Když hoří i led

4. Lektvarista, Voják a Kvíteček

Nádraží King’s Cross, Londýn

Měl pocit, že to všechno byl jen sen. Zlý ale zároveň fascinující sen s příchutí něčeho zakázaného a tajemného. S příchutí máty a chilli. S železitou chutí krve a slaností od potu. Ale přežil to a když se jeho nohy opět dotkly dlažebních kostek na King´s Cross, cítil, že žije.

Přes čelo se mu táhla další nenápadná jizva, a první vlasy už chytly barvu taveného stříbra, ale přesto to byly jen dva měsíce. Usmál se. Dva měsíce a znova dýchá ten zázračný vzduch v Anglii a cítí se svobodný.

Nastoupil do vlaku, na rameni svého nového společníka, mladého krkavce a usmíval se na všechny strany lehkým úsměvem člověka, co se vrací domů.

"Reinharde!" ozvalo se najednou za ním nadšeně. Hlásek sladký jako cukrová vata. "Jaké jsi měl prázdniny? O bože, ten je nádherný! JE tvůj?" Lily Evansová ve své nejlepší formě. A stála hned za ním.

"Ahoj Lily, ano, to je Alfonz a je můj. Dostal jsem ho od otce k narozeninám. Prohlásil, že má dobrý smysl pro humor."

"Spíš má tvůj otec smysl pro detaily. Přesně se k tobě hodí," rozplývala se. "Mimochodem, už jsi viděl kluky, nebo někoho od nás? Hrozně jsme se na tebe všichni těšili, vážně!"

"Neviděl jsem ještě nikoho. Ale právě teď někoho hledám, omluv mě prosím," poklonil se jí, naznačil polibek ruky a zmizel.

Černovlasá dívka, sedící sama v kupé, zdvihla hlavu. „Seve, ráda tě vidím,“ usmála se na svého nejlepšího kamaráda, který se za ty dva měsíce neuvěřitelně vytáhl. A přerostl ji.

"Lotty, vypadáš skvěle," řekl mladík a posadil se naproti ní. Taky se usmíval. A pak ve dveřích kupé zahlédl známou postavu.

"Kdybys nekecal," odbyla ho a uhladila si neposlušný pramen, který jí spadl do očí. "Zato ty vypadáš jako idol všech. Třeba letos konečně vyhrajeme pohár." Lehce se ušklíbla

"Mohu vstoupit?" ozvalo se pobaveným hlasem od dveří. "A mimochodem, nepochybuji, že se vám to letos povede."

"Á pan Dokonalý," utrousila Charlotta nedbale, ale Severu Snape přátelsky plácl dlaní vedle sebe.

"Buď vítán. A pak že nedorazíš..." zasmál se a zadíval se na krkavce. "Představíš nás?"

"Dámo a pane, to je Alfonz, Alfonzi, Lotty a Severus, moji přátelé," usmál se Reinhard a pak se naklonil k ní a usmál se. "Sluší ti to, kvítečku."

"Škubni si pantoflí," odbyla ho spíš z principu, což znamenalo, že je naprosto ve formě. Moc se za prázdniny nezměnila. Snad jen vlasy měla kratší a místo kalhot si vzala sukni. Severus jen obrátil oči v sloup, ale bylo mu jasné, že ji už nepředělá.

"Hodláš se letos zase převlíkat za šlapku, Reiny?" ušklíbla se Charlotta ještě dodatečně a natáhla ruku ke krkavci. Ten ji mírně klovnul, ale potom si k ní přelezl.

"Ne, alespoň doufám. Musím vymyslet něco originálnějšího. Což mi připomíná, že jsem vám dvěma něco dovezl. Není to nic moc, spíš taková drobnost..." Reinhard vypadal že se trochu červená a pak jim každému dal malou krabičku. "Já…, musel jsem o prázdninách chvilku odpočívat a nudil jsem se a tak jsem udělal tohle."

"Ty máš fakt netušený talenty," Charlotta se ještě pořád trochu šklebila, ale pak ji otevřela. Na dlaň jí vypadl přívěsek, z nějakého tmavě růžového kamene, na stříbrném řetízku. Chvilku se na něj dívala a potom stočila oči k Severusovi. Ulevilo se jí, že má úplně ten stejný, jen modrý.

"To je rubelit?" zeptal se právě. Jen zdvihla oči. Vypadá to, že její milovaný kamarád to s tím studiem lektvarů myslí vážně, blázen jeden.

"Ano, je. Pochází ze Sibiře. Kdysi jsem si ho tam koupil."

"Je... Je to hezký," usmála se ona s námahou a ukázala přívěsek krkavci, který se jí zvědavě usadil na rameni. "Vidíš? Tvůj pán se dočista zbláznil. Ale ještě to jde, neslintá."

"Ano, ale pokud budu mít velkej hlad, tak asi začnu," usmál se Němec a teprve teď si Charlotta všimla, že zhubl a ruce má zase víc šlachovité. Něco, nebo někdo, mu asi dalo zabrat. A taky ty vlasy, ostříhané jako u vojáka. To nebylo normální. Něco se s ním stalo.

Vyměnila si pohled se Severusem, ale nakonec neřekla nic. Jen si zapnula ten řetízek kolem krku a pohladila krkavce po peří. Neměla ve zvyku se ptát. A vůbec - nějak si ani nemohla zvyknout, že je ještě tady. I po tom loňském závěru. Nemohla si zvyknout, že ještě neutekl. Raději upřela pohled z okna na ubíhající krajinu.

