Když hoří i led

7. Reinhardův příběh: Část čtvrtá

Sídlo rodu von Landstadt, Německo

Reinhard dorazil do bezpečné vzdálenosti od Bradavic a odtamtud se přemístil do Berlína. Ano, trochu tím porušil konvence, ale to ho nezajímalo. Musel rychle z Anglie. V Berlíně se ubytoval v normálním hotelu, vyspal se a pak si došel na nejbližší armádní pobočku, kde si vyzvedl zbytek svých věcí. A odtamtud se přemístil rovnou domů.

Upřímně, nečekal bůhvíjaké přivítání a také se mu ho nedostalo. Ale večer už ležel ve svém pokoji, nohy měl podložené polštáři a ve sklence lektvar proti bolesti řízlý koňakem.  A bylo mu dobře.

A konečně se také podíval na ten papír, který mu profesorka MacGonagallová zanechala. Nebylo to její písmo, to poznal ihned. Psal to muž.

Švýcarsko 

profesor Bernhard

Bankovní institut Bern

A pod tím teprve bylo profesorčino písmo. Měl by vám pomoci. Mnoho štěstí.

Usmál se a pak zavřel oči. Přeci jen toho přemisťování bylo moc a on si chtěl odpočinout, než zažije další. Musel počkat a trochu svým sourozencům připomenout, kdo je tady druhým lordem.

"Podal by mi někdo zavařeninu?" ozvalo se druhý den ráno u snídaně. "Reinharde?"

Oči celé rodiny se na něj upřely a Inga, jeho nejstarší sestra, se jen posupně zašklebila.

Reinhard pouze ztuhl.

"Ale nech ho, sestřičko. On má problém udržet moč, ještě by ti ji vyklopil do klína. Musíme k němu být ohleduplní," odpověděl, ještě dřív než on stihl otevřít ústa, Hubert, jeho milovaný bratříček.

Reinhard nezareagoval, jen sestře poslal pomocí kouzla zavařeninu a přitom sledoval bratra upřeným pohledem.

"Víš, bratříčku, každý máme svoje. Já na rozdíl od tebe neplatím na deset levobočků."

"Zatímco tebou zřejmě rod vymře po meči," oplatil mu Hubert jedovatě.

"Myslíš?" Reinhard přivřel oči a najednou vypadal dost nebezpečně. "Víš, nevím jestli sis toho všiml, ale k tomu nepotřebuješ nohy."

"A ty si vážně myslíš, že s tebou nějaká půjde? Když se sotva plazíš?" odtušil Hubert sladce.

Zbylí sourozenci jen těkali očima sem a tam. Nikdo se neodvážil zasáhnout.

"A vůbec, kdo nám potvrdí, že jsi tam třeba nenechal něco víc, než jen kus malíčku?" významně kývl k jeho zmrzačené ruce.

Reinhard se zle pousmál. Teď už by jeho mužstvo raději hledalo úkryt.

"Myslíš, že mi stojíš za to, abych ti něco dokazoval, mein Bruder?"

"DOST!" ozvala se náhle rána, jak otec udeřil pěstí do stolu. "Tady bude TICHO! Nestrpím hádky, ani urážky! U tohoto stolu ne!" Střelil varovným pohledem po obou bratrech.

Hubert se stáhl okamžitě. Reinhard ještě chvíli bublal vztekem, ale potom se znovu sklonil ke svému talíři.

Hlavu zdvihl, až když mu Inga "nedopatřením" vylila teplou kávu do klína.

Bylo vidět jak se mu stáhly svaly na krku. Ovládl bolest a pohybem ruky tu "nehodu" napravil. Ale bolelo to. Dost na to, aby to jeho vědomí registrovalo. Jenže se neodvážil odejít od stolu. Nebo se spíš odmítal vzdát.

"Já se opravdu omlouvám, snad to neohrozilo budoucí pokračovatele rodu," Inga se tvářila velmi mile, ale z hlasu jí kapal jed.

Otec podruhé udeřil pěstí do stolu. "Řekl jsem, že tu bude ticho! Jestli to nedokážete respektovat, VEN!" rázně ukázal ke dveřím.

Inga se s přehnanou noblesou zvedla a Hubert ji následoval. Když přecházel kolem nejstaršího bratra neodpustil si, že mu „omylem“ shodil berle. Reinhard mlčel. Měl zaťaté zuby a snažil se ovládnout jak vztek, tak bolest.

"Jsou zlí," zašeptal Hans, jeden z dvojčat, a berle mu zdvihl. "Nic si z toho nedělej," usmál se potom. Marie bratrovi nalila nový šálek.

"My jsme moc rádi, že jsi doma..."

"Ticho platí pro všechny, doufám, že si rozumíme!" upozornil oba sourozence otec a zatvářil se nepříliš přívětivě.

Reinhard po něm střelil pohledem a pak se usmál na své dva mladší sourozence. Tahle dvojčata měl vždycky rád. A ti starší… No, ti mu byli moc blízcí věkem a proto toužili po jeho postavení. Jenže teď byl vděčný, že tu má tyhle dva. Jinak by se asi zbláznil.

Dosnídali v naprostém tichu, bez jakýchkoliv dalších nehod. Ovšem potom si otec Reinharda gestem pozval do své pracovny. A tvářil se ještě stále rozmrzele.

