Charlottin příběh: část třetí
6. Charlottin příběh: Část třetí
O rok později
„Tentokrát to nebude tak jednoduché,“ poznamenal Frank, zatímco si natahoval černé rukavice a protahoval prsty.
„Ono to snad někdy bylo?“ opáčila nevzrušeně a vyhrnula si límec kabátu, potom stočila vlasy do pevného uzlu. Třeba bych se mohla nechat ostříhat?, napadlo ji lehce poťouchle, ale neměla čas ten nápad rozvést.
„Netvrdím, že bylo, ale tentokrát… Už jsi někdy lovila vlkodlaka?“
„A sakra.“
„Sám bych to neřekl lépe.“
„Neříkej mi, že bude úplněk?“
„Tuhle noc…“
„To není dobré,“ svraštila obočí a podívala se na něj zpod přimhouřených očí. Pak si povzdechla: „Ne, nelovila… Nebyla – příležitost.“
„Já ano. A protivlkodlačí kletby nejsou moc účinné, ať si směrnice tvrdí, co chtějí.“
„Jsme ve válce. Porušili jsme už tolik předpisů…“
„Správně. Na vlkodlaky platí jen staré a osvědčené metody. Stejně jako na upíry. Česnek je jim sice pendrek, ale za stříbro a kůl v srdci ti nepoděkují.“
„Neumím lovit vlkodlaky, sakra!“ Lehce se zamračila.
„Ty se postaráš o toho Smrtijeda, co je s ním.“ Frank se usmál. Ale potom zavrtěl hlavou, dřepl si a začal pečlivě šněrovat boty. „Víš, jsme tady už pěkně dlouho, hodně jsme jich dostali zpátky, ale pořád, pořád nechápu, jaký a jestli vůbec v tom mají nějaký systém. Proč zrovna tady, proč takhle… Je to jako lovit mravence.“
„Spoustu jich zašlápneš, ale stejně nepochopíš, oč jim šlo?“ nadhodila.
Kývl. „Přesně.“
„Jenže podle ministerstva tohle není naše starost. Máme je jen chytit a poslat zpátky. Ten zbytek už vyřídí jiní.“ Úkosem se na něj podívala.
„Neříkej, že tě to neštve,“ smečoval zpátky.
„Štve,“ usmála se.
„Takže já vyřídím vlkodlaka, ty chytneš jeho průvodce. A popovídáme si.“
„Což koneckonců máme v popisu práce.“ Jejím šklebem by se daly strašit děti.
„Jak jinak. Přísně dodržujeme přepisy.“
Za pět hodin
Byla zima, dech se před ústy srážel v maličké obláčky páry. Na podzim žádný div. Podle jejích slabých odhadů, bylo pár minut po půlnoci. A bystrozorskou hantýrkou řečeno: sledované objekty se dosud neobjevily.
Domlouvali se s Frankem jen výjimečně, pomocí předem dohodnutých signálů. Nemohli na sebe hulákat přes patnáctimetrovou rovinu, kterou navíc pokrývalo bodlinaté křoví. Stačilo jedno spojení za čtvrt hodiny a basta.
Sledovaný objekt se pořád neukázal.
Frank si dýchl na prsty. I když měl rukavice, bylo mu chladno. A to čekání se neskutečně vleklo. Nejsem na tohle už moc starý?, napadlo ho náhle. Dřív mu nevadilo čekat kdykoliv i téměř kdekoliv. Počínající revma? Tlumeně se uchechtl. Slyšet ho Charlotta nakope mu zadek. A slyšet ho Alice, ještě jí pomůže…
Ten útok ho překvapil. Téměř.
Slyšel ty tiché, šouravé kroky, věděl, že je někde kolem. Překvapení spočívalo v tom, že mu skočil na záda. Ohromná, těžká masa kostí, šlach a svalů. Srstí pokryté tělo a sliny kapající za krk. Páchl. Ale to už se otočil kolem své osy a snažil se ho setřást.
Vlkodlak mu zaryl drápy do ramen, cítil jak pronikají látkou kabátu i košile a lehce mu sjíždějí po kůži. Vytáhl hůlku. Vlkodlačí protikletby nejsou příliš účinné. Ale aspoň by mu to monstrum mohly sundat ze zad, když už nic jiného.
„Nongrat rhombus!“
Zvíře odletělo několik stop, zničilo mu přitom kabát, ale zůstalo ležet na zádech.
Nedělal si nejmenší iluze, že by to stačilo. Nikdy nestačí jen jedna kletba, jedna láhev svěcené vody, nebo jedna kulka. Pokud máš co dočinění s něčím takovým, platí pravidlo, co nemáš trojmo, jako bys neměl vůbec.
Z kapsy kabátu vytáhl pistoli.
Byla malorážní, ale Frank jako rodilý kouzelník, se v tomhle příliš nevyznal. Jemu stačilo vědět, jak se s tím zachází, jak se střílí a dobíjí. A taky to, že stříbrné kulky, ať už jakékoliv ráže, vlkodlačí kůží projdou. Stoprocentně.
Počkal až se stvůra pohne a potom do ní vysázel celý zásobník.
Výstřely zaduněly mohutnou ozvěnou, ale vlkodlak se přesto zdvihnul. Rozevřel tlamu a odhalil tak dvě řady úctyhodných zubů, ostrých jako břitva. Frankovi to připadalo, jakoby se snad pokoušel varovat svého společníka, nebo něco říct.
Vlkodlak zachrčel a z úst mu vytekla krev. Nahrbil se dopředu.
Bystrozor kousek ustoupil, v jedné ruce hůlku, v druhé ruce nůž z posvěceného stříbra.