Severus se ale k Reinhardovi naklonil: "Perné prázdniny, co?" zeptal se tiše.

"Perné, tak se to dá taky říct. Ale hlavně jste mi chyběli, oba," Reinhard se trochu usmál a pak se opřel do sedadla a cítil jak vlak zabral a rozjel se. Podíval se po nich a usmál se. Najednou mu zakručelo v žaludku. Charlotta po něm střelila pohledem. A potom se najednou zvedla.

"Půjdu se projít. A koupím vám něco k jídlu, vypadáte hladově. Oba!" Vrátila krkavce Reinhardovi na rameno a vydala se do chodbičky, než stihli říct popel.

Severus se teprve po chvíli přiměl sklapnout ústa. "No já zírám," pronesl potom.

"Já taky... Moc ji to sluší," usmál se trochu zasněně Reinhard a pak se na něj podíval: "Budu od tebe potřebovat pomoct. A ty znáš určité dryáky..."

"Říkám jí pořád, že je moc hezká. Jenže holt neodpovídá nastolenému ideálu krásy..." Snape si povzdechl. A potom na něj upřel pronikavý pohled: "Co máš přesně na mysli?"

Reinhard rozepnul upnutý límec, rozhalil hábit a pod ním se objevil obvaz, který stále prosakoval krví.

"Pokousal mě rodinný mazlíček. Nehojí se to."

Severus si ho obhlédl rychlým, profesionálním pohledem a kývl hlavou. "Ten mazlíček měl nejspíš hodně jedovaté zuby... ale neboj, s tímhle si ještě poradím. Jen to bude chvilku trvat... Tak týden, než budu mít první dávku. A mimochodem, tohle bych Lotty moc neukazoval. Když jsme čekali na vlak, nadhodil jsem, že bys taky nemusel přijít a ona mě přetáhla knihou."

"Nechci, aby o tom věděla. Jen potřebuji lék. Nemám dostatek znalostí, abych trefil správný a kdybych řekl otci, že se to nezlepšilo, nikdy by mě sem nepustil. A já vás chtěl vidět." Reinhard si zase spravil oblečení a usmál se. "Neboj se, protijed jsem si vzal hned, cítím se dobře, ale prostě se to odmítá zahojit."

"Nedivím se. Mazlíček musí být pořádný parchant." Severus se zdvihl a pro něco sáhl do svého kufru. Potom mu podal malý kelímek. "Namíchal jsem to o prázdninách a vyzkoušel na tom pár zaklínadel. Mělo by ti to pomoct, než ti namíchám správnou dávku."

"Díky," kývl hlavou Němec a rychle schoval lahvičku do kapsy, aby ji neviděla vracející se Charlotta. Nechtěl jí říkat jak moc byl nemocný a ani Severus nepotřeboval vědět, co se mu o prázdninách stalo. To byl další boj o přežití, ale tady s nimi... Byl vlastně v bezpečí.

"Pánové, svačina," ušklíbla se hned ve dveřích. Reinharda zřejmě během té procházky vzala nejen na vědomí, ale i na milost. Ovšem ne na dlouho. "Mimochodem, my dva," naklonila se k němu a sladce se usmála, "spolu ještě máme nevyřízený účet, nezapomněl jsi na to, doufám."

"Ano? A jaký?" zeptal se a poslušně od ní obloženou housku s kuřecím masem převzal. Poděkoval a zakousl se s takovou chutí až ji to pobavilo. Ano, vypadal že má hlad. A dost velký na to, aby takhle hltal.

"Děkuju," zamumlal, když byl v polovině.

"Není zač… A účet - ten z prvního týdnu tvého pobytu v Bradavicích. Ještě jsem ti tu remízu nevrátila," trochu klackovitě si kecla zpátky na své místo a s začala pomalu s viditelným potěšením usrkávat čaj s mlékem.

Severus jen protočil panenky. "Ty s tím prostě nepřestaneš?"

V tu chvíli se z opačného konce vagónu ozvalo hysterické zaječení. "UHRY, JÁ MÁM NA NOSE UHRY!"

"Nepřestaneš," okomentoval to Severus, který neomylně poznal hlas Lily Evansové, a zakousl se do své housky.

"Nepřestane," souhlasil spokojeně Reinhard a pro jistotu zablokoval dveře a jejich kupé odřízl i od okolní jednoduchým, ale trochu zákeřným kouzlem. Kdo by ho chtěl odstranit bez povolení majitele, toho doslova kousne do zadku.

"Neměla si vyskakovat," opáčila Charlotta se svatouškovským výrazem a dala se do smíchu. Severus v té chvíli zapomněl jíst. Lotty se smála! Tak to Bradavický expres ještě nikdy nezažil. A pokud si on vzpomínal... Ne. Nikdy ji neslyšel se smát. Takovým milým, normálním smíchem, při kterém mu skoro naskakovala husí kůže, tolik se mu líbil.

Reinhard se podivil taky a pak se i on tiše rozesmál. Ale ne nahlas, jen tiše, asi jak ho bolelo to kousnutí, ale přesto se smál a jeho vždycky vážné oči zářily.

"Tak tohle bude zajímavý rok," poznamenal si Severus víceméně pro sebe, když o hodnou chvíli později dojídal svoji druhou housku. A Charlotta jakýmsi zázrakem pospávala na místě vedle Reinharda, napůl stočená do klubíčka.

