Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Prefekt a princezna

6. 2. 2010

5. Prefekt a Princezna  

 

Blíže neurčené místo na Zemi

 

Taky si neříkal, že by pro něj plakala, když mu o týden později nad hlavou hvízdaly kulky i kouzla a on se plížil odpornou džunglí dál a dál do týla nepřítele. V jeho žilách koloval adrenalin a vzrušení spolu s ledovým pocitem zvláštního klidu. Včera tady poprvé zabil a dnes to mělo pokračovat. Kluk s kterým bydlel ve stanu, to schytal od domorodého šamana a stráví zbytek života jako blekotající troska zavřená ve vypolstrované cele. On musel dál.

Na ten úkryt přišel rychle. Ani se nemusel moc namáhat. A jeho rozkazy byly jasné. Všechny je zabít. Vzpomněl si na Hanse a vyvolal rodovou magii. A pak se okolí změnilo v ledové peklo.

Ale najednou se proti němu vynořil. Neviděl mu do tváře. Ale v náručí držel další tělo. Ženu, dívku, s dlouhými vlasy a sladkým výrazem spící krásky. Byla mrtvá. A pak uslyšel ten hlas. Ne, nevěděl, co říká, nerozuměl mu ani slovo, vnímal jen ten tón, to čiré zoufalství, které ho omotávalo jako nějaké kouzlo. Ten bezbřehý smutek. Vnímal jak křičí, řve a ten jeho hlas se ztrácí kdesi v dálce, jak ho zabíjela Reinhardova moc. Pak se náhle otočil a zmizel mu z očí. Jen ten jeho hlas a slova, která říkal mu uvízly v paměti.

A pak se tam odněkud objevil jeho spolubojovník. "Slyšel jsi to?" zeptal se udýchaně.

Reinhard omámeně kývl. "Co to křičel...?"

"Proklínal... Toho, kdo mu zabil ženu. Asi v tom lítáme všichni."

"Běž k čertu!" zasyčel Reinhard a tehdy se u něj poprvé projevilo to, čeho se pak ostatní báli. Tomu čemu se říkalo oči z ledu. Šedomodré duhovky ztmavly do ocelové šedi a hlas byl najednou jako když zamrzne peklo.

"Každého jednou proklejí. Ale my hledáme nepřítele. Jde se dál.-"

 

Později se říkalo, že tam v Reinhardovi něco zemřelo. Když se díval na ta mrtvá těla a pak je překročil a šel dál. Ostatní šli za ním, protože jako čaroděj neměl na bitevním poli protivníka. Zabil jich ten den ještě hodně. Několik rodin, několik čarodějů od mladých mužů, ne straších než on, až po starého vrásčitého muže, který s ním bojoval dlouho. Ti všichni padli.

Ale když umíral ten staroch, cosi si šeptal. Šeptal, umíral a přitom se trochu pousmál. Mladý čaroděj tam klečel, tekla z něj krev a byl popálený na mnoha místech a přesto žil. Nakonec ho někdo zdvihl a pomohl mu do stanu k lékouzelníkům.

"Ty jsi tedy měl z prdele kliku, Reinharde," poplácal ho někdo po rameni. A někdo další mu natřel rány hojivou mastí a zamumlal nějaké zaříkadlo. "Mimochodem, ten chlapík s tou mrtvou holkou... Teprve teď se podařilo zjistit, kdo to je. Prý byl jedním z nejmocnějších kouzelníků..."

"A co jako? Se z něj mám posrat strachy?" zavrčel vztekle Němec a chytil se za bolavou hlavu. "Přežil to snad?"

"Ne, to ne!" odsekl mu. "Ale bejt tebou, stejně si dávám majzla. Byls to ty, ne? Tys poslal to kouzlo. Budeme tak muset doufat, že ta kletba půjde jen po tobě. Nechci bejt kvůli tobě ve srabu!"

"Byl jsem to já. A pokud vím, půjde po mě. Takže můžeš klidně spát." Reinhard si nechal dát nějaké prášky proti bolesti a pak se pomalu zvedl na nohy. "Co zítra?"

"Zítra končíme, ty chytrej. Balíme, jedeme domů... Pokud vím, tak ty snad máš dodělávat poslední ročník školy, ne?" Ten čaroděj se jenom ušklíbl. "Tady jsme skončili. Finitto. Vyčistili jsme to dokonale..."

"Fajn," řekl Reinhard a odešel do stanu, kde se dal opatřit chlast.

Menší šedovlasý poddůstojník s diskrétním označením čaroděje třetí třídy se na něj usmál a poklepal mu na rameno.

"Nic si z toho nedělejte, mladíku, každého jednou proklejou. A s vaší krví bych se toho vůbec nebál, máte zmutovanou DNA, ta vás ochrání."

Reinhard na něj trochu vykulil oči. "Prosím?"

"Jsem zpravodajec, vím toho o vás moc, mladíku. A mimochodem, máte velký talent. Prosím, abyste po škole očekával povolávací rozkaz, tohle si armáda nedá uniknout."

"No to mě tedy těší," zavrčel Reinhard.

"Mělo by, získáte víc moci a víc znalostí. Mimochodem, tady máte toho panáka, pro kterého jste přišel. Ale nepijte moc, ať se z vás postupem nestane alkoholik."

"Díky za upozornění," zavrčel Schneider, hodil do sebe panáka a odešel si lehnout do svého stanu.