Krvavá pěna se vpila do země. Bylo vidět, že stříbrné kulky nadělaly pořádnou paseku, ačkoliv zvíře ještě žilo. Z posledních sil se odrazilo. Skočilo po nehybně stojícím muži. Frank mu čepel zarazil do srdce až po rukojeť.
Jakmile se zhroutil na zem, začaly mu opadávat chlupy. Teď už nebylo pochyb. Umíral a nemělo to trvat dlouho. Znovu otevřel tlamu a ozvalo se podivné zachrčení. Frank se lehce zamračil. Snad mu skutečně chtěl něco říct…
„Dos-ta-no-u t-ě, by-stro…“ Nedořekl. Jen vyvalil oči a zůstal bezvládně ležet. Napůl dokončená proměna odhalovala, že za života to nemohl být vysoký kouzelník, snad nejvýš čtyři, pět stop. Taky měl pleš a malá očka. Nebyl to hezký pohled.
Frank vytáhl z jeho hrudi nůž, zastrčil pistoli i hůlku zpátky do kapsy a obrátil se do tmy. Charlotta tam ještě někde byla.
„Řekni mi, co chci vědět a můžeš doufat!“ zasykla mu zblízka do obličeje, až měl pocit, že ho snad kousne, pokud jí neodpoví. Oči se jí blýskaly v bledém obličeji, rámovaném havraními vlasy. Vypadala jako přízrak z dávných dob. S dlouhou tenkou jizvou na hrdle, která se ve tmě, ozářené jen slabým svitem hvězd, zdála ještě bělejší.
„Já-já nevím!“ zajektal zuby. Jen si odfrkla a stiskla ho pevněji.
„Špatná odpověď.“
„Mám tady přítele! Vlkodlaka!“
„Lituji, ale já tu mám taky přítele. Lovce vlkodlaků,“ ušklíbla se. Sice mu trochu lhala, ale Frank koneckonců vlkodlaky lovil, tak co?
Jen vyvalil oči. „To není pravda…!“
„Že ne? Tak poslouchej!“
Jako na zavolanou se v tu chvíli ze tmy ozvaly výstřely.
„Že má nabito stříbrem je asi nepodstatná informace.“
„Nezabilo ho to!“
„Jsi naivní, jestli si myslíš, že nemá už nic v zásobě. Jestli nechceš skončit jako on, tak mi povíš, co chci vědět!“
„Hovno ti povím, děvko!“
Ani se nenamáhala odpovídat. Jen spustila ruku z jeho krku a rozmáchla se jí dokola prostranství, kde stáli. Suchá tráva vzplála okamžitě, plameny vyšlehly, jakoby se chtěly dotknout samotné oblohy.
„Usmažím tě na škvarek. Použiju na tebe Cruciatus a nebudu se stydět!“
„Tohle vám směrnice zakazují!“ vypískl, jakoby ho nakopla.
„Jenže válka na směrnice kašle!“
„Tábor! Hraniční hlídka! Dvě míle odsud! Avery starší se ho chystá s bandou přepadnout! Jde jim o nějakou německou jednotku! Víc nevím, přísahám!“
„Špatná odpověď!“
„Opravdu víc nevím. Jen že jim jde o nějakou německou jednotku, co ty hranice střeží! Víc nevím! Věřte mi, proboha! Věřte mi!“
„Pouta na tebe!“ ulevila si vztekle a jakmile s sebou trhnul, nešetrně ho podkosila. Dopadl tvrdě na zem a tiše zasténal. „Sklapni, když jsi měl dost odvahy, dát se k nim, tak trochu modřin taky vydržíš!“
„To je nemístná brutalita! Jste brutální!“
Proměnila nejbližší kámen v přenášedlo a potom ho převalila tváří dolů a chytila za vlasy. „Zkus mi to dokázat,“ usmála se jako kobra na myš. A potom mu přitiskla čelo k zemi.
Něco zakňučel a byl pryč.
„Hraniční tábor, dvě míle odsud!“ křikla, sotva se objevila Frankova vysoká postava.
„A doprdele!“
„Nápodobně!“
Se slabým prásknutím se přemístili.
Hraniční tábor, blíže neurčené místo na Zemi
Cítila jak jí Frank podrazil nohy.
Vzápětí jí nad hlavou prolétla Avada Kedavra. Polkla, když si uvědomila, že teď doopravdy stačilo málo a byla mrtvá. Jenže bystrozor nemá nikdy času nazbyt. Byla naživu. Nic jiného už nebylo podstatné.
Kývl na ni a bleskurychle zmizel do tmy. Někam dopředu.
Sama se zdvihla na lokty a kolena a začala se plížit ke křoví, které od ní bylo necelých deset metrů. Ona si tedy situaci zmapovat musela. Ona ano. Ale dělat to bez krytí, když kolem beztrestně létají smrtící kletby, by bylo přinejmenším pošetilé. A pošetilí bystrozoři jsou velmi brzo mrtví bystrozoři.
Konečně se jí o kabát otřely první větvičky. Opřela se o dlaně a klekla si. Potom se opatrně zdvihla, narovnala a pohlédla do černočerné noci. Přemístili se mimo hlavní boje, ta kletba zřejmě byla odražená. Okolo byl klid. Ale přesto to nevypadalo dobře.
Na okamžik zavřela oči a soustředila se. Na tomhle kouzlu si chtěla dát záležet. Potřebovali světlo. Musí vědět proti čemu stojí! Ale ona sama bude potřebovat ještě dost sil… Její mysl konečně narazila na pruh suché trávy. Přesně to, co potřebovala.