Reinhard se po chvíli zabořil víc do opěradla a usnul taky. Přesto, že byl spokojený, že je tady, stálo ho to moc sil. Musel se přemáhat aby chvílemi nekňučel bolestí a těšil se na postel a klid… Ale nakonec svíral ve své ruce její.

Severus je pozoroval s uspokojením. Že by to nakonec tak dlouho netrvalo? I když o tom dost pochyboval. To by spíš Charlottu přesvědčil zpívat, než vymazat těch pět a půl let ponižování, nadávek a posměšků. To že se smála sice byl jistým způsobem krok vpřed, ale...

Na chvilku pootevřela oči, zamrkala a potom se od něho odtáhla. Severus se zamračil - krok zpět. Ne kdepak, tohle ještě bude na dlouhou trať a ne že ne.

Bradavice, Škola čar a kouzel

A definitivně se v tom utvrdil, když jí dával dobrou noc na Zmijozelské koleji a ona "na pozdrav" podpálila Nottovi jeho novou šálu.

Když byl už všude klid, začal připravovat pro Reinharda ten lék. Jenže aby ho mohl připravit, potřeboval vědět, co ho to pokousalo a kolik jedu má v ráně. Takže se sešli v astronomické věži a tam si Severus mohl poprvé ránu prohlédnout.

Dva hluboké kousance na pravé straně hrudi. Když si představil jak velké muselo to zvíře být, udělalo se mu špatně.

"Co to vlastně máte doma, Reinharde?"

"Co by, baziliška, ale jen jeho lehčí a menší formu."

"Kristova noho," povzdechl si a udělal si pár poznámek. "Hele, klidně na to použij veškerou mastičku, co jsem ti dal ve vlaku. Zítra ti přinesu další. Vytáhne to z tebe ten jed, potom už budeme léčit jen zbytkový množství. Kdybych ti na to měl udělat lektvar, pravděpodobně tě zabije a potom by Charlotta zabila mě."

"To si nemyslím, tedy o tom, že by mě tvůj lektvar zabil. Já žiju z těch svých a dobře, namažu si to... Ale, Severusi, prosím, pospěš si. Po pokousání baziliškem žiješ minuty, já s tím žiju týdny."

"Budu dělat, co bude v mejch silách, ale musím brát v potaz dobu přípravy... Dřív než za týden to riskovat nemůžu. Ten lektvar musí stát od východu do západu a nejmíň třikrát po sobě, aby to bylo co k čemu..." Severus si jen povzdechl. "Musíš zatím vyžít s tou mastí. A dát si pár dní oraz. Nemůžeš se prát, je ti to doufám jasný."

"Jo, je... A nemůžu se dostat na marodku, ani jinam." Reinhard si začal do rány vtírat mast a vyhrkly mu slzy. "Bolí to," zamumlal, jako by se omlouval.

"Musíš to tam víc zarazit..." řekl Severus a pak mu kelímek vzal, donutil ho opřít se o stěnu a stisknout ruce v pěst. Pak mu mast do ran zatlačil sám.

A podle toho, že Reinhard omdlel, usoudil, že už je to vážné. Chvíli se nad ním nečinně skláněl a díval se jak mast vypuzuje jed. Potom mu vrazil pár facek z každé strany, aby ho probral.

"Žádný rvačky, rozumíš? Ani jako loni, když ses pral, protože pomlouvali Lotty. Žádná námaha... Nejlíp by bylo, kdybys mohl zůstat tejden v posteli..."

"Jo, ale zařiď to, ty cvoku!" zamumlal Reinhard a pomalu vstal. Trochu se ještě motal, ale pak se to spravilo a on pomalu odešel směrem ke své ložnici v Nebelvírské věži.

Zase postel obstavil kouzlem, aby k němu nikdo nemohl, zase tam dal blokační i zvuková kouzla a pak se na ni svalil. Nešel ani na noční kalbu a druhý den ráno se hodil marod... Nechal se omluvit, že ho bolí hlava. A kupodivu ho madame Pomfreyová nehnala na ošetřovnu, ani Brumbál nevyslýchal. A on si mohl ještě dva dny hrát na migrénu... I když de facto jen dospával.

Jen vždycky navečer musel vylézt, aby se mohl sejít se Severusem, který mu pravidelně nosil mast a vzdor tomu, jak se Reinhard cítil, celou věc komentoval velmi optimisticky. Že prý se to začíná vyvíjet správným směrem. Jelikož to Reinharda bolelo jak čert, pochyboval že se mu ten směr líbí, ale neprotestoval. Věřil, že Severus ví, co dělá.

"Mimochodem, mám tě pozdravovat od Charlotty," poznamenal ten ke konci jednoho setkání, kdy konstatoval, že už z něj vytáhl téměř všechen jed. "A taky tě prosí, jestli by si nemohl vzít Evansovou aspoň na jednu procházku. Ne že by ji prý nebavilo, když na ní pokřikuje, že tohle a támhle, ale Zmijozel vždycky přijde o body..." Severus se usmíval.

"Řekni kvítečku, že je to mučení, ale pro ni to udělám... Ale pak mi dluží panáka."

"Myslím, že k tomu panáku jí přiměju, aby ti i zazpívala." Severus se potměšile ušklíbnul. "Romantická procházka s Evansovou. To potom budeš vyprávět, bereš?"

"Budu... A teď mě omluv, jdu spát…"

"Jistě, dobré noci přeju," Severus mu pomohl ze schodů, nasměroval ho do Nebelvírské společenské místnosti a teprve když se ujistil, že zapadl za obraz Buclaté dámy, zamířil ke Zmijozelským kolejím. S vědomím, že ho sice čeká perný úkol, ale ve výsledku snad přiměje Lotty, aby si s Reinhardem dala rande. Konečně. Aleluja.

