco udělat. Musel s tím něco udělat, protože tušil, že to má co dělat s tím, jak se Charlotta trápí a Severus je naštvanej.

"Zkurvená práce!" zavrčel si pro sebe a pak se praštil do čela. "Já vůl!" Vyskočil na nohy tak rychle až skoro spadl a nedbaje na dobu a čas, vrazil k Potterovi do pokoje.

"Pottere, potřebuju půjčit... Sakra, slez z Evansový a půjč mi svůj plášť!"

"Cojééééé?!" vyjel na něj spolužák a chvíli vypadalo, že mu na přivítanou pošle nějakou pěknou kletbu.

"Řekl jsem abys z ní slezl a půjčil mi plášť, sakra!" opakoval Reinhard klidně.

"A nač ho potřebuješ?" zajímal se Potter náhle a zatvářil se škodolibě. "Dala ti kopačky, tak jí jdeš aspoň šmírovat do sprch? Myslíš, že se do Zmijozelu dostaneš?"

"Do Zmijozelu?" ožila najednou Evansová a zadívala se přímo na Reinharda. "Tebe to ještě nepustilo, Reiny...? Bože, co na ní vidíš? A kromě toho bych za to moc nedala, že chrápe se Snapem."

"Potřebuju si něco vyzvednout někde úplně jinde, mládeži. A to nevíte, že sex můžete až po svatbě?" zašklebil se na něj Němec, popadl plášť, který mu Potter neochotně podával a zmizel. Ne, nechtěl do Zmijozelu. Jeho cíl by jiný a o to víc potřeboval jít skrytě. Mířil totiž do Brumbálových komat. Potřeboval jeho myslánku.

"Určitě chrápe se Snapem, jinak by ho neposlala do prdele," ulevila si Evansová, jen se za ním zabouchly dveře, ale potom se jen usmála na Jamese a přitáhla si ho blíž.

"Koneckonců, můžou to dát do trojky," zamumlal ten nadrženě a potom se zachechtal. "Co je nám do něj... Stejně je divnej." A pak se zase započal v přerušené činnosti.

Reinhard se mezitím plížil hradem až do Brumbálovy pracovny. Otevřel ji šperhákem a kouzlem. Vklouzl dovnitř, provál kolem fénixe, který si hezky spal na bidýlku a vypadal teď jako trošku přestárlý důchodce. Reinhasrd šel dál. Až tu malou a podivnou misku našel.

Shodil plášť z ramen, zhluboka se nadechl a pak vzal hůlku a vybavil si vzpomínku na své první setkání s Charlottou...

"Najít začátek, konec a prostředek, zbytek už vyplave sám," opakoval si v duchu, když první ze vzpomínek pleskla o hladinu. A pak další a další. Postupně ho začala bolest hlava, ale začal chápat.

"Kvítečku."

"Pako."

Natáhl se k ní a najednou padal. Dopadl na zem a viděl sám sebe, jak se s Charlottou prochází po Londýně. Pozoroval se zvědavě, ne vždy se můžete hodnotit zcela nezávazně.

"On ji… Já ji… Balím!" ujelo mu.

Dívala se na něj. Smála se a trochu červenala, když jí dal tu kytku a sponku do vlasů.

"To už mi raději říkej Šárlí, než kvítečku..."

Sledoval sám sebe, skrze své vzpomínky, na které se nepamatoval. Viděl se, jak ji opatrně hladí po ruce, jak jí vypráví a ona se znovu směje a jen občas něco utrousí. Potom cesta na tu uličku, loučení...

"Dřív by to nešlo?" Ten malý polibek a jak potom zmizel. A ona - byla roztomilá, když se potom vztekala, ale i smutná...

Nějaký ohromný vír ho stáhl do propasti času.