"Otče?" ozval se Reinhard, když bylo zase dlouhou dobu ticho.

"Můžeš mi říct, jak si představuješ, že to bude dál?" položil mu otázku. Tiše, ale přesto dostatečně tvrdě.

"Můžeš mi říct, co ti na mě vadí?" odpověděl mu Reinhard a sedl si do křesla. Pak si povzdechl. "Chci podstoupit léčení, sehnal jsem pár kontaktů a chci to zkusit. Taky nechci být mrzák, neboj se."

"A když se to léčení nepovede? Vždyť už tenkrát armádní doktoři říkali, že se s tím nedá nic dělat... A v jednom má Hubert pravdu. Jak chceš mít děti a zachovat rod? Která žena si tě vezme?! Myslíš, že zdejší baronesy s jásotem skočí do manželství s mrzákem?"

"Biologicky mít děti můžu, otče," zasyčel Reinhard, ale pak se uklidnil. "A pokud jde o zdejší ženy, vždycky se najde taková, co jí zavře oči i ústa titul, to jsi mi tvrdil i ty sám."

"A ty se vážně domníváš, že ti mohu rodinu svěřit?" opáčil otec a poněkud pohrdavě si ho změřil. "Myslíš, že vážně budeš mít tu autoritu, abys ji mohl vést?"

"Myslíš, že k tomu abych ji mohl vést potřebuju nohy?!"

"Myslím, že jako mrzáka tě nikdo uznávat, ani poslouchat nebude! Vždyť ani nedokážeš zavřít ústa svým sourozencům!"

"Myslel jsem si, že nechceš souboj přímo v jídelně. Pokud si přeješ, abych jim zavřel pusu, neboj se. Naučil jsem se jak to udělat."

Otec zhluboka vydechl. "Dobrá," pronesl nakonec. "Necháme toho. Teď ano. Právě jsi se vrátil, potřebuješ si odpočinout. Nemohu na tebe hned tlačit. Promluvíme si o všem později, až se vzpamatuješ a až si já vše promyslím. To je zatím všechno. Můžeš jít, Reinharde."

"Děkuji, otče," Reinhard se zvedl a odkulhal se pryč.

Nechtěl se s nikým setkat, ale také se nechtěl schovávat a tak se uchýlil do své oblíbené místnosti, do knihovny. K velkému krbu, spoustě knih a hříšně pohodlných křesel, které ho přijaly na rozdíl od rodiny s otevřenou náručí.

Do místnosti vklouzl nehlučně Hans a donesl mu chladivý gel, deku a prášek proti bolesti. Vše Reinhard s děkovným kývnutím převzal, pak si kouzlem přivolal knihu a pustil si tichou hudbu. Odpočíval.

Najednou se dveře knihovny rozletěly dokořán a dovnitř vkráčel bonvivánským krokem Hubert. Něco si přidrzle pískal a hůlkou před sebou poháněl jednu z otcových loveckých trofejí. Jedním máchnutím jí prohnal nad Reinhardovou hlavou, až udeřila do knihovny, ze které vypadla spousta knih.

"Jé, já vlastně... CHTĚL," dokončil slibně nakousnutou větu, dalším kouzlem si přesunul před Reinharda křeslo a drze se do něj svalil. "Tak jak se vede našemu mrzáčkovi?"

Reinhard jedním máchnutím rukou knihy poslal na jejich místa a aniž by zvedl hlavu od knížky, zvedl také trofej a posadil ji bratrovi s patřičnou razancí do klína. Hubert vyjekl.

Reinhard ani nezvedl oči.

"To je jediný, na co se zmůžeš? Když ty si nevrzneš, tak nikdo? Budeš se takhle mstít každýmu chlapovi, co může mít sex?"

"Myslíš, že se budu bavit s někým, kdo v hlavě udrží akorát ten sex, svý malý ego a pocit méněcennosti z toho, že se narodil až druhej v pořadí?" zeptal se klidně Reinhard a odložil knihu. "Pokud tak chceš moje místo, znáš pravidla. Kouzelnický souboj za přítomnosti dvou svědků. Ale toho se ty bojíš."

"Možná. Ale proč bych se s tebou bil, když stejně tatínek uvažuje o tom, jestli vůbec budeš schopný vést rod dál? Mrzák, válečný veterán, co to možná nemá v hlavě v pořádku... A ten by měl vést jednu z nejstarších rodin v kraji a nést její jméno? Nedej se vysmát, bratříčku. I kdyby ti rod předal, stejně tě do roku zbaví svéprávnosti..."

"Leda bys ty podal návrh k Nejvyšší Radě, aby to udělala, a upozorňuju tě, v tu chvíli jsi mrtvý!"

"Ale no tak! Kdo mluví o Nejvyšší Radě? Já mluvím o tom, že otec neunese tvé vedení a raději se tě zbaví. A ty bys zabil vlastního otce? A mimochodem, i kdyby to neudělal - ty stejně mít děti nebudeš. A otec by raději obětoval tebe, než rod."

"A ty si myslíš, že bys ho dostal ty?! Vzpamatuj se, Huberte! Vždyť tebe trpí jen kvůli Inze!"