„Takže?“ Charlotta ho zatlačila do křesla a výhružně mu zašermovala ukazováčkem před nosem. „V knihovně jsi nebyl, ani nikde jinde. Takže co je se Schneiderem?“ Odhrnula si vlasy z čela a trochu se zamračila. Severus zavrtěl hlavou. „To je poprvé, co máš přede mnou tajnosti, Seve,“ povzdechla si potom, když se nadále tvářil jako neviňátko a demonstrativně se díval jinam. Věděla nač čeká. A nakonec to tedy řekla. „Prosím tě, Severusi, co se stalo Reinhardovi, že potřebuje tvoji pomoc?“

"Zranil se, o prázdninách, a nechtěl aby ses bála," řekl po chvíli přemýšlení Severus pomalu. "Potřebuje se dát do pořádku a já mu nosím léky."

"Já? Bát se? O něj? Z který věže jsi spadl?" Její pusa vykroužila dokonalé o, jako gesto opovržení, že by se ona mohla snad bát o někoho, jako je Reinhard. Pche! Ani omylem. Možná malinko, trochu... "Doufám, že ho dáš dohromady dost rychle. Bez něj je to nuda, Nebelvírští kreténi nějak ztratili šťávu," poznamenala za pár okamžiků přemýšlivě. Nakonec jen pohodila hlavou. "A vůbec. Někdo musí Evansovou pozvat na rande, aby dala konečně pokoj!"

"Víš Lotty, možná to pro tebe udělá. Pozve ji, ale pak chce s tebou na panáka. A mimochodem, ale dřív jak za týden na nohou nebude. Pokousal ho bazilišek."

Severus se naštvaně zamračil a zabušil prsty do hřbetu druhé ruky

"Bazilišek?" Jen nazdvihla obočí. "A to ještě žije?" zeptala se potom lakonicky a dost pochybovačně.

"Víš, vážně by sis měla uvědomit, kdo to je. Čaroděj z rodiny, která má prostředky a chytrej kluk. Něco proti tomu měl, ale nedostal ven všechno. A taky to byl prý malej bazilišek."

"Hele, já si přece uvědomuju, kdo to je," posadila se do nejbližšího křesla a ležérně si přehodila nohu přes nohu. "Jenom jsem se prostě zeptala. Nemusíš být hned tak napružený..." Lehce se zamračila a sáhla vedle sebe pro nějakou knihu. Ale po chvíli jí to stejně nedalo. "Mimochodem, za to rande s Evansovou chtěl jenom toho panáka, nebo ještě něco?"

"Řekl jsem, že mu klidně i zazpíváš," odtušil Severus lhostejně.

"COŽE?!"

"Jo, koneckonců on o ni nestojí, dělá to kvůli tobě. Takže by tomu měla odpovídat i odměna, ne?"

"Já ale neumím zpívat! A vůbec! Kde bys chtěl najít takové místo, aby to bylo uskutečnitelné?" Na chvíli zbledla a potom trochu zčervenala. "Máte praštěný nápady. Jeden jak druhej. Jste se tak dlouho hledali, až jste se našli..."

"Má tě rád víš, jenže ty schválně zavíráš oči. A mimochodem zítra má s námi vyučování, tak si ho prohlédni a zjistíš sama, jak na tom je."

"Jednou provždy, Severusi!" zdvihla se a tvářila se rozzlobeně. "Nepopírám, loni mi zachránil krk a možná je v něm něco dobrého. Ale já to nehodlám zkoumat, ani teď ani kdy jindy. Hodlám to tu doklepat s co nejčistší hlavou a potom zapomenout, že jsem tu kdy byla! A to nikdo, ani Reinhard Schneider, ani ty, nezmění! Tečka!" Vztekle zavrčela, když se jí dlouhá sukně připletla pod nohy, ale nakonec odkráčela. S bouřkou v očích.

To, že už zítra bude muset změnit názor, zatím netušila.

Schneider se nesměl prát, to věděl Sev, ona ne. Ale pak ho zahlédla jak stojí před učebnou a hádá se s Potterem. A když ho ten chytil pod krkem, nezareagoval jako obvykle... Což bylo divné. Zamračila se. A pak Potterovi poslala jiskřivé pozdravení, až nadskočil. A samozřejmě ho pustil.

"Copak, copak? Evansová ti nedala, tak máš tlaky?" zeptala se líbezně potom, co se k ní nasupeně otočil.

„Polib si prdel, krávo!“ ulevil si vztekle. Jen se jízlivě usmála.

„A na víc se nezmůžeš, ubožáku?“ Namířila na něj prstem. Pobledl. Ještě měl v živé paměti, jak ho vymáchala v jezeře.

„Stejně nejsi nic jiného…“ začal, ale nedokončil. Jiskry mu prolétly kolem oka.

"Kušuj!" zavrčela Charlotta důrazně a Potter se dal na rychlý ústup. Otočila se na Schneidera. Vypadal pobledle. Jako by to ani nebyl on.

"Díky," naznačil neslyšně rty a pak si šel sednout do lavice. Shodou okolností, na něj zase vyšlo místo vedle ní. A Charlotta měla opravdu podařenou náladu.