Její rty neslyšně vyslovily zaklínadlo.
Pár metrů od ní se zvedl impozantní plamen. Rostl a sílil, jak ho pomalu přiživovala. Zapálit ho bylo poměrně snadné. Ovšem jakmile tráva shoří, bude o to těžší ho udržet. Pořád se zavřenýma očima se pomalu rozkročila a co nejvíc uvolnila. Chtěla dát Frankovi čas a taky tak zabránit, aby mohli vetřelci zmizet do noci. Přes ni neprojdou…
Něco bylo špatně.
Netušila, kde by se mohla tak splést, i když cítila, že ohnivá stěna slábne. Otevřela oči a upřela pohled do ohně.
Cítila to. Cítila cizí moc, která útočila na tu její. Cítila, že jí zná.
Byla ledová, ale důvěrně známá.
Ledová magie…
Vrhla se znovu k zemi, právě včas. Jakmile přestala oheň živit, ten zhasl a přestal ji chránit. Ve vzduchu se otočil mocný poryv studeného vzduchu. Tu sílu a moc, která z něj sálala, by už poznala kdekoliv.
Tam někde vepředu je Reinhard. To kouzlo bylo jeho. A proti jeho síle ona bojovat nemůže. Nechce a hlavně to nedokáže. Za Reinhardovou mocí stojí dlouhá řada předků, za tou její víceméně hříčka přírody. Reinharda živí síla věků. Jí jen vlastní schopnosti.
Jenže tam vepředu je Frank!, zařvalo na ní svědomí. Je tam Reinard, ale zaútočil a donutil tě, aby ses stáhla. A Frank tam zůstal! Roztřeseně se nadechla. Reinhard nemohl vědět, že útočí na ni. Jestli je napadli, prostě jen brání své lidi.
Neměla čas dlouze přemýšlet. Boj zuřil dál, nehledě na sílu, která se tu teď prohnala. Kromě zbytku ledové magie tu taky cítila tolik té zakázané, až se jí málem dělalo mdlo, při představě kolik moci se tu jen tak povaluje…
Klekla si na paty. Tam vepředu je Frank a ona má povinnost ho chránit. Udělala z dlaní chráněné hnízdečko.
„Prominen lux,“ zašeptala a foukla do něj. V rukou se jí rozhořel plamínek. „Prominen avis.“ V plamínku se objevil drobounký ptáček, jako z čirého křišťálu. Rozevřela dlaně a plamen vyšlehl do tmy s nebývalou silou. Vyhodila ho do vzduchu.
„Prominen avis oponen involutus magia! Crebres!“
Rozpadl se na nesčíslné množství malých plamínků a potom se rozlétl všemi směry. Malé zářící koule. Docela neškodné, drobné kouzlo. Umělecké dílko. Rty jí zkřivil úsměv. Oheň byl vždycky její silná stránka. A třeba Reinhardovi dojde, že je to pomoc, ne další útok.
Ještě chvíli seděla, než se opravdu přesvědčila, že kouzlo nebude muset odvolat. Potom se zdvihla a velmi tiše vyrazila ve Frankových stopách. Ohniví ptáčci ovšem udělali většinu práce. Potkala jen několik zmatených kouzelníků s popálenými plášti, kteří se ani nebránili. Možná bychom tohle měli praktikovat častěji. Pak už by stačilo je jen zneškodňovat.
To ji napadlo, když nasazovala pouta přibližně pátému.
Bylo jí podivně lehko, ale i smutno. Ledová magie jí ještě brněla na kůži.
Do tmy vytryskl gejzír zářivě zelených jisker. Tedy bylo po všem a Frank byl v pořádku. A podle všeho nebyl daleko. A taky je podle všeho čekalo ještě spoustu práce. Na tohle si budou muset přizvat posily, nejspíš.
Elegantně švihla zápěstím: „Accio, těla!“
Všichni spoutaní a dopadení se jí rázem snesli k nohám. Tolik obdivu si snad ani nezasloužím, napadlo ji sarkasticky, když je počítala. Bylo jich devět. Tedy těch živých. Ten zbytek to buď nepřežil, nebo utekl. I tak to mohla považovat za docela dobrý výsledek. Krucinál, kde se ten Frank fláká?!
„Flagrate!“ Nakreslila do vzduchu otazník.
Čím víc času uplynulo, tím víc byla netrpělivá. Chtěla odsud pryč. Pryč, aby se dostala z vlivu… Z Reinhardova vlivu. Vědomí, že je někde vpředu, pravděpodobně mnohem blíž, než ona sama tuší, jí zrovna nepřidávalo.
Tentokrát nakreslila vykřičník.
Frank se objevil několik vteřin na to.
„Nějaká nervózní…“
„Tohle místo se mi prostě nelíbí, to je všechno. A kromě toho máme ještě práci. Myslím, že na tohle bychom si měli pozvat posily.“
Rozhlédl se kolem a kývnutím jí dal za pravdu. „Zařídím to,“ zamumlal potom.
Jen se ušklíbla. Nepochybovala, že kdo ty posily bude mít na starost a s kým tak touží mluvit. Alice… Jeho malá Alice. Třeba ji konečně požádá o ruku? Vrátil se za pár minut.
„Budou tu co nevidět.“
Stihla ho pohledem. „A to jim je dáme všechny?“
Nadechl se a zamyslel. „Nechce se ti, co?“
„Netvrď mi, že nechceš zjistit, co se tady děje!“
„Pravdou je, že jich je moc, na to, aby tu neměli žádné útočiště.“ Sklonil se k jednomu bezvládnému tělu a zběžně ho ohledal. Potom otočil tváří nahoru. Mrtvé oči se upřely na oblohu. Pokýval hlavou. „Avery starší. Tohle se mi nelíbí.“
„To jsme dva. Co s tím uděláme?“ založila si ruce v bok.