"Já si nenechám nic diktovat od mrzáka, to si pamatuj! Vždycky jsi byl ten lepší, ale jsem to já, kdo může mít děti, zachovat rod a kdo může chodit a ne se jen plazit, drahý bratře! Ve chvíli, kdy převezmeš rod, se několik našich sousedů vzbouří... A tím otce dorazíš. Možná by bylo lepší, kdybys ses nevracel. Jen rodinu rozvracíš... Mimochodem, ví ta tvá Lotta, jak jsi dopadl?" ukázal výsměšně na jeho levé předloktí, které bylo zpola odhalené.

"Myslíš, že je to tvoje věc?! A upozorňuju tě, zkus mě podrazit a schytáš to. Nejsem tak bezmocný, jak si myslíš! A pokud jde o tvou schopnost plodit potomky, s kterou se pořád tak oháníš, tak si dej bacha. Taky o ni můžeš přijít."

"Toho bych se nebál, ani toho, že jsi tak bezmocný. Kromě toho, to nevíš, že s každou ženskou nejvíc zacvičíš v posteli? Což se obávám, že ty už moc nesvedeš. Ale neboj se, jestli sem někdy tu svou Lottu přivedeš a nebude to shrbená, zjizevná chudinka, rád tě zastoupím..." Hubert se usmál a ještě navíc zdvihl malíček. "Bratrská výpomoc, jak jinak."

Reinhard se vztyčil, jak jen to v křesle šlo.

"Řekni to ještě jednou," zašeptal nepřirozeně tiše. "Zopakuj to, bratříčku."

"Říkám ti, že ani kdyby tě ta Lotta milovala sebevíc, v posteli jí stačit nebudeš. A já tě velmi rád zastoupím bratříčku... Tedy pokud ses zmohl na něco víc, než na shrbenou a zjizvenou chudinku. O čemž v tvém stavu pochybuju. No tak, povídej, jaká je?"

Reinhardovi se kolem těla přelila temná aura. Pak jeho ruka vystřelila a magie mu vytryskla přímo z prstů. Ledová magie. Magie nejstaršího potomka. Ta, co kontrolovala ostatní.

A tou magií sevřel bratrův krk.

"Už to nikdy neříkej," zašeptal a stiskl víc. "Nebo tě zabiju!"

"N-n-ne-bu-duuu," zavyl Hubert přerývavě a chytil se za krk, který mu magie svírala pořád víc a víc. "PUSŤ MĚ..." zasípal potom.

"Možná bys ho měl pustit, drahý bratře. Nebo jak chceš potom otci vysvětlit, že jsi ho zabil? ŽE jsi zabil nás oba? Protože mě bys potom musel zabít taky," ozvalo se studeně ode dveří. Stála tam Inga a měřila si ho chladným pohledem.

Reinhard zaskřípal zuby a pak bratra pomalu pustil. Aura se pořád třepotala na pokraji vnímání, ale už se stáhla. Stejně tak, jako se Reinhard zase začal kontrolovat.

"Vem si toho zmetka sebou a vypadněte, nebo si to ještě rozmyslím!"

Inga pomohla bratrovi na nohy a potom po něm střelila pohledem. "Buď ujištěn, že se tohle otec dozví!" ucedila skrze sevřené zuby.

Hubert si jen protřel krk. "To je přesně to o čem jsem mluvil. Nemá to v hlavě v pořádku. Nedokáže se ani kontrolovat..."

Pak se oba co nejrychleji vypařili. Reinhard se zhroutil zpátky do křesla a zavřel oči. V tu chvíli se dveře otevřely znovu. Ale tiše, opatrně. Někdo přešel k jeho křeslu. A potom ho pohladil po čele.

"Chudáček," uslyšel Mariin hlas.

"Hubert byl vždycky vypočítavá mrcha, ale nechápu to... Vždyť Reiny se k němu vždycky choval tak hezky..." odpověděl jí Hans.

Reinhardovi došlo, že se domnívají, že asi usnul, nebo omdlel.

Nechal je přitom. Přece jen, nechtěl se teď s nikým bavit a pokud se takhle mohl dovědět víc, než by mu řekli normálně... Jak proradné, ozvalo se jeho sarkastičtější já. Jenže účinné, odpověděl si a pak jen víc prohloubil dech, aby to skutečně vypadalo, že usnul. Přitom naslouchal.

"Vůbec to nechápu," říkala zrovna Marie. "Hubert tvrdí, že otec chce Reinyho vyškrtnout z následnictví, ale to nemůže ne?"

"Může," odtušil trpce Hans. "Pokud bude mít potvrzeno, že nemůže mít děti, tak může. A potom všechno spadne do klína našemu povedenému bratříčkovi..."

"Jenže to potvrzeno nemá, ne? A navíc mu Reiny říkal, že se chce léčit, že má možnost se uzdravit."

"Tys poslouchala za dveřmi?"

"Tak trochu..."

Úplně živě si dokázal představit, jak Marie krčí rameny. Měl co dělat, aby se neusmál. Pak ucítil lehký dotek na svém předloktí.

"Miluješ Lottu, blázne? Co to má znamenat? Reiny přece nikdy nic takového neříkal..." Mariin hlas zněl udiveně.

"Nevím, ale myslím, že na to nechtěl zapomenout, ne? Přece otec říkal, že kvůli armádě mu musí v čemsi pomoct. Jak byl přeci tenkrát tak zničený..."

"Myslíš, kvůli ní? Že by mu vymazali paměť kvůli ní?“

„Každopádně musela být báječná, jinak by se tenkrát tak netrápil. Bylo mi ho líto."