Druhý den sbalili, co zbylo a odjeli. Nic míň, nic víc. Prostě odjeli, jakoby se nechumelilo. A za nimi zůstávala jen spálená země a stovky mrtvých. A taky nespočet zbytkové magie, kleteb, které nezasáhly svůj cíl, plno zoufalé nenávisti...

 

Nádraží King’s Cross, Londýn

 

Zase tu byla. Letos posedmé a naposledy. Stála tady na nádrží King‘s Cross, byla jí zima, září toho roku zrovna nebylo z nejteplejších, a měla tak mizernou náladu, jak jen to šlo. Měla vztek, byla smutná a vůbec nevěděla proč. Tohle si přece přála. Už od prvního ročníku. Dostat se sem a konečně vypadnout, jako hotová čarodějka. Ještě před dvěma lety si myslela, že to tak bude... A najednou to bylo jinak. A ona nevěděla proč... Nebo spíš - nechtěla vědět. Nechtěla si to připustit. Někdo jí zezadu položil ruku na rameno. Ani se nemusela otáčet.

"Ahoj Severusi. Tak naposled..." povzdechla si.

"Ahoj Lotty," usmál se černovlasý kluk, který poprvé co ho znala za léto trochu zesílil a opálil se. Vypadal v dobré kondici. A usmíval se na ni. "Něco jsem ti donesl, tvé oblíbené želé králíčky..." podával ji se smíchem sáček. Pamatoval si, jak jim ráda ukusovala hlavičky.

"Není fér, že jsi v tak dobré náladě," pousmála se smutně, vylovila si červeného a s neměnnou zvyklostí mu ukousla hlavičku i s ušima. "Je to celé divné... Stát tady. A vědět, že je to naposledy."

"Jo, ale hele, můžeme propadnout a dát si to ještě jednou."

"Myslím, že by to neprošlo. S tvými výsledky, nejen z lektvarů?" Konečně se usmála a trochu do něj žduchla.

"A s tvými NKÚ?" vrátil jí to. Rezignovala.

"Dobrá, takže je to naposledy. Pozitivum to má. Zbavíme se Nebelvírských kreténů," zasmála se.

 

Vešel na nádraží a podvědomě si protáhl ztuhlá ramena. Přes léto zesílil a dospěl. A zestárl. Už se sem nevracel jako chlapec, ale jako voják. Cítil tu změnu v sobě. A možná i proto ho překvapilo, když v poště nalezl ten odznak. Ale pak si ho připnul na hruď a i s ním vstoupil na nástupiště devět a tři čtvrtě.

 

Charlotta se opřela o Severuse a na chvilku zavřela oči. Celé léto si hrála s tou nejzakázanější magií, kterou našla. Byla unavená a smutná. Tak pitomě smutná. Když se sem vracela do pátého ročníku bylo jí trochu špatně, ale měla bojovnou náladu, odhodlání nevzdat se. Dneska tu bojovnost nějak postrádala. Toužila po jediném, lehnout do postele a tenhle den zaspat. Zítra, a to byla přesvědčena, už by to bylo všechno v pořádku. A pak ho zahlédla.

Vysokou, zvláštně povědomou postavu v Nebelvírském hábitu. Ne, ani se nemusel otočit, aby si vybavila, jak vypadá. Nezvykle vysoké čelo, šedomodré oči, sem tam nějaká jizva, které by si člověk skoro nevšiml, pokud by ji nehledal, široká ramena a ruce... Sakra, povzdechla si v duchu. Ruce, jejichž dotek si zřejmě bude pamatovat ještě za padesát let. Byl hezký, takovým tím zvláštním, drsným způsobem. A ke své nekonečné smůle, věděla, že umí být i něžný.

"Páni, prefekt, jo? Ty máš ale štěstí...!" zaslechla, jak mu někdo gratuluje. A otočila se na Severuse.

"Půjdeme do vlaku, jo? Jsem nějaká utahaná."

"Pokud chceš, ale… No, jak myslíš," Severus ji galantně nabídl rámě a vzal ji do vlaku. Našli si volné kupé, ze kterého ona pohledem vyhodila dva až moc přítulné druháky a posadili se. Severus se na ni zkoumavě zadíval.

"Není ti dobře, Lotty? Nebo je v tom Reinhard?"

"Jsem vážně jen nějaká utahaná, nic mi není," pousmála se a sundala si plášť. Severus pozdvihl obočí. Měl pocit, že loni vypadala lépe. Tak nějak zdravěji. Letos bylo i přes dlouhé kalhoty a svetr vidět, že zhubla. Ne moc, ale přece. A na zmínku o Reinhardovi nereagovala ani slovem. Divné.

 

Šel po vlaku a prváci mu ustupovali z cesty. Děti kolem něj hučely, ale přesto, když kolem nich šel tak i ti malí věděli, že jde někdo, kdo se od ostatních liší. Měl to vepsáno v očích, v pohybech. Takovou jistotu člověku dá máloco. Když potkal Poberty, Black se na něj usmál, Lupin si s ním potřásl rukou. Petra jako vždy ignoroval a Potter si u sebe držel Evansovou a nic jiného ho nezajímalo. Přešel je a šel dál.

Až když zaslechl německé ,Halt‘ a uslyšel klasický zvuk zacvakání podpatků, všiml si pěti nových studentů ze čtvrťáku, kteří na něj koukali z perfektního pozoru a salutovali mu. Vypnul se a stejně jim odpověděl. A okamžitě věděl kdo jsou.