Lapal po dechu a snažil se mu vzdorovat, ale ať se snažil jak chtěl, nedokázal se dostat ke vzpomínkám na ni, které byly kolem Vánoc a po nich. Nešlo to. Vždy hradba ohně, ledu a bolesti. Bolest, to hlavně. A taky to prázdno, ohromně velké prázdno. Vůbec nevěděl proč to cítí... A najednou tam byl. Takový malý záblesk, nepatrný. Netrval ani vteřinu.

Její obličej, zavřené oči a chvějící se řasy a výraz...

Ne, náhle to bylo pryč a on znovu, znovu padal do nekonečné propasti.

Vykřikl a hrábl po té vzpomínce. Vyklouzla mu mezi prsty, a tak sevřel jinou. Tu jak jí dával pusu na nádraží a loučil se. Tu nepustil. A držel se jí i potom, co ho zřídlo pustlo. Ležel na zemi, lapal po dechu, ale držel ji. A hlava mu padala. A tak z posledních sil vzal hůlku a do levého předloktí si vypálil tři slova: Miluješ Lottu, blázne.

"Charlotto! Musíme to aspoň zkusit!" Severus nad ní stál a tvářil se velice nesmlouvavě. Ona naopak seděla v křesle, na kolenou rozevřenou knihu a výraz měla docela lhostejný.

"Tak to zkus," odpovídala mu právě. "Nepovede se ti to. Sám jsi to říkal. Ježíši, Severusi, vždyť je to takhle správně! Když si vzpomene, uvědomuješ si, co to s ním udělá? Vždyť kdyby to někdo zjistil, někdo od nich, tak bude mít po kariéře, vyhodí ho! A to já nechci." Namotala si na prst pramínek vlasů a otočila stránku.

"Nemůžu věřit, že ti na něm tak nezáleží!" odsekl jí kamarád.

"Možná mě tak docela neznáš," odpověděla mu, ale neznělo to moc přesvědčivě.

"Možná ne," řekl Severus a uraženě odkráčel. On si o tom myslel své. Ale prosím, ona bude dělat drahoty.

Ležel na drahém koberci a nemohl se pohnout. Věděl, že by měl, ale nedokázal to. Byl unavený a chtělo se mu spát. Přitáhl si tu jemnou látku k sobě a najednou byla tma.

Po chvíli cítil, že ho někdo zvedá a někam nese. Trochu se ve skrytu mysli podivil, nebyl zrovna žádné tintítko, ale byl příliš slabý, aby protestoval. Nenašel ani sílu otevřít oči. Jen cítil, že s ním ten někdo kamsi sestupuje... A najednou se mu pod lopatkami objevila tvrdá zem, která studila. Ta jemná látka, kterou byl přikrytý se z něho svezla stranou.

Nemohl tušit, že se mu při té záhadné cestě vyhrnul rukáv a odhalil tak vypálená slova.

A už vůbec nemohl tušit, že se při jejich čtení profesor Brumbál trochu usmál. Ano, on nebyl tak ztracený případ. Naštěstí.

Jemně ho opřel o stěnu v druhé chodbě, od chrliče, který hlídal jeho pracovnu a stejně tiše jako sem přišel, zase odešel.

Ležel tam ještě nějakou dobu, než ho probral chlad a on se pomalu posadil. Donutil se posadit. Točila se mu hlava a vůbec nechápal jak se sem dostal a kde to k čertu je. Protřel si oči a zamumlal lokační kouzlo. Zafungovalo okamžitě. Ale pak někdo opodál zašeptal Lumos! a jeho oslnilo světlo. Do jeho zorného pole se dostal Sirius.

"Reiny, co tu děláš? Hledáme tě jak magoři po celejch Bradavicích!" vyjel na něj.

"Au, zhasni to. Bolej mě oči."

Sirius hůlku zhasil a potom se k němu sklonil.

"Pojď, vstávej, víš že vypadáš příšerně? Když jsi se neukázal na snídani a James se po tobě začal shánět s tím, že by sis od něj půjčil plášť a ještě ho nevrátil, Remus vyhlásil záchrannou akci. Hledáme tě přes čtyři hodiny, jak idioti. Dokonce i Srabus přišel, když mu to Remus řekl, vykecal..."