"Počkej bráško, ty si myslíš, že… Že to zařídil táta?" zeptala se tiše dívka. Reinhard nastražil uši

"Myslím si, že ano. Jak tenkrát útočil na ty kouzelníky, táta se byl prý vyptávat ve škole, co ho tak změnilo... A když se potom vrátil, řekl, že pro vojáka je něco takového nedůstojné a nepřípustné. A pár dní na to byl Reiny zase jako dřív. Smál se, vtipkoval, všechno. Vážně se obávám, že ano, že to zařídil otec."

"Ale to je... Strašné," hlesla dívka a Reinhard měl co dělat, aby se neprozradil. Tak moc to v něm hrklo. I když bylo to logické. Otec by něco takového byl schopen zařídit. A pokud se jednalo o jeho kariéru… Ano, dokonale mu to k politice starého pána sedělo.

"Jenže on se k těm vzpomínkám nějak musel dostat. Jinak by si tohle neudělal," Hans se prstem dotkl vypálených slov. "Někdy bych ji chtěl potkat. Co to musí být za ženu, že ho dokázala natolik okouzlit....?"

"Jak jsi říkal. Musela být báječná. Jenže on si to nepamatuje... Je mi líto, bráško. Asi se s ní nikdy nepotkáme. Škoda..." povzdechla si Marie.

Reinhard měl co dělat, aby zadržel slzy, které se mu draly do očí. Lotta. To jméno mu rezonovalo pamětí, ale viděl jen havraní vlasy a cítil její vůni, jinak nic. Jen prchavá vzpomínka. Nic víc.

"Asi bychom měli jít," pronesla po chvíli ticha Marie. "Měl by si odpočinout, je moc unavený a smutný."

"Inga s Hubertem mu tedy ten návrat vážně neulehčují... Je to hrozné, když rodina, která ti má být oporou, se tě snaží vyštvat..."

"Jenže nejen Inga s Hubertem jsou jeho rodina, no ne?" Marie se trochu zasmála. Potom bratra políbila na čelo. "Hezké sny, Reiny. A neboj se. Všechno se jednou v dobré obrátí."

Pak byly jen slyšet kroky a nakonec klaply dveře. Reinhard znovu osaměl.

Otevřel oči a po tváři mu stekly dvě osamělé slzy. Takže otec. Tohle mu nechal udělat otec. Jenže pak si vzpomněl a potom mu něco podobného udělala armáda.

Složil hlavu do dlaní a tiše zasténal.

"Dobře, jednou se mi to povedlo... Povede se to i podruhé," zašeptal a pak se rozhodně zvedl. Musel si pár věcí připravit.

Druhý den ráno se na snídani neukázal.

Otec se napřed mračil a dotazoval se, jak je to možné, že se odvažuje nepřijít k snídani. Pak pro něj nechal poslat.

Hubert s Ingou se jen ušklebovali mezi s sebou a padala slova jako "mrzák", "impotent" a podobně.

Marie s Hansem si vyměnili jeden jediný pohled. Oba ihned napadlo, že možná včera v té knihovně nespal.

Vrátil se sluha s oznámením, že pan Reinhard není ve své ložnici, ani nikde jinde k nalezení. Otec nechal prohledat celý zámek i pozemky. Marně.

Reinhard zmizel.

Nenechal po sobě nic. Dopis na vysvětlenou, dokonce ani jedinou řádku jako vzkaz. Jen si vzal své věci a podle dalších informací, které si otec zjistil vzápětí, vybral peníze ze svého soukromého účtu. Dost velkou částku. Nikdo nevěděl kam odešel. A Inga s Hubertem byli jako na koni.

"Byl jsi báječný, Huberte," složila svému bratrovi poklonu hned to odpoledne. "Jestli se ještě někdy vrátí, tak ho dorazíme."

"Jistě. To by tak hrálo, aby mrzák a blázen měl celé dědictví, když my bychom s ním nakládali mnohem lépe..." Hubert oběma nalil do vysokých sklenic šampaňské.

"Tak nač si připijeme?" zeptala se Inga.

"Hm. Co takhle na našeho drahého bratříčka? Ať je kdekoliv, už se vracet nemusí!"

Bern, Švýcarsko

Seděl v kavárně v Bernu a díval se jak za okny prší. Pomalu pil chladnoucí kávu a snažil se uvažovat. Takže profesor Berhard už byl mrtvý a jeho nástupce… Reinhard si ještě teď musel stisknout paži, aby jen při té vzpomínce nevyjekl bolestí. Jediné, co dokázal, bylo posadit ho znova na vozík.

Reinhard za ten měsíc rapidně zhubnul a vrátil se k cigaretám. Už skoro rezignoval, když se k němu dostala zpráva, že existuje určitý artefakt, i kde tu věc hledat. V Anglii, jak patřičné, napadlo ho. A teď jen čekal, až se zlepší počasí a na vlak, na který si koupil lístek. Neměl sílu na přemístění. Cítil se prázdný… A slabý.

"Inga s Hubertem by měli radost," zamumlal a pak ho chytil záchvat kašle. Když skončil, víc se schoulil do sebe. "Jde to se mnou od desíti k pěti."