“Družstvo F für Fridrich, že? Pánové Günter, Furman, Heinz a bratři Joczkovi."

"Ano, pane."

"Výborně, pánové, jenže tady nejsme na akademii. Proto tu nesalutujeme a ani nepoužíváme hodnosti."

"Jen jsme vám chtěli říct, pane," promluvil jeden z bratrů, "že bychom si pokládali za čest sloužit ve vaší koleji."

Reinhard se pousmál. "To se rozhodne jinde. Ovšem ať již budete kdekoliv, počítám s vaším plným nasazením."

"Ja wohl!" odpověděli mu kluci sborově a on jim pak dal rozchod. Kluci. Ti si ještě hráli na válku. On už si na ni nehrál, on ji zažil. A oni ho teď měli za hrdinu. A chtěli být jako on…

"Ja wohl?" ozvalo se v tu chvíli za ním pobaveně. Otočil se a pousmál se. Severus stál za ním, ruce založené na hrudi a úsměv mu oplácel. A pak zabrousil pohledem na jeho odznak. "Takže je to pravda. Pan Schneider se vypracoval na prefekta... Gratuluju."

"A pan Snape se zase jednou opálil. Ahoj Severusi." Schneider mu podal ruku a stiskl. Byl upřímně rád, že ho vidí. Chyběl mu. Usmál se. Ale tak nějak napolo. Změnil se, to Severus poznal hned.

"Letos ode mě doufám nebudeš chtít žádné dryáky... Už by mi mohla nadšenecky ujet ruka s přísadami," smočil si Severus a poplácal ho po rameni. "Mimochodem, neviděl jsi tady někde vozíček s občerstvením? Mám pocit, že Lotty potřebuje kafe."

"Ne, ale můžu ti ho najít." Reinhard zavřel na chvilku oči a pak je otevřel. "Třetí vagón u čtvrtého kupé. Co je s Lotty?"

Severus nadzdvihl obočí, ale potom se rozhodl to nekomentovat. Znal ho dost na to, aby věděl, že to není běžný čaroděj a už se to ani nesnažil pochopit. Tak jen mávl rukou.

"Nic. Jen je nějaká unavená. A moc hubená na můj vkus. Ale nemělo by to být nic, co by nespravily Bradavické obědy a pořádný dohled."

"Tak na ni dohlédneme, nemyslíš? Nechci aby se nám z ní stala anorektička," usmál se trochu křivě Reinhard a pak šel spolu se Severusem pro kávu. Koupil si taky jednu a i něco k jídlu. A Lotty koupil obloženou housku a když objevil salát s kuřecím masem, koupil i ten. Pak s tím šel za Severusem, do jejich do kupé.

"Ahoj Lotty," pozdravil ji a usmál se.

"A hele," posbírala trosky svého dekora a pozdě se snažila schovat přívěsek, který jí dal vloni, na tomhle samém místě. "Pan Prefekt," zabrousila pohledem na jeho hruď, jako každý. "To abych se začala krotit, což?"

"Ty nemusíš, nejseš v mý koleji," usmál se a naservíroval před ni jídlo. "Něco pro dámu."

"Když řeknu, že nemám hlad, asi mi to neprojde, co?" podívala se na ně na oba. ¨

Severus se usmál. "Jaks to uhodla, že neprojde?"

"Šestej smysl," zabručela a potom se přepečlivě pustila do podané housky. Za chvilku ji měla v sobě, takže si mohli oddechnout, že apetit neztratila. Jen vypadala tak nějak - vyšťaveně. Ale po druhém kafi se jí vrátila i barva.

"Já věděla, že jsem něco vynechala, jídlo!" oznámila jim náhle.

"Je ve formě, už zase," zasmál se Severus. Reinhard vykouzlil úsměv také a víc se opřel do polstrování sedadla.

"Opravdu jsi ve formě, Charlotto," řekl poté tiše s francouzským přízvukem, který byl… Perfektní. Zvedla hlavu. A najednou se usmála.

"Vidím, že už ti lekce dávat nemusím..." zašeptala pak. "To je skvělé." Na to se vmáčkla do rohu a přetáhla si přes sebe plášť. Severus ji stihl nijakým pohledem a pozval Reinharda gestem ven.

"Co se mezi vámi stalo? Něco se stát muselo... Když jsem se o tobě zmínil, neřekla ani slovo. Prostě jako bych to neřekl. Takže čekám...?"

"Pozval jsem ji do Londýna a bylo to fajn." Reihard si povzdechl. "Když jsme se loučili, řekl jsem jí, že zbytek prázdnin budu na akademii a pak jí dal jednu pusu. Nic víc, Severusi. Nevím, co se stalo."

"Tak to jsme dva. Absolutně netuším, co se jí mohlo stát. Loni byla taková, jak šmirglpapír a letos... Doprčic, jediný co mě napadá, že se chce nějak rozhodnout a neví. Ale je to blbost. Blbost v tom smyslu, že ona není ten typ... Ach jo." Severus si jen povzdechl a na chvíli se odmlčel. A potom ho napadlo, že teď to Reinhard určitě nečeká...

"Máš ji rád?" zeptal se tiše.

Reinhard kývl a přitom se díval nějak před svoje špičky. "Jo."