"Čtyři hodiny?" Reinhard byl viditelně zmatený. "Tak dlouho? Jak?" zamrkal a pak se nechal Blackem podepřít, jak se mu najednou chvěly nohy. "Jsem strašně unavenej."

"Já se ti ani nedivím, jsi taky příšerně zmrzlej... Pojď, musíme k nám a já..." Black zamával hůlkou ve vzduchu a zamumlal svolávací kouzlo. "Našel jsem ho, jdeme k Nebelvíru," pronesl potom zdánlivě do prázdna a přehodil si Reinhardovu ruku přes rameno. "Tak jdeme. Jinak jsi v pohodě? Nemusíme na ošetřovnu?"

"Ne, jen jsem unavenej a zmrzlej. Nic víc. Budu v pohodě." Reinhard se usmál. "Však víš, tady na hradě člověk může přijít k všelijakému úrazu."

"Jo, to vidím..." Sirius jen zavrtěl hlavou a potom s ním pomalu kráčel tmou. Viditelně se mu ulevilo, když se dostali do osvětlenějších částí a když potom konečně došli k obrazu Buclaté dámy, už zase docela vtipkoval. Před obrazem stála docela nesourodá trojice. Remus, MacLean a Snape. A ve stínu, kus od nich, kam Reinhard nedohlédl, se blýskly oči. V další minutě už tam nebyly.

"Našel jsem ho v chodbě vedle Brumbálovy pracovny," podával právě Sirius hlášení. "Tvrdí že mu nic není, ale spíš bych řekl, že mu trochu šibe..."

"Můžu mu něco dát," nadhodil trochu nesměle Snape.

"A to ti mám věřit, že ho neotrávíš, Srabusi?" Sirus se na něj podíval.

Snape se zašklebil. "No tak, přece je tu dost svědků. A já rozhodně netoužím poznat Azkaban zevnitř."

"To bude v pohodě, Siriusi," zamumlal Reinhard a pak se podíval na Snapea. "Našel jsem... Lottu."

"Klid, tohle vypij..." zašeptal Severus a dal mu jakousi temně červenou tekutinu. "Musíš se z toho vyspat, večer to bude už dobrý..."

Reinhard ho okamžitě poslechl a pak se usmál, unaveně. A nechal se odnést do postele. Musel ho nést MacLean. Reinhard nebyl žádné tintítko, ale pro MacLeana byl sotva těžší než nějaká éterická víla.

"Takže, co to je za šaškárnu, Snape?" zeptal se Black

"Co máš přesně na mysli?" zeptal se Severus klidně a jen nepatrně zabrousil pohledem do tmy vedle sebe. Byla naštěstí prázdná.

"To jak se Reinhard chová, jako by to neměl v hlavě v pořádku.."

"Jo, tak to se budeš muset zeptat jeho, já o tom nic nevím," odtušil Severus pořád klidně. Black byl koneckonců poslední, komu by to chtěl vykládat.

"Jo, zeptám se ho, ale on mi stejně zase řekne… No, kulový," zašklebil se Black.

„Jo, to je dost pravděpodobný, ale co s tím uděláš? Jestli tobě řekne kulový, co myslíš, že řekne mě?“ opáčil Snape a trochu potměšile se usmál. „Blacku, používej hlavu. Nebelvírský prefekt se sotva bude svěřovat Zmijozelskému, nemyslíš?“

"No, má, tedy měl, Zmijozelskou holku, takže jakej problém?"

"A na to máš důkaz?" zamračil se Snape. "Že to kecá potrhlej Pettigrew, spolu s ještě potrhlejší Evansovou snad nic neznamená, nebo jo? Kromě toho - nemluví spolu, ne? Asi by se chovali trochu jinak, kdyby spolu něco měli... Ty jsi vážně natvrdloň."