"Koukám, že jsi na úrovni, která se ti tolik nelíbila. Musím chránit zadek ještě tobě, jo?" nahnula se k němu a ledabyle namířila na Pettigrewa, který se k nim hrnul – rozmyslel si to rychle. "Co, Reiny?" Znělo to skoro jako výsměch. S velkým nádechem hořkosti. 

"To nemůžeš být aspoň jednou milá?" ucedil koutkem úst.

"Promiň, ale to prostě už nějak - neumím..." Otočila se. "Táhni k čertu, nebo ti mám pomoc?!" křikla na Pettigrewa, který to zkoušel znovu, z druhé strany.

"Mohla bys být milejší, ale neboj se, dlouho mě na krku mít nebudeš!" zavrčel a pak se usmál. "Kvítečku."

„Šárlí by se mi líbilo víc,“ poznamenala kysele a udělala tak velmi skrytou narážku na jejich úplně první setkání v knihovně. „Slovo kvíteček ve mně evokuje Evansovou a jí podobné. A mimochodem, Severus mi řekl, že ti prý za to rande dlužím panáka a zpěv. Jsem nucena tě upozornit, že panáka klidně, ale zpívat mě nedonutíš, ani za nic. Jasné?!“

"Jo, a mimochodem, Lotty, díky," usmál se na ni a pak se zadíval k tabuli a pod lavicí jí stiskl ruku. Poprvé z něj cítila něco co neznala, nejistotu... On neměl věci pod kontrolou a znervózňovalo ho to.

"Tohle si nech pro někoho, kdo o to stojí," ušklíbla se však v odpověď a otevřela učebnici. V tu chvíli vešel profesor Kratiknot a obdařil ji úsměvem. Jen sklopila hlavu a dlouhé vlasy jí zakryly tvář. To že jako jedna z mála studentek složila všechny NKÚ na vynikající, nebyl podle ní důvod, aby jí to všichni připomínali...

Reinhard toho nechal a po hodině rychle odešel. Nepotřeboval, aby se mu smála i ona. Zalezl se zase schovat do astrologické věže a pro zbytek vyučování se omluvil, že mu není dobře.

V astrologické věži ho taky večer našel Severus, který mu konečně nesl první dávku lektvaru. Namíchal ji trochu zjednodušenou, aby mu ulevil, zbytek si schoval, aby ho mohl dokončit podle všech pravidel.

"Slyšel jsem co se stalo u Kratiknota..." pronesl tiše, po pozdravu.

"Hm a co?" odpověděl Reinhard a ani se na něj nepodíval. Jen ležel na vyčarovaném kanapi, schoulený a ignorující svět.

"Charlotta mi řekla, že se po tobě Potter sápal..." Severus si sedl k němu a podal mu lahvičku. "Víš, že se nemáš prát. Jen mi to kazí práci."

"Nepral jsem se. Pomohla mi a pak se mi vysmála."

"Nesmíš ji brát vážně," povzdechl si Severus a lehce se zamračil. "Je v poslední době hrozně divná a příjemná asi jako drátěnej kartáč... Nedá se s ní skoro mluvit."

"Nevím, co s ní je a štve mě, co je se mnou. Bolí mě to už dlouho a asi měknu, Severusi. Ale strašně mi..." Reinhard se zarazil a pak tiše dodal, "chyběla mi… Jenže," ušklíbl se po chvíli, "já jí viditelně ne. Asi plácám nesmysly, co?"

"To jsou kecy," odtušil Severus. "Vsadil bych boty, že jsi jí chyběl taky. Jenže znáš ji. Charlotta je Charlotta, neumí dát najevo city, ani kdyby hrom bil. Bude si držet tvář až do konce. Jenže se mi pomalu nechce věřit, že by to bylo jenom těma rokama tady... A na druhou stranu se mi zase nechce věřit, že by taková byla odjakživa. Vůbec nevím, co s ní je... Netuším. A pěkně mě s tím dožírá. Člověk jí chce pomoct... A ona...? Čert aby ji vzal, i když ji mám rád."

Reinhard jen kývl a pak si od něj poslušně vzal lektvar, který mu ulevil od bolestí a trochu zatáhl rány. Vypadal teď zničeně a jak tam tak ležel, Severus si říkal, proč? Proč vůbec Reiny dělá, co dělá, protože když ho ošetřoval, spatřil několik věcí, které člověk získá pouze pokud pracuje s velmi silnou a divokou magií... A to zřejmě kamarád dělal, ale proč? Když u toho mohl zemřít tak snadno?

"Hraješ si s dračím ohněm, víš to?" poznamenal potom nezúčastněným tónem, když konečně skončili a Reinhard se trochu nemotorně oblékal. "Stejně ty znalosti nebudeš nikdy moc využít, pokud nechceš, aby po tobě šla půlka kouzelnickýho světa."

"Jenže je budu mít, pokud mi bude na paty šlapat ta druhá," usmál se smutně Reinhard. "V našem rodě přežívá ten nejsilnější, Severusi, a já si své místo ani postavení vzít nenechám. A hlavně, nenechám se zabít, nebo hůř podrobit. Nikdy.."

"Ještě by možná byla jedna možnost..." nadhodil černovlasý kouzelník po chvíli rozpačitého ticha, které nastává obvykle, když padne velmi choulostivé téma. "Zatím jsem o tom slyšel jen okrajově, ale říká se, že... je někdo, kdo tohle praktikuje. A je v tom velmi mocný..."

"Viděl jsem ho o prázdninách," řekl klidně Reinhard a pak se na něj podíval. "Má charisma, ale špatné nápady. Ovšem, zná věci, které já ne. Možná, že ho ještě potkám, právě kvůli studiu."