"Fajn, už se neptám. Uvidíme se v Bradavicích. Ty si běž posbírat svoje prváky, aby nezabloudili cestou k loďkám," Severus ho jen poplácal po rameni a vrátil se do kupé. Vlak táhle zahoukal a za okénkem se objevil monument Bradavického hradu. Byli skoro na místě.

 

Bradavice, Škola čar a kouzel

 

Reinhard si sesbíral prvňáčky a nahnal je do loděk. Pak si do té první sedl a vypluli. Líbilo se mu řídit loďky a byl dost zkušený na to, aby to všechno zvládl. A pak už tu byl hrad, Velká síň a profesorka MacGonagallová, která si prvňáčky přebrala. A on si mohl sednout na své místo, blízko učitelského stolu.

 

Zahajovací hostina se odbyla bez výraznějších extempore. Dokonce i ředitel Brumbál si odpustil své kryptické výroky a všechno se neslo v příjemném duchu. Severus velmi přísným okem dohlédl na to, aby Charlotta snědla celou večeři a ona se kupodivu zdržela veškerých námitek. Pobertové se zklidnili, nic se nestalo. Všechno najednou bylo... V pořádku.

Stejně jako další dny. Bylo to k neuvěření, ale jakoby celý sedmý ročník prošel neuvěřitelným zklidněním vášní. Což bylo dobře. Ale na druhou stranu...

Charlotta ten adrenalin postrádala. Teď jí zbývalo víc času na přemýšlení a to nebylo moc dobře. Nelíbilo se jí to. Snažila se co nejvíc věnovat studiu, aby měla nějakou náhradu za všechny ty bitky a slovní přestřelky, ale někdy už to nepomáhalo. I když trávila v knihovně spoustu hodin, až do noci.

A občas ho tu potkávala. Reinharda, koho jiného… Chodil s rukama v kapsách, občas si četl. Ještě častěji z něj byly cítit cigarety a občas i alkohol, ale to už bylo vždy hodně pozdě v noci. Pořád spolu seděli v lavici, ale už jí nenadbíhal. Ano, byl k ní milý. Staral se o ni, to věděla, jak mistrně řídil ty malé nové čtvrťáky, co měla v koleji, ale…

Něco mu chybělo.

 

Najednou tu byl začátek prosince a s ním taky definitivní rozhodnutí, kam se v životě obrátí. A ona stála před ředitelnou a snažila se, aby se jí netřásla kolena.

"Pojďte dál, slečno Chartierová," ozval se pak Brumbálův hlas a ona věděla jedno. Jestli ten krok udělá, už nikdy to nevezme zpátky. Pche!, ušklíblo se její racionální já, které se už pěkně dlouho neozvalo. Nepitvala to dál a vkročila dovnitř.

"Dobrý den," pozdravila pevně a postavila se před jeho stůl s rukama za zády. Skoro jako do pozoru.

"Co jste potřebovala...?" zeptal se Brumbál tiše a prohlížel si ji. Snesla jeho pohled v klidu. Rozhodla se, to jí dělalo dobře.

"Vaše svolení, pane řediteli. Potřebuji je, abych mohla dělat bystrozorské zkoušky."

"Tak bystrozorské zkoušky, ano, jistě, slečno Chartierová. Rád vám to svolení dám a rád vás pak budu sledovat jako velmi nadějnou bystrozorku," usmál se Brumbál.

Kývla hlavou a nadechla se. A lítám v tom. Já, absolventka Zmijozelské koleje, budu dělat ohaře Ministerstvu. Věc stejně nepravděpodobná, jako že se Lucius Malfoy jednou ožení s mudlovskou holkou.

"Děkuji mnohokrát. Budu se snažit, abych vám neudělala ostudu."

"Nemyslím si, že byste udělala. Svému umění teprve ne..." Znovu se usmál a pak sklonil hlavu do papírů. “Můžete mi sem, prosím, zavolat pana Schneidera?"

"Samozřejmě. Nashledanou a ještě jednou děkuji, pane." Trochu se usmál a když ji potom schody snášely z Brumbálovy pracovny dolů, usmívala se. Má to za sebou. Může ke zkouškám... To povolení potřebovala - jako studentku Zmijozelu by ji jinak nepřijali - a trochu se obávala, že jí ho Brumbál nedá. Ale překvapil ji. Mile.

Na Reinharda narazila v knihovně.

"Brumbál s tebou chce mluvit," oznámila mu tiše a zcela automaticky sáhla po první knize, která jí přišla pod ruku. Jen aby se na něj nemusela podívat. Poslední dobou se v jeho přítomnosti cítila zmatená a ztracená...

"Děkuji," řekl tiše a odešel. Poslední dobou ho trápila spousta věcí a on na ně marně hledal odpovědi. A nejhorší bylo, že ho to znova táhlo do války. Snažil se tomu odolávat, ale pak dostal ten dopis a teď mu ležel na stole v jeho pokoji. Mohl by s dokončenou školou nastoupit jako nadporučík a ve válce se rychle povyšovalo v poli. A on si v koutku duše poprvé přiznal, že ho válka baví.

S tím pocitem stoupal po schodech k Brumbálovi a pak zaklepal.

 

"Dobrý den, pane, chtěl jste se mnou mluvit, že?"

"Dobrý, pane Schneidere. Ano, chtěl. O vaši budoucnosti."

Mladý muž mlčel.

"Mám tady vaši složku... Vy jste si tyhle prázdniny skutečně moc neužil, že? Přišel vám už povolávací rozkaz?" zeptal se Brumbál tiše a nabídl mu židli. U Charlotty to neudělal. Věděl, že u ní by s tím nepochodil. Ale na tuhle konverzaci bylo lepší, když seděli oba.