„Odvezou si je všechny. A my tu zkysneme ještě pár měsíců, nebo dokud tahle zkurvená válka neskončí. Legillimens!“ namířil na jednoho z živých hůlku.
Charlotta ho mlčky pozorovala. Když zjistí, jestli tu nemají základu a když se jim ji podaří případně zničit, budou moci domů… Už žádné přežívání na kafi, žádná papírová válka. Zoufale toužila dát si v Prasklém Rámu panáka. Toužila naložit se do vany. Nepochybovala, že Frank tady toho už má taky plné zuby.
Skončil poměrně brzy. Ale i tak jim nezbývalo moc času. Posily se mohly objevit každou chvíli a potom by to bylo v háji. Zdvihl hlavu a zadíval se jí do očí.
„Porušujeme předpisy.“
„Kdy ne?“
Ušklíbl se v odpověď. „Je ti jasné, že nás oba suspendují, jestli se na to přijde?“
„Ty jsi šéf, já půjdu za tebou.“ Tvářila se tak amorálně, že nemohl jinak.
Vyvolal zastírací kouzlo a dva ze zatčených jím překryl.
„Už jsem ti řekla, že tě mám ráda?“
„Nezkoušej se mi vlichotit, jestli mě vyhodí, tak si mě nepřej!“
Jen ho šťouchla do žeber. V příští minutě se vedle nich začali objevovat bystrozoři.
Měl by sis ji vzít, vážně že ano. Protože jednou tě zabijou buď oni, nebo já, a co ona potom? … A mimochodem, po telefonu ji o ruku nežádej, nemá to ten patřičný efekt. Nemůže vidět, jestli u toho fakt klečíš…
Frank se musel usmát, jednou zabije on ji, za ty její řeči. Ale faktem zůstávalo, že měla pravdu. Koneckonců – chystal se na to už dlouho. A ostatně, na první schůzku ji taky pozval jen díky tomu, že se s Charlottou vsadili.
Pootočil se a stihnul Alici láskyplným pohledem. Vždycky se mu líbila, byla tak jiná, než ostatní. Znělo to možná hloupě, ale nikdy nepotkal někoho takového. Jen mu trvalo skoro tři roky, než se vůbec odhodlal, aby se od pracovní konverzace a plachých pohledů a víceméně náhodných doteků dostali někam dál.
A teď by opravdu, opravdu nechtěl… No dobře, zase tedy bude po tvém, drahá kolegyně. Ale jednou, jednou ti to vrátím.
…
„Alis,“ oslovil ji tiše a když se na něj otočila, spěšně si ji za loket odtáhl stranou. Měla na sobě černý plášť, dlouhou sukni s rozparkem a ohromně jí to slušelo. A nezlobila se, že ji vyrušil z práce. Jen se na něj trochu překvapeně dívala.
„Copak?“ porušila potom ticho, když už trvalo víc než chvíli.
Frank se trochu nadechl. Uměl si představit mnohem lepší místa, ale nevěděl, jestli by potom sebral odvahu. Bylo to lehce komické – vždycky byl statečný jako lev, ale cokoliv se týkalo jí, tak mu docházely slova. Charlotta by si z něj zaručeně utahovala.
Nakonec se jen trochu usmál. Vzal její ruce do dlaní. A klekl si.
„Alice Fieldingová,“ zašeptal. „Vezmeš si mě?“
Jiná, v koutku duše přesně věděl, že všechny, by ho praštila po hlavě, vynadala mu, co to tahá zrovna sem… Ona se jen usmála. Zpitoměle se na ni díval, překvapený vlastní odvahou, a nevěděl, jak si to vyložit. Ano, ne?
Sklonila se k němu a docela lehce ho políbila na rty.
„Alis…?“ zeptal se nejistě.
„Vezmu,“ zašeptala potom. „To víš, že si tě vezmu. Ráda.“
…
Díval se na ni, když mu naposledy zamávala a potom se přemístila pryč. A byl by moc nedal za to, že ještě pořád nevypadá moc příčetně. Chvíli tomu dokonce nemohl uvěřit. Až když ho vytáhla na nohy a přitiskla se k němu, došlo mu, že je to pravda. Že mu opravdu řekla ano! Že se mu to nezdálo…
Potom pocítil jemné bodnutí výčitek, když si uvědomil, že jí zatajil ty dva, co se, pečlivě umlčení, zmítali pod rouškou Zastíracího kouzla. S povzdechem a mírnou prosbou k Bohu, aby se to taky nikdy nedozvěděla, se potom obrátil a zamračil se na Charlottu. Ta stála pár kroků od něj, ruce založené a tlumeně se pochechtávala.
„Měl bys něco udělat s tím červenáním,“ poradila mu potom vesele.
„Jednou,“ odpověděl jí se smrtelně nebezpečným úsměvem, „ti tohle všechno vrátím i s úrokama, to se těš!“
„Těším,“ ušklíbla se a vykročila k němu. „Ale byla bych ráda, kdybys mi to vrátil někde jinde, než v týhle podělaný zemi. A kromě toho, teď jedeme na ostří nože a vlastní pěst. Tudíž bychom s sebou měli hejbnout!“
„Jsi odporně věcná.“
„Chci si co nejdřív oblíknout ty příšerný šaty pro družičku. Tak jdeme?“
Jen rezignovaně přikývl. Co na to tak měl říct? Snad jen.