Švýcarsko bylo mokré a nevlídné. Už od chvíle, co přijel. Možná ho to mělo svým způsobem varovat, ale takováhle znamení se sledují jen těžko. A navíc - on doufal. Doufal, že tady konečně po tolika letech zakončí tu šílenou anabázi balancování mezi minulostí a přítomností. Že konečně zjistí, kdo doopravdy je, se všemi svými vzpomínkami, že to bude zase on, takový jako býval. Taky doufal, že ho konečně postaví na nohy a on se bude moci vrátit domů po svých.

A pak stačilo jedno slovo a bylo po všem. Po všech nadějích, po všech touhách, co měl.

"Zemřel. Před pěti lety..." zopakoval si pro sebe trpce. Profesorce MacGonagallové to nevyčítal, ta to nemohla vědět. Ale nebolelo to o nic méně. Ještě že už přijel ten vlak.

Teď ho všechno hnalo zpátky do Anglie. Jako psa, který objeví novou stopu.

Kouzelnická strana reality, Londýn 

Už dávno to nebyla jen posedlost. Dávno ne. Prostě se z toho stal cíl a on si s hrůzou uvědomil, když vjel na Obrtlou ulici, že udělá skutečně cokoliv, aby byl zase jako dřív.

Najednou si to uvědomil všechno. Vztek, bezmoc, nenávist k těm, co mu takhle ublížili. Ke všem, co se přičinili, že skončil takhle. Bezmocnost posedlosti. V tu chvíli by upsal duši Ďáblu, kdyby věděl, že se potom postaví.

Zajel do zapadlého krámku, v nejzazší části Obrtlé, se slepou výlohou, za kterou probleskovala jediná ubohá petrolejka. Uvnitř krámku to páchlo zatuchlinou, vlhkem a ještě něčím. Byly tam odporné věci, ale jeho nechávaly chladným. Viděl toho dost, aby se dokázal udržet i při pohledu na vyschlé orgány.

"Budete si přát, vzácný pane?" ozval se v tu chvíli suchý, skřípavý hlas, který čpěl stejně jako krámek. "Máme samé prvotřídní zboží..."

"Prý ano," zavrčel a pak se zkoumavě rozhlédl. "Prý tu máte různé věci, já ale sháním jednu konkrétní věc. Srdce Merlinova fénixe."

"Srdce Merlinova fénixe... Hm, vidím, že jste opravdový znalec," zadrmolil si prodavač pro sebe. "Ale jak jistě víte, takové zboží je naprosto unikátní a velmi těžko se shání..." zamnul prsty v gestu známém po celém světě. Reinhard jen kývl.

"Ja. Kolik?" zeptal se potom.

"Musíte pochopit, že je to opravdu unikum. Jediný exemplář, který..."

"KOLIK?" opakoval Reinhard svoji otázku.

"Šest set šedesát šest tisíc galeonů," uklonil se mu prodavač úslužně.

Reinhard stiskl rty.

Byla to příšerná částka. Ale on si jako voják vydělal víc. Mohl to dát.

"Ukažte mi ho."

Prodavač zalovil kdesi pod pultem a vzadu v krámku to cvaklo.

"Chvilku vydržte," oznámil mu potom a zmizel za rozpadajícím a hnijícím závěsem. Za chvíli byl zpátky a držel jakousi skleněnou lahvičku. "Tady to je, můžete se podívat..." Nastavil mu lahvičku, aby si mohl prohlédnout obsah.

Reinhard mu posunul ruku do výše očí a světla a ucítil to. Tu sílu. Už jen pohled na to, ho vracel do vzpomínek… K jeho vlastními já.

"Je pravé, máte štěstí. Schovejte mi ho, zítra vám donesu peníze."

"Dobrá, dobrá. Schovám vám to zítřejšího poledne. Jak jistě chápete, zájemců o tak mocný artefakt je mnoho, takže nemohu čekat déle," usmál se lichotivě prodavač.

"Jistě," řekl muž na vozíku, otočil se a odjel. Venku se nadýchl čerstvého vzduchu a pak si protřel rukou oči. "Bože můj..." zašeptal a pak jel dál. Bylo v tom něco zvráceného, chtít to srdce, ale mohlo mu vrátit vzpomínky. A pak jeden lektvar a… Pokud se povede, postaví se na nohy.

Jel dál a v Londýně, stejně jako v Bernu, pršelo. Obloha se koupala v dešti, šedá a studená. Najednou mu to ale nevadilo. Byl blízko, jako nikdy předtím. Jestli se mu vše povede, tak získá všechno zpátky. Všechno. Svou čest, důstojnost i... lásku.

Ta představa byla opojná, jako láhev dobrého vína. Promítal si ji v mysli znovu a znovu, zatímco jel po mokrém dláždění...

Prásk!

"To nemůžete sakra dávat pozor, člověče?" ozval se nad ním znechucený hlas muže v drahém kabátě, do kterého vrazil.

"Co tak sestoupit z výšin a dívat se pod nohy, pane?!" zavrčel Reinhard tiše. A pak se na toho muže lépe zadíval. Byl mu povědomý. Ten hlas. Ta arogance. Ano, bylo to jasné.

"Luciusi?"

Muž se na okamžik zarazil. A pak se uvolil na toho otrhance snížit zrak. Bylo vidět, že přemýšlí, odkud ho takový pobuda může znát a potom i to, jak mu obličejem blesklo poznání.