"Už mi došel. Měl bych hodnost poručíka I. třídy hned a po ukončení školy bych byl nadporučík. Pokud půjdu na univerzitu, hodnost se mi automaticky zvedne o dva stupně a s ní i plat."

"Ano, to jistě." Brumbál si trochu povzdechl. "Podívejte se, Reinharde, já vám to toho mluvit nemohu. Jste dospělý a musíte se umět rozhodnout. Vy sám musíte vědět, co chcete dělat. Já bych vás jen chtěl požádat, abyste si všechna svá rozhodnutí důkladně promyslel. I to, že nic není černobílé... Všude jsou potřeba dvě strany. To je moje rada, víc vám dát nemohu. Jen vám popřát hodně štěstí..."

Reinhard se na něj zvláštně zadíval.

"Myslím, že vy jste byl u mého případu, když jste mě přijímal. Věděl jste, co jsem zač. Víte, co dělám a proč. Jste dobrý psycholog. A přesto máte strach. Ano, už jsem se skoro rozhodl, že se upíšu. Na pět let. Jsem budoucí hlava rodu, profesore, musím vědět jak ho chránit, to mě vždy učili. Doufám, že to pochopíte." Reinhard vstal.

"Je možné, že jednou budeme stát na opačné straně barikády, chlapče."

"To je možné, pane. ale já vždy stojím na straně své rodiny, ať už je jakákoliv."

"Rozumím. To je čestné a správné. Ano, přiznávám, mám o vás obavy, protože si myslím... Však víte," Brumbál se trochu zasmál, "každá mince má dvě strany. Rád jsem vás zase viděl, Reinharde. Můžete jít."

"Já vás taky, pane," usmál se Reinhard a snad podvědomě ho pozdravil po vojensku. Pak se usmál a odešel.

 

Došel do velké síně a zastavil se u vchodu. Seděla za stolem a něco si psala. Slunce jí svítilo do černých vlasů a ty teď měly barvu havraních křídel lesknoucích se v ranním rozbřesku. Nemusel používat kouzlo, aby věděl, jak se tváří, když píše tu esej. Věděl, že lehce špulí rty a oči má trochu přivřené. Přičemž levé víc. Bezmyšlenkovitě zvedla ruku a vzala si šálek s kávou. Napila se a zase ho položila. Usmál se. Dokázal by se na ten obrázek dívat celé hodiny. Jak tam sedí a píše. A tehdy mu to došlo... Ať se stane cokoliv, bez ní žít nedokáže.

Najednou zvedla hlavu a podívala se na něj. Přímo a nevyhýbavě. Pousmála se. Lehce, skoro jen náznakem. Ale potom odložila brk, protáhla se a zdvihla.

"Sobotní ráno není zrovna nejlepší na pojednání o Nepromíjených kletbách," řekla nezvykle tichým hlasem a to ji prozradilo.

"Spala jsi vůbec?"

"Pořád něco vynechávám," poznamenala s úsměvem a sbalila si věci. "Asi jsem si neuvědomila, že ten ples je až dneska."

"Půjdeš tam?" zeptal se a přešel k ní. Díval se na ni zvláštně, skoro úkosem.

"Jako každý rok, ne? Nikdo nebude říkat, že se bojím... Jako každý rok," povzdechla si. "Jen ty podpatky asi vynechám. Nebo je zkusím snížit."

Usmál se. Skoro neznatelně.

"Šla bys se mnou, nebo už jdu s křížkem po funuse?" zeptal se a podíval se na to jak si prsty přejela vlasy.

"Když vynecháš tu růžovou paruku, půjdu," usmála se, potom si posbírala věci a zamířila ke dveřím. "Jen si teď půjdu trochu pospat, abych ti neusnula při tanci a nerozplácla se jak žába. Uvidíme se večer, ano? V sedm..." A pomalu vyšla ven.

"V sedm," řekl a navzdory všemu si šel taky lehnout. Na chvilku, protože pak byl na něm celý ples On byl jeden z letošních pořadatelů. Ale všechno by mělo běžet. S tím se na chvíli natáhl na své posteli v pokoji, který měl jako prefekt sám pro sebe a usnul. Minulou noc strávil tím, že vymýšlel výzdobu a tvořil ji. Instalace teď byla záležitostí okamžiku a kouzla.

Raz, dva, tři... Jedno mávnutí hůlkou a zamumlané zaříkadlo. A bylo to. Dokonce ho kývnutím hlavy pochválila i MacGonagallová a to už byla skutečná pocta. Všechno klaplo, pořadatelé, zástupci čtyř kolejí, si mohli mnout ruce. Letošní ples bude velkolepý. Jako každé rozloučení se sedmým ročníkem.

 

Jen Reinhard, i když cítil jisté vzrušení z příprav a vše běželo jako na drátcích, byl neklidný. Podíval se na sebe do zrcadla a povzdechl si. Zase tam byl ten voják, co ho viděl o prázdninách, toho už se nezbaví. Nakonec odešel pro květinu. K jeho dámě patřila květina a on pro tento večer zvolil zvláštní druh orchideje.