„Aleluja…“ zašeptal si pro sebe a šel dělat to, co vždycky. Svoji práci.
Blíže neurčené místo na Zemi
Vždycky si myslela, že Frank svoji temnější stránku nemá. Že ti ze „staré školy“ mají tak silný morální smysl, že jim to čest prostě nedovolí. Taky si ostatně myslela, že za ty roky ho zná a ne málo. Nu, ukázalo se, že se poněkud mýlila. Pro jednou to dokonce ani nevadilo, mohla se od něj zase něco přiučit.
Byl elegantnější, to musela uznat. Šel na to pozvolna, ale v jeho očích tenkrát poprvé viděla něco, co nikdy dřív. V tu chvíli si uvědomila, že by se mu opravdu nechtěla dostat do rukou… Stiskla rty. Můj bože a ona si tady myslí, kdovíjak není drsná! Upřímně, proti němu vypadala jako žabař. Zase ji jednou převezl.
„Musím vysvětlovat v jaké jste situaci?“
Jejich zajatec seděl připoutaný k židli, ústa sevřená v tenkou čárku a probodával je nepřátelským, vražedným pohledem. Kdyby oči mohly zabíjet, už by oba jeho věznitelé byli dávno mrtví. Jenže oni se pořád usmívali.
Druhého spoutali Petrificem a odsunuli trochu stranou, aby si mohl představu, co ho čeká, jestli nebude spolupracovat. Charlotta se pohodlně usadila a uvelebila na stole. Tohle vypadalo nanejvýš zajímavě.
„Tak musím?“ zopakoval Frank tiše, ale nebezpečně.
„Co chceš slyšet, ty hajzle?!“ odplivl si vyslýchaný. Frank nehnul brvou.
„Můžu tě zabít a nikdo se nikdy nedozví, kde je tvoje mrtvola. Nikdo neví, že vás máme. Ona,“ ukázal na svoji kolegyni, „je v paměťových kouzlech vynikající. Ani jeden z vašich kolegů si nevzpomene, že existujete…“
„Sráči!“ Další odplivnutí.
„Ano, tak se to také dá říct. Ovšem být na vašem místě, byl bych zdvořilejší.“
„Tu děvku pícháš každý ráno, že se tak culí?!“ otázal se drze.
Tentokrát se neovládla. A neviditelná ruka na jeho tváři zanechala spálený otisk. „Ne, každý večer. A myslí přitom na manželku!“ odtušila potom vztekle. Frank se jen otočil. Bystrozor se nesmí nechat vyvést z míry.
Bohužel byla rychlejší, chtěl mu tu facku vytnout sám.
Tak ho jen obešel, zaklesl mu ruku kolem krku a klouby prstů se mu opřel o krční obratle. Potom stiskl. Černokněžník zařval a vší silou se mu snažil vykroutit. Tím se jen víc dostával do smyčky. Když začal brunátnět, Frank ho pustil.
„Řekni mi, co chci vědět.“
„Víš to, parchante! Hrabal ses mi v hlavě!“
„Tak fajn.“ Znovu ho chytil. Tentokrát nemusel tisknout tak dlouho.
„Dobře! Dobře! Máme tu základnu... Můžu dostat cigáro?“
„Jaks uhodl, že ne?“ usadila ho Charlotta.
„S tebou se nebavím. S ním mluvím.“ Ušklíbl se.
„Jaks uhodl, že ne?“ odpověděl Frank. Jeho hlas byl pořád nezvykle tichý a šeptalo z něj nebezpečí. Pomalu uvolnil sevření a kousek odstoupil. „Pokračuj, zajímá nás to…“ vyzval ho ještě, když se zase k ničemu neměl.
„Doprdele, co ještě chcete vědět? Vždyť jsi to viděl! Ta základna tu je, na opačný straně týhle podělaný čáry! Vede, vedl ji Avery starší, než jste ho zabili! Posílají se sem lidi, co nemůžou zůstat doma, protože už jim hodně hoří za prdelí!“
„Jenom?“ položil prostou otázku Frank.
„Nevím, jak to myslíte!“ odsekl.
„Opravdu je to tu jenom jako útočiště pro uprchlíky?“ objasnil mu tiše bystrozor.
„To nevím!“
„Vaše situace vážně není záviděníhodná, uvědomujete si to?“
„DOPRDELE, HOVNO VÁM ŘEKNU, VY KRETÉNI!“
A jakoby se čas náhle smrštil; všechno se odehrálo v příšerném tempu.
Frank, dřepící po straně u židle zadrženého, sebou trhnul, pak odlétl jako po ráně kladivem a zhroutil se pozadu na zem.
Zadržený bleskově zrušil pouta a vyskočil na nohy.
Charlotta sklouzla ze stolu.
Černokněžník zamířil hůlkou na Franka, který se pohnul. Nehezky se usmál a jeho rty neslyšně vyslovily kletbu…
Bystrozor se neuvěřitelnou rychlostí vymrštil a vrhl se na něj.
Charlotta natáhla ruku. Cosi vykřikla. Její slova zanikla v hluku rvačky.
Na poslední chvíli se Frankovi podařilo obrátit hůlku proti zajatci.
Avada Kedavra zasáhla černokněžníka do krku.
V bystrozorově sevření oba klesli na zem.
Pokojem se přehnaly plameny, připomínající dýky.
Čas se natáhnul, smrštil a začal znovu ubíhat ve svém obvyklém rytmu.
Na podlaze zůstala ležet dvě těla.