"Uvažoval jsem o tom. Je to lákadlo..." přiznal se Severus, když viděl, že kamarád ho neodsoudí. "Jisté lákadlo, že kdyby se mu opravdu povedlo, co chce... Je to přinejmenším představa, nad kterou stojí zapřemýšlet."

"To, co chce je utopie, to, co umí mě zajímá," shrnul to Reinhard tvrdě. "Dej si na něj pozor, Severusi, je mazaný, ví jak si lidi získat. A jak je využít. Já sám se budu muset ještě hodně naučit, než se s ním setkám znova. A ty… Dej si pozor, využije tě."

"Dám si pozor. Ale třeba se ještě setkáme," Severus jen pozdvihl obočí. A potom ho poplácal po rameni. "Zítra ti donesu jenom mastičku, ale pozítří už budu mít ten lektvar... Hele, možná by sis to rande s Evansovou měl dát ještě dokud jsi v tomhle stavu... Aspoň se budete mít o čem bavit." Trochu se ušklíbl.

"Jako o čem? O tom, že je mi mizerně?" Reinhard si povzdechl. "Ne, to raději ne."

"Probudíš v ní ošetřovatelské sklony, třeba," nadhodil Severus.

"Těžko…"

"No, byl to jen návrh. Aspoň trochu zábavy, když jsi na tom tak bídně. Ale vážně se to hojí... Jen tě to trochu vyčerpalo," kamarád se zdvihl. "Budu muset jít, ještě do toho lektvaru potřebuju pár přísad, budu se muset stavit v kabinetu a tak dále. Zvládneš to do Nebelvíru sám?"

"Zvládnu, neboj se," odbyl ho mladý muž a odešel. Na odchodu se zarazil a otočil se k němu. "Díky, za všechno, Severusi." Pak zmizel.

"Děkuj, až budeš zdravej," zabručel si lektvarový mág pro sebe, chvilku počkal, sešel dolů a zamířil úplně opačným směrem, než Reinhard. Jestli mu měl pomoct, potřeboval ty přísady hned. Včera už bylo pozdě. Chodby hradu byly pusté, jako každou noc, ale jemu to nevadilo. Tak to měl rád. Ticho. Nikdo neotravoval...

Reinhard zrovna procházel kolem knihovny, když si všiml, že v křesle před jejími dveřmi někdo sedí. Ten někdo skoro splýval se svým okolím...

"Co tady děláš?" zeptala se Charlotta.

"Co by, jdu do pokoje!" zavrčel a narovnal se ještě víc, i když ho to unavovalo. Nejraději by se zkroutil do klubíčka a byl zase malým klukem, kterého maminka drží za ruku a táta hladí po vlasech, když se bojí.

"Tak promiň, že existuju!" odsekla mu vztekle a zdvihla se.

"Lotty, prosím tě, nezlob se. Já… Mě… Není mi dobře a…" tak se bráním, dodal v duchu a zadíval se na ni.

Zarazila se na půl kroku. Potom se skoro tanečně obrátila. Chvíli na sebe jen zírali v tmavé chodbě. Nakonec se trochu uchechtla.

"Na tebe se snad ani nejde zlobit."

"Lotty," usmál se na ni a pak se rychle opřel rukou o stěnu, jak  se mu najednou zatočil svět. Reakce měla víc než pohotové. Lehce do něj cvrnkla a shodila ho tak do křesla, ve kterém před chvílí seděla sama.

"Ale zpívat nebudu," poznamenala potom. "I kdybys šel na rande třeba s půlkou Nebelvírskejch."

Zašklebil se a pak se na ni zadíval jako už jednou.

"Lotty..." zašeptal a pak k ní natáhl opatrně ruku. "Já nepotřebuju abys zpívala, já budu rád, když tu prostě budeš."

"Kdybys... doprčic!" Kdybys co? Tolik nekecal? Nebyl tak milej, abych si já potom nenadávala, že jsem hnusná? Nebuď tak milej, prosím, prosím. Já to neumím a nechci se potom dívat, že jsem ti ublížila... Zmateně zamrkala. Ale potom si sedla k němu. Na paty, na zem a dívala se na něj. Beze slova.

Zavřel oči a hlava mu klesla na stranu. Téměř okamžitě usnul. Jak to vypadalo, vyčerpáním. Zvedla se. To přece nešlo, tady spát nemohl. Kdyby ho tu ráno nachytala madame Pinceová byl by z toho strašný průšvih. Naklonila se nad něj a zatřásla mu ramenem.

"Reinharde! Heeej! No tak!" Znovu s ním zatřásla, když spal dál. Po třetí měla úspěch. Pootevřel oči. Jen si povzdechla a vytáhla ho na nohy. "Musíš do postele, pojď, dovedu tě k vám..." zamumlala jakoby jí mohl někdo slyšet. A potom se s ním krůček po krůčku vydala k Nebelvírské koleji. Usínal jí cestou, za chůze, ale zvládli to docela rychle.

"Hele, dál musíš už sám. A pořádně se z toho vyspi!" poplácala ho trochu po rameni, ráda, že ji skoro nevnímá. Nepřipadala si potom tak moc hloupě. "Hezký sny," popřála mu nakonec rozpačitě a když prolezl obrazem do společenské místnosti, rychle se vytratila ke Zmijozelu.

Došel do své ložnice a tam se zhroutil na postel. Během okamžiku spal jako zabitý.