"Mluvil o ní, po tom plese. Opravdu, i se mnou."

"Jenže od plesu už je to pár měsíců, Blacku. A zrovna ty bys měl vědět, že situace se může změnit mávnutím proutku." Snape mu pokynul, vrazil ruce do kapes hábitu a otočil se k odchodu.

"Jo, pak byl na zhroucení a pak zase v pohodě. Je divnej a já nejsem blbej, jak si tu všichni myslí."

"Rozešli se, to je všechno, co ti k tomu můžu říct," utrousil Snape přes rameno. "Došla k názoru, že to tak bude nejlepší. Koneckonců, šel na univerzitu, ne? Stejně by to se školou skončilo."

Sirius jen nesouhlasně našpulil ústa a zakroutil hlavou. Remus se zatvářil pochybovačně. Viděl Reinharda ten den po plesu – rozhodně nevypadal na to, že by to chtěl skončit, škola ne-škola. Jenže Severusova tvář byla tvrdá a nepřipouštěla žádné otázky. Nakonec se Zmijozelský čaroděj otočil na patě a vydal se chodbou pryč. Sirius se za ním chvíli díval.

„Hej! Snape!“ zavolal na něj nakonec. Severus se otočil.

„Ano?“

„Díky… žes nám pomohl.“

Jen kývl a svižným krokem odešel. Nechtěl, aby se ho začali vyptávat. Koneckonců, začínal je mít docela rád a nějak se mu nechtělo jim lhát. 

Nechtělo se mu lhát o tom, že kamaráda odmítla dívka, kterou miloval a toho samého přítele pak armáda sprostě využila už jen tím, že mu tu část paměti ukradla. Jenže to teď náhle nebylo důležité. Teď se blížily závěrečné zkoušky a Reinhard… Se stejně nezměnil

Vlastně, nikdo se nezměnil. Ani on sám ne. Jen se všichni neuvěřitelným způsobem stáhli do sebe. Vášně, které s nimi cloumaly celá ta léta, se prostě najednou ztratily. Zmizely. Ale na tom už vlastně nezáleželo. Závěrečné zkoušky klepaly na dveře a tentokrát jim všem šlo o budoucnost. V tomhle světle se všechny jejich spory i dramata jevily dost malicherně.

Přesto věděl, že jedno drama bude chutnat hořce i po letech. Jenže to pouze věděl, nemohl s tím nic udělat. Protože nemohl. Jestli někdy pocítil, jak chutná bezmocná porážka, bylo to tehdy. Když se musel dívat, jak se nevšímavě míjejí, občas se pozdraví...

* * *

A pak to přišlo, závěrečné testy. A překvapení? Možná ani ne, Reinhard nemohl zklamat. A taky nezklamal, byl jedním z nejlepších. A v obraně proti černé magii byl nejlepší. Inu, ono se neříká, kozla zahradníkem, pytláka hajným a zloděje tajným. A přesně takový byl Reinhard. A pak byl… Konec. To slovo mělo hořkosladkou chuť.

Poslední večírek, poslední sbohem…, a snad někdy nashledanou.

Charlotta taky nezklamala. Vlastně nikdo, od koho se to očekávalo - nezklamal. Ani Potter ne. Ač to možná v hlavě neměl tak docela v pořádku - jako kouzelník byl docela schopný. A jak získal Evanosovou, nic jiného ho nezajímalo a dal pokoj. Na posledním večírku panovala vcelku přátelská atmosféra.

Co jsme si, to jsme si, přátelé. Tleskejte, představení končí.

Severus se držel na pomyslném středu mezi oběma. Tiše, s trpkostí v srdci... Jenže Charlotta se ovládala naprosto dokonale a Reinhard nic nevěděl. Sirius s Remusem po nich občas hodili očkem a potom se podívali přímo na něj, ale on jen mohl krčit rameny. Signalizoval tím jediné: Je to jak jsem říkal. Škola končí a s ní taky všechno ostatní.