„Franku!“ zařvala Charlotta, když se její kolega nezdvihl. „Franku!“
Vrhla se k němu a podepřela ho. Od ramene přes klíční kost se táhla dlouhá, krvavá rána. Poznala ji. Nebyla od zabitého černokněžníka. Byla od ní. Rána magickým ohnivým nožem. Se srdcem tlukoucím až v krku sledovala, jak se kolem ní tvoří zarudlé puchýře.
„Ach ne,“ zanaříkala tiše. „To přece ne…“ Zřejmě se jí připletl, když pálila po tom parchantovi. Ten sice byl mrtvý, ale Frank to odnesl taky. A nevypadalo to vůbec dobře. Rozhodně ne natolik dobře, aby to mohla zvládnout sama. Na to v té ráně bylo příliš mnoho vzteku, nenávisti a touhy ublížit. Příliš mnoho temné síly.
Bystrozor se pomalu pohnul. „Nebreč,“ zahučel potom. „Jsem živej…“
Zuřivě si sáhla na tvář. „Nebrečím,“ zamračila se potom.
„Ale nemáš k tomu daleko,“ zasmál se Frank, ale jak se chtěl zvednout, syknul. „Zřejmě nám nastal drobný problém…“
„Drobný?“ Charlotta měla co dělat, aby ovládla hlasivky a nezačala ječet. „DROBNÝ?! Trefila jsem tě! Zranila jsem tě! A teď vypadáš jak středověká oběť křižáků a neštovic!“
„Klid, ano?!“ pronesl její kolega přísně. „Nejanči, to nám teď nepomůže!“
Vzpamatovala se obdivuhodně rychle. „Máš pravdu,“ zašeptala pak. „Máš pravdu, samozřejmě. Omlouvám se, chovám se jak husa…“
„Jen bys měla pomaleji myslet.“ Trochu se zasmál, zatnul zuby a vstal. „Tohle nám to krapet zkomplikuje,“ kývl ke svému rameni, které začalo fialovět. „Takže si budeme muset pospíšit. Jak dlouho to vydrží, než to bude akutní?“
„Nanejvýš tři dny… Je to...“
„Hodně ošklivé kouzlo,“ doplnil za ni Frank s pochopením. „No, klid,“ usmál se pak. „Neumírá se na to, budu v pořádku. Dělala jsi jen cos musela.“
„Stejně…“ vydechla a znovu si zuřivě sáhla na tvář. „Pojď, musíme to ošetřit, protože jinak to bude ještě horší a přijdeme i o ty tři dny.“
„Pravdu díš, má drahá kolegyně,“ pokusil se bystrozor o černý humor. Zpražila ho nevraživým pohledem a potom mu pomohla na volnou židli. Roztrhla už tak zničenou košili. Objevilo se svalnaté rameno, šeredně poznamenané.
Napoprvé zkusila použít hojící kouzlo. Něco lepší, než nic. Nezabralo ovšem. Jak jinak. Tak trochu to čekala. Frank pouze syknul, zaťal zuby a zavrtěl hlavou.
„Tohle přece nemá cenu. Víme, co jsi zač, ne?“ Lehce se pousmál.
„Jo, bohužel. Teď mě to mrzí.“
„Nezdržuj se. Máme málo času. Teď ještě míň. Na tohle se vykašli. Máme důležitější věci…“ Najednou mluvil tak drsně, až se na něj podívala s obavami. A že ona nebyla z těch, kteří propadají obavám snadno. Věnovala mu další pohled, tentokrát zkoumavý. Seděl na židli, vší silou si tiskl krvácející ránu a nevypadal zdravě.
„Franku?“ zeptala se opatrně.
„Krucinál, nekecej a dělej!“ vyštěkl. „Dělej, co máš! Nemáme čas!“
„Fajn, fajn…“ zvedla ruce v obraně. Hádka byla to poslední, co teď potřebovali. A věděla, že i on to ví. Ten tón nebyl tak útočný jako slova. Jen byl hodně důrazný a varovný. Uposlechla ho. Na rameno mu prozatímně seslala chladící kouzlo, aby zastavila nejhorší krvácení a potom mu je pevně obvázala. Syčel u toho, ale držel. Když ho potom pustila, podíval se na ni už docela příčetně.
„Musíš to zvládnout sama,“ uchechtl se. „To jsem zvědav.“
„Tak se koukej!“ zkřivila ústa v oplátku.
* * *
Prosil. Bez hlesu prosil Boha i všechny svaté, aby ho odsud dostali. Protože tohle nebylo ujednáno. Nebylo ujednáno, že se dostane sem. Že se dostane do rukou jim.
V duchu žebrat, aby to přežil.
Charlotta si odhrnula vlasy z čela a olízla suché rty. Byla unavená, ale adrenalin jí koloval žilami a držel na nohou. Zoufale pádící vteřiny. Žádný kouzelník nedokáže přemoct čas. Když jsi nejednal rychle, jakoby jsi nejednal vůbec.
„Tak ještě jednou,“ povzdechla si nakonec.
„Zabili jste ho!“ vyštěkl.
„Zabil se sám. To jsme probírali. Víš, proč se tu s tebou mořím?“ nahnula se nad něj, ale dost daleko, aby na ni nedosáhl. „Když se ti budu hrabat v hlavě, bude to dost bolet. Ne že bych měla nějaké zbytečné obavy ohledně tvé tělesné schránky, ale mohlo by to mít ošklivé následky. A ty by se potom špatně vysvětlovaly. Pokud bychom tě nezabili a nezahrabali, což je taky možnost… Takže?“
„Polib si prdel!“ odsekl a šťavnatě zaklel.
Chtělo to menší varování. Nebral ji vážně. Neměla to ráda. Přiložila mu dlaň na čelo. Hlas měla absolutně bezvýrazný. Ani náznak, co přijde.