A když ji potom viděl stát před hlavní síní, opírat se o sloup a jen tiše pozorovat kolem proudící studenty, téměř mu vyrazila dech. Kde byla ta dívka v zelených šatech se kterou tančil před dvěma lety...? Pravda, zelené šaty měla i teď, opět přepásané černým sametovým páskem, ani ty dlouhé rukavice nechyběly, ale přesto vypadala jinak. Víc žensky, víc něžně. Vlasy měla vyčesané nahoru, ale pár pramenů jí stejně splývalo na nahá ramena... Na krku měla jeho přívěsek. A v účesu jeho sponku.

Díval se na ni jen chvilku... A přitom si zapisoval její podobu do paměti navěky. Chtěl si ji tak uchovat, až mu bude zle a nebude moci dál. Chvilku. Pak k ní přešel a podal ji květinu. A jednoduchým kouzlem změnil oba šperky tak, aby barevně lépe sedly k šatům. Zamračila se. A on se usmál.

"Po plese kouzlo zmizí."

"Líbily se mi, tak jak byly... Přišlo mi to originální." Jemně švihla prstem a pod jeho podrážkou to lehce zajiskřilo. "Promiň, to jsem si nemohla odpustit," zašeptala pak, teď už s náznakem úsměvu. A další mu věnovala za květinu. "Řekni mi, co na mě Severus neprásknul?" zeptala se potom.

Usmál se a pak se na ni zadíval.

"Přece ho znáš. Použiju drobné násilí a vím skoro všechno." Na to ji nabídl rámě a odvedl do středu parketu. "Doufám, že ti nevadí první tanec."

"Nevadí, kupodivu ne... Jen tancuju pořád stejně mizerně jako tenkrát," usmála se, jednoduchým kouzlem přemístila orchidej na bezpečnější místo a podala mu ruku. "I když jsem vážně netušila, že ti stojím za takovou námahu, jako používání drobného násilí bezesporu zahrnuje..."

"Dělám to rád," řekl a vytočil ji v první otočce, po které se k nim přidali další tři páry.

Reinhard měl oči jen pro ni a tak mu ušel ředitelův pohled, kterým je častoval.

 

"Jsou pěkným párem, že Minervo?" zeptal se kantorky vedle sebe.

"Bezesporu zvláštním párem, to především," zavrtěla důstojná profesorka přeměňování hlavou. A pak si povzdechla. "Ale máš pravdu, Albusi. Jsou pěkným párem... Jen se obávám..."

"Že je osud za čas postaví proti sobě?"

"Ano... Zatím to tak vypadá." Znovu se zadívala na tančící dvojici. "Nikdy jsem jí vlastně pořádně neporozuměla. Ani jemu..."

"A asi jim nikdy neporozumíme, Minervo. On je poznamenaný geny a výchovou. Ona prostředím. O ni se ani tak nebojím, ona se umí rvát a kariéru má před sebou, ale on..."

"On si přinejmenším zvolí vlastní cestu a bude se jí držet. Měli jsme pravdu, tohle byl skutečně zajímavý ročník. Myslím, že už nikdy nebudeme mít podobné žáky. Tak nadané... Tak plné rozporů. Musíme to nechat plynout, nic víc. Musíme je nechat, aby se rozhodli sami."

"Ano, rozhodnou se sami. A my jen můžeme doufat, že v konečném důsledku správně."

"Doufejme," profesorka MacGonagallová se konečně trochu pousmála. "Koneckonců, předpoklady k tomu mají oba."

 

Skladba skončila a parket se trochu vylidnil. Ale jim to nevadilo. Najednou ne.

To, co by před dvěma lety pokládala za nemožné - se teď prostě stalo. Měla ruce na jeho ramenou a mírně se pohupovala i když nehráli. A dívala se na něj. Mapovala si jeho tvář do nejmenšího detailu a smutně se usmívala. Tohle byl ten nejhorší scénář, co mohl nastat. A i když měla možnost to teď hned skončit, nemohla to udělat. Nešlo to. Znovu začali hrát. Udělala malý krok dopředu a opřela se o něj.

"Chovám se jak hloupá husa..." zašeptala potom, spíš ze zvyku. "Kazím ti reputaci. Nebelvírský prefekt tancuje s holkou, kterou má za blázna i její vlastní kolej."

"Nikdy mi reputaci nemůžeš pokazit, leda napravit," zašeptal a položil ruce trochu níž, než se standardně povolovalo. Ted byl klasický ploužák a on se na ni díval a nemohl přestat. Nakonec vrátil ruce do standardního držení a přeci jen začali tancovat. A pak ji náhle vytáčel v hříšné rumbě. Jenže to bylo o pár okamžiků, nebo podle Severuse, o několik hodin, později.

Usmívala se. Teď už ano. A pak se k němu naklonila.

"Sice jsme překonali rekord z předminula... Ale začínají mě bolet nohy. To bych musela tancovat úplně bez podpatků..." zasmála se tiše a nechala se zaklonit. A v tu chvíli jí zcela nesportovně sáhl do vlasů a vytáhl skřipec. A jen se fascinovaně díval, jak se jí prameny rozlévají kolem obličeje. Upřela na něj pohled.

"To není fér. Víš, jak dlouho jsem se s tím dělala?"

"Dokážu ti to klidně spočítat," řekl a nechal skřipec zmizet. Pak si ji pomalu přitáhl k sobě. "Lotty, já… Nikdy jsi nebyla krásnější."