Nakonec přišel poslední tanec, na rozloučenou.

Čekali na to. Všichni na to čekali, svým způsobem a Reinhard jakoby to věděl. Přišel si pro ni. Jenže ona raději popadla Severuse a šla s ním. Reinhardovi přes tvář přejel stín. Pak zatnul zuby, luskl prsty a najednou měl na sobě minisukni, punčocháče a růžovou paruku. Přešel houpavým krokem k Siriovi a podíval se na něj.

"Zatančíme si, hombre?"

Sirius se usmál. Pak ho vilně stiskl a přitáhl blíž. Přihlížející jen tiše dusili smích, když Sirius potom mávnul hůlkou a velkou síní se rozezněl pomalý ploužák.

"O jistě, krásná neznámá," zašeptal potom chraplavě Black a rozvířil svého spolužáka ve smyslné otočce. Potom hodil oko po Zmijozelské dvojici. Severus jen nadzdvihl obočí a Charlotta vykouzlila potměšilý úšklebek.

"A že prý se už za šlapku převlíkat nebude," utrousila potom.

"No jo, ale musíš uznat, že pěkný nohy má, to tvrdil už Lucius," usmál se Severus, když Sirius znovu vytočil spolužáka v další divoké otočce. Publikum se bavilo, protože ti dva teď předváděli zamilovaný pár a moc jim to... "slušelo"? Tedy v rámci možnosti.

"Severusi," zašeptala najednou a sklopila hlavu. "To mi děláš naschvál...? Jenom proto, že... Chci, aby žil spokojeně, i když beze mě?"

"Ne, jen si myslím, že to není správné. To je celé."

"A jak mu chceš pomoct...? To kouzlo nezlomíš ani ty, ani já. Víme to oba. Tak co mám podle tebe dělat...?"

"Aspoň si s ním zatanči," postrčil ji kamarád jemně a mrkl na Blacka. Ten mu pohled oplatil. A najednou otočil Reinharda směrem k nim a Severus mu přihrál Charlottu do náručí.

V tu chvíli měla co dělat, aby jí nevhrkly slzy, když ji Němec instinktivně objal. Ale nakonec je polkla a dokonce se trochu usmála.

"Dobrej... převlek... to..." zašeptala trhaně.

"Lotty," usmál se, pak jen mrkl a místo štětky s ní najednou tančil mladík v černém tričku a tmavých džínsech, který si ji k sobě tisknul, jak jen bylo pro takový tanec přípustné. "Moc ti to sluší," řekl, když hudba ještě víc zpomalila a pak se na ni usmál.

"Kdybys nekecal..." Bála se, že je to na ní poznat. Jak moc se přemáhá a zadržuje slzy... Nemyslela si, že to ještě někdy zajde tak daleko. Popravdě, pozorovat ho z povzdálí tolik nebolelo. Nemusela s ním moc mluvit. Jenže teď to nešlo. Teď tu byl. Zase ta znepokojivá blízkost, jako tenkrát.

"Nelžu ti. Víš, tohle je asi jedna z posledních příležitostí, kdy s tebou mohu mluvit a já ti toho chtěl tolik říct. Jenže teď nevím jak a tak…" naklonil se k ní a políbil ji na tvář. "Nezlob se na mě, Lotty, mám poškozenou paměť… Ale vím, že tě miluju."

V duchu zasténala. Proč, co jsem provedla tak strašného, že mě takhle trestáš? V očích cítila podezřelé vlhko a rychle si je otřela hřbetem dlaně. Potom se přiměl usmát.

"Víš," zašeptala, "víš, ale necítíš to. A nelži, že ano..." Potom se mu vysmekla. "Promiň, ale bude lepší, když půjdu. Promiň. A hodně štěstí, Reinharde." Znovu si otřela oči, ale potom se otočila na patě a nedbajíc nikoho, ani ničeho, vyběhla ze sálu.

Konec první části

Část II.: Na konci světa