"Schneider... Reinhard Schneider?" zeptal se trochu nejistě.

"Zase tak natvrdlý, jako vždy," zavrčel Reinhard a pak se trochu usmál. "A zase nedáváš pozor kudy chodíš, sousede."

"BOŽE MŮJ," ulevil si skrz naskrz aristokrat a pořádně si ho prohlédl. "Jsi to vůbec ty? Všemi obdivovaný, dokonalý Reinhard Schneider... Co se ti stalo?"

"Co by… Válka."

"Jistě, jak jinak," zašeptal Lucius s náhlým pochopením v hlase a uhladil si klopu. "A co děláš tady?"

"Obchody," odtušil Reinhard poněkud pobaveně. Lucius se pousmál.

"A co bys řekl pozvání na kávu? Zcela nearistokraticky hořím touhou tě vyzpovídat."

"Hm, tys mě na kávu nikdy nepozval, ale dobře, dám si. Kávu a cream tea, pokud ho tu někde dělají dobré." Reinhard se trochu usmál. Lucius vypadal… Zmateně a to se mu líbilo.

"Budeš se divit, ale nejlepší cream tea dělají u Děravého kotle," usmál se, tentokrát široce, a elegantně se otočil, až za ním jeho plášť zavířil. A ukázal hůlkou na konec uličky. "Tak tedy, prosím."

Reinhard jel po jeho boku a vjel před ním i do Děravého kotle. A i když jeho hábit nevypadal tak dobře jako Luciusův, bylo z něj cítit něco podobného. MacGonagallová by to možná nazvala silou osobnosti, on tomu nevěnoval pozornost. Vybral stůl vzadu a kouzlem odstranil židli, aby se mohl přisunout. Lucius si sedl naproti němu a když přišel číšník, kterého přivolal pokývnutím hlavy, objednal cream tea s konvicí čaje a druhou konvicí kávy.

Teprve, když jim to donesl, Reinhard se na Luciuse zadíval.."Takže?"

"Myslím, že ti došlo, že já se s pouhým vysvětlením, válka, nespokojím... Takže, co se stalo, zatímco jsme se neviděli?" odtušil Lucius, zatímco si svlékal plášť a odkládal vycházkovou hůl.

I Reinhard už si odložil a teď bylo vidět jeho vojensky střižené sako se stojáčkem, hubené a kostnaté ruce bez rukavic a hlavně uštvané oči.

"Prosím tě, Luciusi, naposledy, co jsme se viděli, jsem ti rozbil nos a ty mě ses pak pokusil opít v Medovém ráji. Sice nevím, co na mě vidíš, ale... Prosím, pokud chceš poslouchat. Poslouchej." Reinhard se napil čaje a nožem rozřízl sladkou houstičku. "Bylo to hned po škole, upsal jsem se armádě na pět let a jako absolvent akademie, kterou jsem udělal ve dvou letech místo tří, byl poslán do války v Zálivu. Škaredá věc, pro mudly i čaroděje. No a tam jsem bojoval. Pro svou vládu. Pro Německo. Zabíjel a plnil mise. Povýšili mě... Několikrát. Až ze mě byl plukovník. No a pak štěstí zmizelo. Zranili mě a já skončil takhle." Během řeči si namazal housku máslem, marmeládou a natřel krémem. Pak ji odložil. "A od té doby hledám, jak se postavit na nohy," dopověděl a konečně si kousl. "Hm, výborné."

"A tady na Obrtlé jsi to našel?" zeptal se Lucius poněkud sarkasticky a kdyby se na něj Reinhard v tu chvíli díval, neušlo by mu, jak se mu zaleskly oči. Zvláštně. Chtivě, ale jinak, než v obvyklém významu toho slova. Rozřízl si také malou houstičku, štědře namazal a zakousl se. Reinhard mu neodpověděl. Ale Lucius se vyznal.

"Hádám, že možná i našel..." pokračoval tiše a znovu si kousnul. "Ale něco se ti na tom nezdá, nemám pravdu?"

"Cena a nejistý výsledek. Ještě pár zbabraných pokusů a je ze mě blekotající troska," Reinhard mluvil tiše, ale přesto bylo vidět, že se otřásl… Strachem? Ano! Bál se toho.

"To jsem si myslel. Na Obrtlé se dobře prodává, ale hůř nakupuje. Vlastní zkušenost," Lucius se trochu zasmál a namazal si další bulku. "Ale jenom v tom zranění to nebude," pronesl potom přemýšlivě, jakoby sám k sobě. "Jenom zranění by tě tak neodrovnalo. Ty chceš zpátky ještě něco jiného, než zdraví. Mám pravdu?"

Reinhard, vzdor tomu, že si z něho Lucius zjevně utahoval, odvrátil pohled stranou.

"Přišel jsi o paměť, že ano?" zeptal se ho aristokrat náhle.

"Je to poznat?" zeptal se po chvíli mlčení tiše Reinhrard

"Sice jsi mi zlomil nos, Reinharde, ale bylo to v pátém ročníku, nikoliv v sedmém, a v životě jsem se tě nepokusil opít v Medovém ráji. Tam ti totiž nenalejou..." odtušil Lucius poněkud chmurně. A namazal si třetí cream tea. Rozhostilo se znovu ticho. Na pár chvil.

"Možná bych věděl, jak ti pomoct," porušil ho Lucius, když sahal po čtvrté bulce.