Na vteřinu zatajila dech. Zamrkala. "Dokonalý Reinhard Schneider..." začala, ale sama cítila, že jakkoliv to zoufale chtěla říct, jakkoliv chtěla být zoufale sarkastická, nedokáže to. Místo toho se k němu jen přitiskla. "Nepůjdeme si sednout?" zašeptala nakonec a trochu přešlápla. "Bylo to... Krásné. Ale dlouhé..."

"Dobře," nabídl jí rámě a pak odvedl ke stolečku, co byl kousek od baru, ale neobsazený. Jak zjistila, bylo na něm kouzlo, které k němu nikoho jiného než Reinyho nepustilo. Nabídl a přidržel jí židli a posadil se naproti ní.

"Dáš si něco?"

"Víno. A tebe..." usmála se s rozpustilostí malé holky. Věděla, že by se možná měla starat, kde je Severus a kde Pobertové, ale bylo jí to jedno. V tuhle chvíli absolutně.

"Dobře," řekl jen, zvedl se a za chvilku tu byl s lahví výborného vína a dvěma sklenkami. Otevřel ho a sám jí nalil. Když ochutnala a víno odsouhlasila, dolil jí a pak si nalil sám. Posadil se a pak se zeptal: "Mohu pronést přípitek na tu nejlepší dívku, kterou znám a která tu teď sedí se mnou?"

Jen kývla. Nezmohla se na slovo. Během jediného večera z ní dokázal naprosto oloupat tu drsnou slupku, která ji celé roky bránila před vším a všemi. Jen před ním to nějak selhalo. A ona cítila, že nejenže nedokáže říct ani slovo - ani nechtěla nic říkat. Prostě ho chtěla poslouchat, ten jeho hlas, stejně jako tohle léto v jedné hospůdce na Londýnském nábřeží.

"Lotty... Na tebe, ať se ti podaří vše, co budeš chtít," usmál se a sklenky o sebe lehce ťukly. Pak se oba napili a ona se usmála. Chvíli si povídali o ničem a o všem. Nakonec zjistili, že se kolem nich místa prázdní, ples pomalu končil. A oni dva tam pořád seděli a jen si povídali. Nakonec jí přičaroval plášť a šli se projít do zahrad.

 

Ne, nevyznal jí lásku pod měsícem, neklekl si před ni. Jen ji vzal za ruku a podíval se na ni. A ona si to v něm mohla přečíst jako v otevřené knize.

A v tu chvíli, přesně v tu chvíli jí to došlo. Ne, její pracně budovaná zeď se nerozsypala teď, ani kdy jindy. Rozsypala se ve chvíli, kdy si vedle ní poprvé sedl do lavice a ona ho seřvala, že má příšerný přízvuk. Přesně v tu chvíli, kdy se jí poprvé zastal proti Pobertům a ona viděla, že na ní může někomu záležet. Nechápala to, ale už se o to ani nesnažila. Prostě tu byl... Zafoukal vítr, ji roztřásla zima a přiměla ji, aby se k němu přitiskla pevněji.

Jen ji objal a na chvilku si připadal jako ve snu. Jen se drželi. Nic nedělali a když zvedla hlavu... Pohled do očí byl dlouhý a ona nakonec kývla. A on jí dal malý polibek. První od těch prázdnin a naprosto něžný.

"Pojďme dovnitř," zašeptala nakonec, když jí políbil na čelo, a tiše se zasmál. Poslechl ji a chtěl ji zavést k její koleji. Jenže, nějak skončili v úplně jiné chodbě, než plánovali. 

"Odvedu tě k vám, ať tě Filch nechytí. Paní Norissová vypila přemíru punče a je až nebezpečně aktivní."

"Ano, samozřejmě," kývla nepatrně a políbila ho tentokrát sama. K Zmijozelu nedošli. Místo toho jí položil ruce na ramena a sundal ten plášť. Zachvěla se, ale neucukla, ani když ji pohladil, ani když jí prohrábl vlasy a přitiskl si ji blíž. Jen se trochu usmála. A nechala se zatáhnout za obraz Buclaté dámy.

 

Nemluvili. Jen byli spolu. Jen se líbali. Trochu. Zkoumavě. Věnoval jí všechnu pozornost a na sebe nemyslel... Ale pak se lekl, když ležela v šatech na jeho posteli a pozorovala ho přivřenýma očima. Ještě k ničemu nedošlo, ale takhle… Takhle... Ne.

"Lotty..."

Posadila se. Vlasy jí splývaly na záda a připomínaly vodopád. Tázavě se na něj podívala a docela nesměle k němu natáhla ruku. "Co se stalo...?" zeptala se potom a dotkli se konečky prstů. "Něco... Něco je špatně...?"

"Miluju tě," řekl prostě a políbil ji. "Možná bychom měli počkat..."

"Dokdy...?" položila mu prostou otázku. "Za měsíc, za dva? Změní se něco...?" ptala se tiše, ale bolestně. Odmítnutí vždycky bolí, i když chápala, že má o ni starost. Lehla si k němu a položila mu hlavu do klína. Jen to a nic víc.

"Ne, jen ti nechci ublížit," zašeptal a pak ji pohladil po vlasech. "Vždycky jsem říkal, že mi záleží jen na rodině. Není to pravda, nebo je... Ty jsi... Už dávno tě počítám k těm, co říkám rodina. Já…" Znova ji pohladil. "Pokud to budeš chtít..."