V životě už se několikrát cítila pěkně hloupě. Ale musela uznat, že to ráno potom se cítí obzvláště trapně. Připadala si hrozně. Nepatřičně. Měla chuť vrčet na celý svět, aby nikdo nemohl poznat, jak moc je nervózní. A měla chuť někam zalézt a nevystrčit ani nos. Bože, proč? Proč, co jsem ti udělala?

Ovšem stejně jí hrdost nedala. Možná že jiní z boje utíkají. Ona ne. Takže samozřejmě nikam nezalézala. Ale když si všimla, že se po ní Reinhard dívá, mohla by přísahat, že se červená. Poprvé za ty roky tady. Do prkna!

Za dva dny na to dostal Reinhard od Severuse poslední sérum a konečně si mohl oddychnout. Severus mu sice doporučil, že se má ještě šetřit, ale Reinhard nemohl. Důvody byly dva... Potter, který spadl při tréninku z koštěte a zlomil si obě nohy a Brumbál, který požádal Reinyho, aby dělal náhradníka. A tak se stalo, že tři dny potom, co konečně unikl těžkým bolestem a zranění se zacelilo, hrál zápas proti Zmijozelu v barvách Nebelvíru.

Řítil se vzduchem a uhýbal, bojoval drobné potyčky a hlavně se podvědomě vyhýbal jakékoliv ráně. Naštěstí se mu povedlo brzy chytit zlatonku a tak zápas ukončit a pro Nebelvír vyhrát. Ale stejně si ho pak ředitel zavolal do kanceláře... Takzvaně na kobereček.

"Gratuluji," usmál se na něj, jen co vešel a pokynul mu, aby se posadil. Ale Reinhard samozřejmě podvědomě věděl, že jenom kvůli tomu si ho nepozval. "To byl skvělý výkon," pokračoval však Brumbál, jakoby se nechumelilo. "I když to jistě muselo být velmi namáhavé, že...?"

"Byl to průměrně těžký zápas, pane. Ale děkuji," usmál se Reinahrd a byl rád, když mu pokynul, že si může sednout. Byl skutečně unavený.

"To samozřejmě," Brumbál si sedl za svůj velký stůl a změřil si ho zkoumavým pohledem skrz své půlměsícové brýle. "Ale věřím, že pan Snape ví, co dělá... A vy mu věříte také, že?"

"Máte pro mě důvod proč panu Snapeovi nevěřit, pane?"

"Vůbec ne. Myslím, že pan Snape má naopak všechny předpoklady, proč bych mu věřit měl..." Brumbál se lehce pousmál. "Ovšem napříště doufám, pane Schneidere, že už vaší důvěry v jeho schopnosti nebude třeba. Myslíte si to též?"

"Pevně v to doufám. Ovšem uznáte sám, že stát se může vše. A pan Snape je velmi dobrý."

"Samozřejmě. Říkal jsem vám už minulý rok, že sám poznáte, jak to tady chodí... A že každá mince má dvě strany. A jen velmi málo lidí nemá důvody pro to, co dělá. Jinak velmi rád vidím, že máte na slečnu Chartierovou pozitivní vliv."

"Myslíte si to? To je zajímavé," ušklíbl se Reinhard

"Ano, domnívám se že ano. Počet studentů, kteří se na ošetřovnu dostali jejím přičiněním klesl. Stejně tak klesl počet bodů odebíraných Zmijozelu..." Brumbál se usmál. "Každá mince má dvě strany. A jedna strana bez druhé nemůže existovat."

"Ano, ty vaše mince." Reinhard si povzdechl. "To je vše, co jste mi chtěl, pane?"

"Hm, myslím, že ano. Pozdravujte pana Snapea. Za své znalosti a schopnosti zaslouží skutečně obdiv." Brumbál mávnul rukou. "Můžete jít. Ale dávejte na sebe pozor. Domnívám se, že škola a Nebelvírská kolej zejména potřebují studenty, jako vy. Hezký den." S tím ho propustil a zahloubal se do jakýchsi papírů.

Reinhard vstal a odešel tiše jako přišel. Nikde se tím nešířil, ale doma se naučil chodit potichu a tady toho využíval. A taky se moc nešířil s tím, když nakonec Evansovou pozval na schůzku, ale ona nakonec usoudila, že jeden jistej Potter je lepší než Schneider, kterej je věčně někde v trapu. Taky přes prázdniny dospěla. I Potter se zklidnil, hlavně, když měl ji.

A tak Reinhard pozval Charlottu na skleničku do jednoho baru v Londýně. A ona kupodivu svolila.

Blíže neurčené místo, Londýn

Prázdniny. Strašný slovo, když si člověk uvědomil, že ještě rok a všechno skončí. Už nikdy se nebude štvát představou, že nemá hotové úkoly, ani nic jiného... Šestý ročník utekl neuvěřitelně rychle. Vlastně skoro vůbec nepostřehla, že nějaký šestý ročník existoval. Bylo to jako nějaká jízda... Kromě zkoušek a takových věcí se vlastně nic nestalo. Kromě Reinharda a jeho pohledů, které se snažila nevnímat a přesto o nich věděla víc než dobře. Když ji potom, zatímco čekali na Bradavický expres do Londýna, pozval na panáka, souhlasila.

A po dvou týdnech postávala na rohu ulice, kde se měli sejít, nervózně si kroutila vlasy na prst a byla naprosto přesvědčena, že si z ní ten mizera vystřelil.