„Poslední možnost… NE? Fajn. Crucio.“
Cítila na své kůži jak ztuhl. Druhou rukou mu zacpala pusu a on neměl dost sil ani na to, aby ji aspoň kousnul. Nic. Jen seděl, spoutaný na židli, poulil oči a jeho tělo se otřásalo v té nejbolestivější křeči, kterou bylo možné kouzlem způsobit.
Po dvou minutách ho pustila.
„Nebudu to opakovat dvakrát… Příště použiju Legillimens a Cruciatus dohromady.“
Jen seděl a lapal po dechu. Jakmile se znovu dotkla jeho čela, ucukl.
„NE! Řeknu vám to!“
Lehce se usmála. „Nemyslím si, že nám to chceš říct…“
„Chci! Chci vám to říct!“ Zuby mu zajektaly hrůzou. „Chci vám to říct! Povím vám to! Povím vám všechno, co chcete vědět!“
„Opravdu?“ Jejím úsměvem by se daly strašit děti.
„VŠECHNO!“ zaječel, jak mu nervy vypověděly poslušnost. Nehnula už ani brvou. Teď byl přesně tam, kde ho potřebovala mít.
„Poslouchám…“
„Je tu základna, vedl ji Avery starší, nevím, kdo ji povede teď, možná ji zruší… Je několik mil přes hranice, dobře schovaná. Posílají sem lidi, kterým začala v Anglii hořet půda pod nohama. Jestli to má hlubší smysl nevím, každopádně, poslední dobou jsme se víc začali zajímat o všechny Němce, kteří slouží v téhle oblasti. Útok na ten tábor byl příkazem odněkud shora! Nevím přesně, oč jim šlo, to nevěděl nikdo, kromě Averyho…“
Sypal to ze sebe jak nejrychleji mohl, oči rozšířené hrůzou a čelo zbrázděné potůčky studeného potu. Už mu bylo všechno jedno. Oni ho momentálně měli v rukou, nikdo z jeho „společníků“ mu pomoct nemohl. Ona ho mohla zabít, nebo zmrzačit. Informace, které měl, byly ve srovnání s jeho zdravím zcela bezcenné.
„Co dál?“ vyzvala ho tiše. Hodil pohled po jejím kolegovi, který se ztěžka opíral do židle a tiskl si zranění, ze kterého i přes obvaz prosakovala krev. Ten hlas, kterým mu položila otázku neříkal nic víc. Klidný, bez emocí.
„Ukážu vám tu základnu, všechny obrany, ukážu vám to všechno!“
Pomalu k němu přistoupila. „Víš,“ pronesla pak měkce, „trochu jsem ti lhala…“ Ztuhl a upřel na ni vytřeštěný pohled. Když se její dlaň přiblížila k jeho čelu, zkusil couvnout. Neviditelná síla ho přikovala na místě. „Docela malinko. Nebude to vůbec bolet… Legillimens!“
Doslova cítil jak se zasmála. Ale nelhala mu. Nebolelo to. Po prvním dotyku se mu vědomím rozprostřela černočerná tma…
Na okamžik zavřela oči. Nápor informací byl moc rychlý, bylo jich příliš velké množství najednou, zmatených, zpřeházených, zamlžených… Zhluboka se nadechla, aby získala čas. Nebylo to lehké. Ale musela tím prokličkovat.
Minuta. Dvě.
Prodírala se tou zmatenou, vyděšenou myslí, sbírala důležitá vlákna. Srdce jí klepalo v hrudi, hrozilo, že vyskočí ven, že jí vypoví službu. Nepovolila. Byla už moc blízko, aby to jen tak nechala být. Když tohle dokončí, budou moci domů. Když tohle dokončí…
Tři minuty. Čtyři. Pět.
Slyšela, že na ni Frank volá, ale nechtěla, věděla, že jí ještě něco chybí. Někdo s ní trhnul. Pak se kouzlo přerušilo. Ohromená, vyčerpaná si kecla na zem a rukou si zaclonila oči, jak ji bolelo světlo v místnosti.
„Co je?“ zašeptala potom, když zjistila, že se na ni Frank dívá a netváří se dvakrát vlídně. Jeho rameno ještě pořád krvácelo.
„Chtěla jsi zničit sebe, nebo jeho?“ zeptal se tiše a ukázal na zajatce. Seděl na židli. Bez pohybu. Oči zoufale zvrácené na strop. Obličej protažený v křeči…
„Je…?“ Nechala ve vzduchu viset otazník.
„Už nějakou chvíli. Proboha živýho, cos vyváděla?!“
Zoufale si promnula spánky a klekla si. Zahoupal se jí žaludek. Rázem jí to došlo. Proto to trvalo tak dlouho… „Musel mít magický zámek. V mysli. Musel něco vědět, jinak by si s tím nikdo nedal takovou práci. Vložit na někoho kouzlo takového kalibru svědčí o informacích mimořádné důležitosti.“
Frank s ní zatřásl. „Tak si pamatuj, ty důležitosti, že pokud to není nutné, nikdy nemají informace přednost před tebou. Jasně, vytáhla bys z něj pár detailů navíc, ale v tuhle chvíli jsi ty sama cennější, než těch několik doplňujících informací. Když by tě odepsal, bylo by to na houby, jasné?“
„Jasné,“ přikývla, potom se pomalu zdvihla. „Něco jsem z něj dostala… Ale když víme, že měl v mysli magický zámek, můžeme se na to spolehnout?“
„Ty informace porovnáme, taky jsem z toho druhého něco vytáhl. Shodné označíme jako důvěryhodné. Sepíšeme zprávu. A zapomeneme, že jsme tu kdy byli, jasné?“ Sykl a stiskl si rameno. „Jen je budeš muset uklidit sama, omlouvám se…“
„Nic se neděje. Co jsem si nadrobila, si taky sním.“
* * *
S mrtvolami ani jeden z nich nepočítal, což bylo trochu nešťastné. Původně mysleli, že z těch dvou vytáhnou, co se dá, vymažou jim paměť a dodatečně předají ministerstvu. Že to dopadlo, jak to dopadlo, nebylo zrovna podle plánů. Ne, že by si nedovedli poradit, ale komplikace jsou vždycky nepříjemné.