"Přestaň se snažit, tohle už slibovalo lidí," řekl tiše Němec a mechanicky si namazal teprve druhou polovinu té první housky. Jedl pomalu, jako někdo, kdo má málo sil a ještě míň chuti.

"Jistě, ale já nemyslel na to, že bych to prováděl sám. Na to nemám... Spíš by mě zajímalo," nahnul se k němu a něco mu zašeptal do ucha. "Znáš to jméno?" zeptal se potom.

"Jeho jméno?" Reinhard zvedl obočí.

"Ano, Jeho jméno," přikývl Lucius. "Jsem s Ním ve spojení. Ve velmi úzkém a důvěrném, pokud mohu říci. A pokud jsi už o Něm slyšel, pak taky víš, že se říká, že je tak velký kouzelník jako sám Brumbál."

"Brumbál mě odmítl. Proč by to tenhle neudělal taky?"

"Protože se nerad zbavuje schopných lidí, Reinharde. Věř mi, jestli ti někdo pomůže, výměnou za tvé služby, bude to On. Není tak ješitný jako Brumbál. Pochopí, co může získat z tvé vděčnosti. A předpokládám, že ty budeš vděčný, ne?"

"Sakra, a ty bys nebyl?! Pokud se nepostavím na nohy, otec mě vydědí!"

"Nerozčiluj se." Lucius se poněkud samolibě usmál. A potom si vyhrnul rukáv na pravé ruce. "Vidíš? To je Jeho znamení. Dobrá, tak trochu Mu sloužím. Ale kdyby tohle byly dostihy a On kůň, vsadím na Něj. Pomůže ti, Reinharde, pokud o to opravdu budeš stát."

"Stojím o to, Luciusi, moc o to stojím. Už s tím žiju příliš dlouho a nejde to."

"Výborně. Takže na ten obchod v Obrtlé můžeš zapomenout. Zítra se sejdeme tady. V poledne. A já tě zavedu k Němu... Souhlasíš?" Lucius ani nečekal na odpověď. "Nebudeš litovat, Reinharde, věř mi, že ne."

"Uvidíme, Luciusi, uvidíme."

Lucius mu jen oplatil úsměvem. „Reinharde, ty jsi vždycky tíhl k té tmavší straně magie, ačkoliv si Brumbál namlouval, že jsi hodný Nebelvírský chlapeček. Myslím, že tohle bude přesně tvůj šálek kávy.“

"Nemysli, nejde ti to!" zavrčel Reinhard a pak se napil z placatky, co měl u sebe. Luciuse ovanulo aroma levné, ale silné pálenky. Asi nějaké ovocné. Podle toho jak se Reinhard tvářil, byla až moc silná.

"Dobrá, nemyslím. Vím to," odtušil Lucius a znovu trochu začichal. Vonělo to docela hezky. "Takže... Přijímáš moji nabídku?"

"Přijímám."

"Výborně," Lucius mávnul na číšníka a zaplatil, i přesto, že se Reinhard netvářil souhlasně. "Sejdeme se zítra ve dvanáct tady... A já tě k Němu dovedu. Věřím, že nebudeš litovat, Reinharde." Oblékl se a Reinhard zaznamenal jeho vůni. Drahou a stejně exkluzivní jako on sám. Lucius mu na pozdrav klepl hůlkou.

"Tak tedy zítra nashledanou."

Sídlo Malfoyů, Londýn

Renhard byl přesný, tak jak se o něm vědělo. V hospodě byl včas a když přišel Lucius, zaplatil a následoval ho ven. Odtamtud se přemístili. Lucius mu neřekl kam, takže ho musel obejmout. Schneider byl rád, že si předtím zaplatil lazebníka a vyměnil šaty. Takhle, i když byl hubený, zase vypadal jako šlechtic a ne jako někdo o koho by Lucius a jemu podobní ani nezavadil pohledem. Objevili se nedaleko Luciusova sídla a pak ho Lucius uvedl dovnitř. Do toho přepychu a luxusu Malfoyů, který na Němce přeci jen udělal dojem. Nikdy tu nebyl a oni své bohatství takhle nepředváděli.

Když se posadili v pokoji pro hosty, Lucius mu představil Narcissu a pak ji pohybem ruky poslal pryč, stejně jako skřítka, který jim donesl pití.

"Jak se cítíš?" zeptal se potom, když mu naléval vřelou kávu. "Chvění v kostech? Nevolnosti...?" Trochu se uculoval a Reinhard si všiml, že mu oči zase září tím podivným, chtivým světlem.

"Ne, měl bych?" zeptal se tiše Reinhard.

"Vlastně ani ne," Lucius si nalil šálek sám a usadil se naproti němu. "Ne, domnívám se, že ne..." poněkud přimhouřil oči. A kolem se náhle setmělo, jakoby se obloha venku zatáhla. Lucius se náhle zatvářil poněkud znepokojeně. Ale potom se ovládl a položil šálek na stůl.

"Má očividně v oblibě efektní příchody..." poznamenal Reinhard.

"Ano, velmi. Půjdeme," Lucius se zdvihl a uchopil držátka vozíku. Reinhard po něm střelil pohledem, tak jen ustoupil a otevřel mu dveře. Z ramen mu splýval dlouhý černý plášť a ze stolku sebral podivnou masku. Kráčel před ním, dlouhými, ale pomalými kroky a vedl ho kamsi do zadních částí domu.