Jenže ten mizera tam stál, v džínsech, světle modré košili, co mu šla tak dobře k očím, a v ruce držel květinu. Usmíval se. Jen na ni, protože nikdo jiný tam nebyl. Nemluvil. Jen se usmíval. A pak jí podal květinu a do vlasů vetkl malý šperk.

"Kvítečku."

"S tou sponkou to tady už jednou bylo..." zamumlala a zoufale se chtěla vypařit. Severus jí tehdy, když spolu jeli domů, nesmlouvavě nařídil, že půjde. Jinak že je schopen přijet a dotáhnout ji tam sám. Ta představa jí nahnala husí kůži, takže ve slabé chvilce slíbila. Ale teď jí to jako báječný nápad nepřišlo.

"A to už mi radši říkej Šárlí, než kvítečku..." dodala ještě a radši se podívala stranou.

"Pokud vím, moje francouzština tě vždycky štvala, takže tak raději nemluvím. Tak co, jdeme na toho panáka, nebo tu budeme tak stát a ty budeš přemýšlet čím mě praštit?"

"Jsem ochotná vydržet i tvoji francouzštinu," povzdechla si odevzdaně a pokrčila rameny. Pak si konečně přivoněla ke květině, kterou jí přinesl. Bílé lile měla vždycky ráda... Jen jí vrtalo hlavou, odkud to on může vědět. "A praštit tě nemůžu. Nemám čím a kouzlit ještě nesmím."

"Díky, myslím, že jsem se za ty dva roky zlepšil, ale raději se nebudu předvádět. Mimochodem, sluší ti to, Lotty." Pokynul ji a vedl ji Londýnem, který zrovna dýchal jedním z teplejších červencových dní.

"Až se někdy naštvu, tak tě naučím pořádný přízvuk," zavtipkovala náhle. Jeho poznámku o svém vzhledu nechala stranou. Nebyla na to háklivá, už dávno ne. Prostě se o tom nebavila. Tečka. "A kam vůbec jdeme?"

"Do jedné malé hospůdky. Bude tam klid a já… No, myslel jsem si, že by to bylo pěkné si popovídat. Víš, přes prázdniny nebudu mít teď už vůbec čas a tak bych si chtěl s sebou vzít něco pěkného. Třeba vzpomínku."

"Vzpomínku? Se mnou?" nadzdvihla sarkasticky obočí, ale nijak neprotestovala. "Mimochodem, doufám, že naše slavné vykopnutí z Bradavické brány, příští rok, neprošvihneš..."

"Neboj se. Nehodlám propást to, jak ti předají diplom a řeknou, že jsi velká holka," zlobil ji dál.

"A tobě konečně povolí hrabat se v oddělení s omezeným přístupem naprosto veřejně," kašpárkovala pro změnu ona. Měla smysl pro humor, když chtěla. A uměla být i milá. Když chtěla. Momentálně, snad i chtěla. Snad...

"Ano, pak to bude… Všechno jiné." Reinhard se na ni usmál a pak už ji vedl do příjemné hospůdky, kde si dali drinky a pak oba vybrali i jídlo. Vlastně se bavili o hloupostech. Škádlili a Reinhard ji pozoroval chvilkami trochu smutně. Chvilkami vesele. Vyprávěl o svých dobrodružstvích o kterých nikdy nemluvil a bavil ji svými kousky a vtipy.

Ona moc nemluvila. Jen občas utrousila nějakou svoji sarkastickou poznámku, ale jinak ho poslouchala. Měl hezký hlas. Nikdy dřív si toho nevšimla. Nikdy dřív spolu taky nemluvili takovou dobu, aby si toho všimnout mohla. Ale o to víc se mu to, snad podvědomě, snažila vynahradit... A když se v jednu nestřeženou chvíli jejich ruce dotkly - neodtáhla se.

Když odcházeli, nabídl ji rámě. A když se s ní loučil, políbil ji ruku.

"Uvidíme se po prázdninách," řekl a usmál se tak nějak zvláštně.

Najednou jí to bylo líto. Neuvěřitelným, téměř neskutečným způsobem ji zamrzelo, že odchází.

"Dřív by to nešlo...?" slyšela se sama sebe říct, ve chvíli, kdy se otočil a šel pryč.

Zavrtěl hlavou. "Tohle byl můj poslední volný večer. Zítra odjíždím na letní akademii." A jako by tím bylo řečeno vše. Jako kdyby si dokázala představit, co zase bude muset přežít a co tam zažije. A že je už dost starý na to, aby byl zapojen do skutečných bojových akcí. A on že skutečně do bojů půjde. V Africe. Ale tím jí nechtěl děsit.

"Tak se tedy uvidíme až v Bradavicích..." nasadila všechápající úsměv. A zatoužila po pořádné dávce magie. Ponořit se do studia, experimentovat, posunovat co nejtěžší předměty silou vůle. Zapomenout, že se s ním kdy viděla. Bolelo to. A toho se vždycky bála. Toho, že to bude bolet.

"Hodně štěstí, Reinharde," popřála mu a rozhlédla se, kde je nejbližší zastávka autobusu.

Přišel k ní, objal ji a jemně políbil. A když se pak nezmohla na odpověď, ani na facku, na ni mrknul a proti všem pravidlům se drze přemístil pryč.

Zabublala vzteky.

"Parchante!" zavyla potom, když jí konečně došlo, co se stalo. Nakonec si jen otřela oči. Brečet? Kvůli chlapovi...? Nikdy!

+ 5. kapitola: Prefekt a Princezna +