Nicméně, dostala je dolů, spálila na popel a ten se neškodně ztratil v poušti.
Nedělala to úplně ráda, sice v tom tentokrát byla nevinně, ale i tak.
Potom zpráva. Bylo jasné, že za daných okolností už zůstat nemohou, ale někdo práci dokončit musí. Takže sepisovali co se dalo. Podrobnosti, výslechy, všechno co věděli. Psala ona, Frank polehával na posteli a ztěžklým hlasem diktoval. Dokonce ji přiměl, aby nakreslila co nejpodrobnější mapu, přesně podle jeho instrukcí.
Zase se dopovala kofeinem i lektvary, když zrovna nepsala, kontrolovala jak je na tom jeho zranění a tiše doufala, že už se toho nepodělá víc. Magický zámek na mysl byla hnusná věc a bylo téměř bez debaty, že ten, kdo si dal takovou práci, aby takhle zapečetil pár informací, nebude mít příliš potíží, aby je našel. Ve své podstatě měli jedinou možnost, dodělat to a vypadnout dřív, než ten někdo začne svoje kouzlo postrádat.
Taky Frankovo zranění je hnalo patřičným tempem kupředu.
„Papírová válka,“ odfrkla si po dvanácti hodinách práce a zvrátila se vyčerpaně na opěradlo židle. Frank se tiše uchechtl.
„Kde jsme začínali, tam taky končíme. Koloběh života se tomu říká.“
„Děkuju pěkně,“ loupla po něm pohledem, ale chyběla tomu jiskra. „Už zase ti to krvácí…“ dodala takovým tónem, jako by to snad byla jeho vina. Potom se automaticky zdvihla, přešla k němu a začala ránu znovu obvazovat.
„Víš,“ odtušil pobaveně, „obávám se, že při tom jakou razancí jsi tu ránu vedla, to bude krvácet ještě hodně a dlouho.“
„Nech si ty vtípky, jo?“ utnula ho nerudně a stáhla mu obvaz, až mimoděk zasykl.
„Takhle se zachází se zraněným?“ podíval se na ni tak ublíženým pohledem, až nemohla jinak a začala se hrozně smát. To nešlo, prostě nešlo. Nervy už tak napjaté k prasknutí, jí zoufale zadrnčely, jak se snažila zachovat vážnou tvář a potom to vzdala.
„Takhle se zachází s tebou,“ vrátila mu to okamžitě, „protože jsi hrozný!“
„Já?“ protáhl a zamrkal.
„Ano, ty!“
…
„Franku?“ zeptala se ho náhle nezvykle tichým hlasem.
„Ano?“ oplatil jí ten upřený pohled.
„Pochopím, pokud, pokud…“ nakonec jen kývla hlavou k jeho rameni.
On udělal odmítavé gesto. „Ne, pokud jde o tohle. Byla to tak trochu i moje vina, nemyslíš? Nechat si sebrat hůlku jako začátečník.“
„To nebylo moc chytré,“ pousmála se.
„No právě. Kdybych řekl á, musel bych říct i bé. A bylo by z toho jen zbytečný papírování. Nemusíš se bát,“ otcovsky ji pohladil po tváři. „Už to máš hotové?“
„Posledních pár informací.“
Frank se pomalu odvlekl ke krbu a začal šátrat po sáčku s letaxem. „Výborně, takže já zavolám na Ministerstvo. Odvažuju se doufat, že dneska večer, nejpozději zítra ráno si oba dáme horkou koupel…“
Aniž by zdvihla hlavu od spisu, ušklíbla se. „Což je rozhodně dobrá zpráva. První po zatraceně dlouhé době.“
Pero začalo znovu škrábat po papíře.
Místnost prudce vyplnilo ostře zelené světlo.
Za několik desítek minut už to opět byl jen vlhký, studený a neuklizený pokoj s netěsnícími okny. Jako ty další před ním – až na pár nepodstatných kusů nábytku – prázdný.
Ukázka z další kapitoly: Reinhardův příběh: část čtvrtá
Komentáře
Přehled komentářů
chtěla bych se zeptat...nemám moc dobrý přehled a protože sem to už zkoušela a nějak mi to nevyšlo...kolik jim už asi je let?
Hele,
(Nex, 25. 11. 2010 2:25)
jaktože tady takovou dobu nic nepřibylo? Právě jsem se pročetla až jsem a jsem z toho...rozčarovaná, to bude v kontextu to pravé slovo. :)
Moc pěkný příběh, svižně napsaný, nutí k přemýšlení...ale až potom, co člověk dočte kapitolu, dřív si jen občas vzpomene, že by měl taky dýchat.
Well done. A pohněte prosím s pokračováním. :)
prosím
(Maya, 1. 11. 2010 16:03)
Chtěla bych vás poprosit o novou kapitolu. Půjde to zařídit ;)
Díky :)
...
(ahojik, 22. 3. 2011 19:06)