Trochu se usmála a pak si ho přitáhla za kravatu k sobě. Políbila a vpletla mu prsty do vlasů. "Nejvíc mi ublíží, když půjdu spát... Sama..." zašeptala. "Nejsem tak tvrdá, jak vypadám. Někdy jsem křehká... A pak stačí málo, abych se rozbila..." Viděl, že si z něho trochu utahuje. Ale zároveň i to, že říká pravdu.

"Celou dobu jsem ti lhal," zašeptal, když jí polibek vracel. "Jsem strašnej parchant." Políbil ji víc a přitáhl k sobě. Teď se mu jeho výchova šlechtice hodila. Ne, nebyla první dívkou s kterou spal... Ale první dívkou, co miloval. A proto jí teď mohl dát vše, co potřebovala. Lásku. Něhu i vášeň. Líbal ji, občas sevřel její ret zuby, rukama pomalu přejížděl po jejím těle a hladil ji… A hlavně ji nechal, ať si s ním dělá co chce.

"Já vím," zašeptala mu potom mezi tichými steny do ucha a trochu ho kousla. A taky ho svlékala. Nadšeně, dychtivě i když trochu nesměle... Ne, to mu neřekla, to by se asi propadla studem, ale poznávala ho, tak jak lze poznávat člověka poprvé.

Krok do neznáma, tak bláznivý a pošetilý a přece by nevolila jinak. Ale když se pak nad ní skláněl, přece jen se trochu kousla do rtů a věnovala mu pohled, při kterém mu zatrnulo. Teď by odmítnutí neunesl ani on.

"Prosím..." zašeptala ale nakonec a zbytek věty zanikl v dalším polibku.

Nečekal na nic a přesto byl tak něžný a tak si před tím s ní hrál, že ji to téměř nebolelo. Naopak, za chvilku to bylo víc, než jen krásné, pro oba. Šeptal jí bláznivé věci do vlasů a ona tiše sténala jeho jméno. Nakonec.... Nakonec křičela slastí. A on byl šťastný.

A náhle bylo po všem. Jen si opírala zpocené čelo o jeho hruď a trochu se chvěla. Třásla se v jeho náruči, oči pevně zavřené, ale usmívala se. Pak se pomalu složila do chladivých přikrývek a nechala se přitáhnout blíž, až skoro cítila, jak mu tluče srdce.

"Miluju tě, Reinharde Schneidere..." zašeptala nakonec.

"Taky tě miluju," zašeptal a pak si ji přitáhl blíž. "Jsem možná blázen, Lotty, ale miluji tě už od té doby, co jsi mě chtěla poprvé praštit."

Usmála se a on ji i sebe přikryl peřinou. Přeci jen v pokoji bylo chladno. Přitiskl se k ní a jen ji hladil. Trochu škádlil a občas políbil na odhalené rameno, nebo krk. Šperkům se opět vrátila původní barva a přívěsek jí seděl mezi ňadry. Usmál se a trochu za něj zatahal zuby. Praštila ho prsty po nose jako psa.

„Nezlob,“ zavrčela trochu výhružně a zašermovala mu ukazováčkem před očima.

„Nezlobím,“ nedal se však vyvést z míry. Pak na ni mrknul a znovu ho stiskl mezi zuby. Jemně ho odstrčila. Ale potom mu zapletla ruce do vlasů a nechala ho, ať si položí hlavu na její hruď. Přivřela oči a jen ho pomalu hladila.

„Zlobíš,“ zašeptala nakonec. „Ale já ti odpouštím… Mizero.“

„Kvítečku,“ pozlobil ji nakonec, než zavřel oči a usnul. Přeci jen, bylo toho na něj moc a on byl unavený.

Na chvilku zavřela oči a jen si vychutnávala jeho blízkost. Ale byla přece v Nebelvíru. V prefektově pokoji. Zůstat tu v žádném případě nemohla. Ještě chvilku počkala a potom ho jemně odsunula stranou. Nechtělo se jí. Zoufale ne. Ale přece jen se co nejtišeji oblékla, naposledy ho lehce políbila na rty a vyplížila se ven.

Do tmy před sebou vysílala lokační kouzla, aby nenarazila na nějaké překvapení, ale nakonec se přece jen šťastně dostala až na chodbu, před Buclatou dámu. Ta na svém obraz, díkymerlin, vůbec nebyla, takže nemohla zaznít žádná všetečná otázka. Charlotta rychle zamířila na svoji kolej. A v tu chvíli si absolutně odmítla připustit, jaké následky tohle může mít. A co všechno ji ještě čeká. V tuhle chvíli, tuhle noc - byla šťastná, jako nikdy předtím. 

Oba byli šťastní. To mu viděla na očích. A pak i když spal, usmíval se. Takovým tím klidným úsměvem bez starostí a strachů.

 

 

 

+ 6. kapitola: Rozum a cit +   

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zírá

(Kitikara, 10. 2. 2010 23:08)

Opět jsem se začetla a nestačím se divit. Jen se bojím dalšího vývoje (jen soukromá touha po dobrých koncích).

=0)

(Teressa, 7. 2. 2010 15:43)

prekrasna kapitola....uz sa neviem dockat pokracovania...uz aby tu bolo =) ti dvaja su prekrasny par =)

:-)

(Botan, 7. 2. 2010 15:23)

Další skvělá kapitola. odvádíte úžasnou práci!

...

(Rowene, 7. 2. 2010 10:28)

hezký příběh,začíná se vybarvovat, co to asi bude, geneticky zmutovaný čaroděj?