Venku se tmělo stále víc a víc a náhle začala bouřka. Reinhard už jen očekával, kdy zablikají louče na stěně. Když se to náhle stalo, i jemu ztuhl úsměv na rtech.

Teď už totiž všechno vsadil na jednu kartu.

Teď, anebo nikdy.

Přesto se v duchu svým způsobem bavil. Trošku zvrhlým, ale svým. Ano, všechno teď vsadil na jednu kartu. A když ho dovedl do velké kruhové místnosti s množstvím loučí a křeslem, kde seděla vysoká postava v plášti, po zádech mu přejel mráz.

Pak si povšiml, že těch postav je víc. Vypadaly víc jako stíny, než skutečné bytosti... Stály po obvodu místnosti, zahalené do plášťů a přes obličej měly tutéž masku, jako Lucius. Ten se napřed hluboce uklonil sedícímu a pak zaujal poslední volné místo.

Reinhard na středu osaměl. Ale nesklonil se. Jen popojel kousek dopředu a upřeně se zahleděl na Luciusova pána.

Bylo takové ticho, že by mohl přísahat, že slyší, jak všem v místnosti tluče srdce. Že slyší i tlukot svého srdce.

Náhle postava proti němu švihla elegantně hůlkou. Reinhardův vozík zmizel a on, plukovník německé armády a válečný hrdina, se doslova plazil u jeho nohou.

"Tak se opět setkáváme, pane Schneidere."

Zamračil se a posadil se. Nedovolil nikdy už nikomu, aby ho ponižoval.

"Už jsme se setkali, že? Kdysi..." řekl tiše a pozorně si muže před sebou prohlížel. Cítil jeho magii a cítil jak se pokouší prohrabat se mu vzpomínkami. Stejně nic nemohl najít. Nic závažného tam nebylo.

"Víte proč jsem vás vyhledal," řekl a díval se na něj.

"Jako všichni ostatní..." odpověděl a zpod kápě zablýskly rudě žhnoucí oči. "Toužíte získat moc, toužíte získat, co jste ztratil. A velmi správně věříte, že já jsem jediný, kdo vám může pomoci." Trochu se zasmál. "Ale jak jistě víte, v dnešním světě není nic zadarmo, pane Schneidere. Nic."

"Netoužím po moci. Chci znova chodit a chci zpět svou paměť. A na oplátku jsem ochoten nabídnout své schopnosti, znalosti a moc, kterou ovládám, nehledě na to zda jsem mrzák, nebo ne. To je to, co od svých lidí vyžadujete vy, nebo ne?"

"Netoužíte po moci..." Muž se jenom suše zasmál. Pak velmi pomalu sestoupil k němu. Zdálo se, že snad ani nechodí, ale vznáší se. "Ano a já nezastírám, že toužím po vás. Po všem, co mi můžete nabídnout. Takže uzavřeme smlouvu. Já vám vrátím zpátky vaše já a vaše zdraví. A vy vstoupíte do mých služeb a přijmete mé znamení..."

"Dobře, přijímám," řekl klidně Reinhard i když takový klid necítil. Spíš ledové hady, co mu klouzali po zádech.

Bledé, štíhlé prsty ho uchopily za zápěstí a vyhrnuly mu rukáv na pravém předloktí.

"Tedy dobře, pane Schneidere. Tímto vás přijímám do svých služeb..." zašeptal a jeho hlas se po něm táhl jako med. V ústech se mu udělalo sucho. A najednou měl pocit, jakoby mu na kůži přitiskl rozžhavený cejch. V hlavě mu náhle zahučelo a uslyšel znovu ten hlas.

"Vrátím ti všechno, po čem toužíš, všechno, co jsi kdy ztratil.

 Vrátím ti všechno, oč tě připravili, čest, život, hrdost i lásku.

Výměnou za tvé služby.

Vítejte mezi námi, pane Schneidere!"

Kůže ho ještě pořád pálila, když jen podvědomě zaregistroval, že ho pustil.

A pak mu od temene hlavy až po konečky prstů, projela celým tělem křeč. Tak mohutná, že zasáhla každé místo... Hlava se mu naplnila, až myslel, že se mu rozskočí.

"Vrátím ti to všechno," rezonovalo mu pořád myslí.

"Všechno. I tu ženu. Vrátí se k tobě, byť by sama nechtěla.

Protože jenom já mám tu moc!"

Klesl k zemi a nevnímal svět kolem sebe, všechno ho bolelo, každý kousek těla. Všechno. A pak, pak se mu pohled najednou vyjasnil a myšlenky zapadly na svá místa. Najednou si pamatoval vše. Chytil se za hlavu, která ještě pobolívala a trochu sebou přitom pohnul.

Cit... Cítil nohy!

Pohnul jimi a ono to šlo. Nebolelo ho to. Téměř nábožně se dotkl té zmrzačené a pak ji ohnul. Mohl... S trochou nejistoty a námahy se postavil. Stále ještě otřesený, ale už stál na svých, už mu to myslelo a byl v pořádku.

Podíval se na černokněžníka před sebou a pak se mu lehce uklonil.

"Můj pane."

Lord Voldemort se jen samolibě usmál.

+ Ukázka z další kapitoly: Charlottin příběh: Část čtvrtá +