6. Rozum a cit
6. Rozum a cit
"Hele, Reinharde, tak kterou se ti to povedlo položit na záda, ty kanče?!" oslovil ho druhý den ráno rozcuchaný a pomuchlaný Potter, který byl ještě cítit alkoholem a poměrně neúspěšně si z tváře stíral rtěnku. A při té otázce se tvářil jak škodolibost sama.
"Prosím?" zeptal se Reinhard a přitom si dál bezděčně pískal starou odrhovačku, kterou slyšel někde v rádiu. Nikomu o návštěvě Lotty neřekl. Ale ve tváři měl takový ten šťastně zpitomělý výraz.
"Prosím tě, bylo to údajně slyšet až k nám a Petr se prý hrozně červenal. Copak nevíš, jak ta tvoje postel vrže? A kromě toho s tebou byla docela spokojená, podle všeho," Potter se konečně trochu upravil a projel si zježené vlasy. "Neříkej mi, žes žádnou nedostal."
"Gentleman o takových věcech nemluví," usmál se Reinhard a v duchu si napsal poznámku, opravit postel, aby nevrzala. Tohle nemusel poslouchat. Od nikoho.
"Oho, gentleman!" Potter se zasmál. "Dobřéé, ale domýšlet se můžeme... Takže já myslím... Koho tak mohl Reinhard položit na lopatky?" otázal se najednou širokého publika, které je poslouchalo.
"Tyty, koho jiného!" rýpl si náhle nenávistně Pettigrew. "Vždyť to je jasné."
Reinhard ho neuznal hodného pohledu, ale najednou Petr vykvikl a chytil se za intimní partie. Reinhard měl jednu ruku v kapse a tak nebylo vidět, že s ní pohybuje a v souvislosti s tím Petr rudne a modrá. Pak přestal a Petr se bledý odpotácel do koupelny.
Reinhard se stále tvářil jakoby nic.
Všichni chvilku těkali pohledem z jednoho na druhého, ale potom usoudili, že radši nebude lepší se ptát, jestli se opravdu Nebelvírský prefekt vyspal s příslušnicí Zmijozelu a šli si každý po své zábavě. Koneckonců, Reinhardova věc, případně Reinhardův průšvih. Jen Sirius mu ukázal zdvižený palec a pobaveně se ušklíbl.
Reinhard se na něj zašklebil a pak si smetl pomyslné smítko ze svetru a šel se nasnídat do Velké síně. Skřítci už všechno uklidili a dnes, v neděli, se neučilo. Přesto si vzal slušné oblečení a ne ty vytahané džíny, co rád tahal ven. Černé džínsy a černý svetr z kvalitní vlny se znakem koleje z něj dělaly šviháka. Svým způsobem.
Jenže u snídaně byl jen Severus, Charlottu nikde neviděl a soudě podle kamarádova pohledu - ani on nevěděl, kde by mohla být.
Nasnadě bylo, že zaspala, koneckonců byla neděle...
Ach bože... Ach panebože...
Zimničně přes sebe přetáhla deku a schoulila se do klubíčka. A hlavou se jí táhly pořád ty samé myšlenky. Ach panebože, co jsem to udělala? Schoulila se ještě víc, nohy si přitáhla pod bradu, až skoro nemohla dýchat a usilovně mrkala, aby zahnala to podezřelé vlhko v očích. Nebylo jí to nic platné. Polštář už měla docela promáčený. Utřela si další slzy, co jí stékaly po tvářích a zhluboka se nadechla. Nepomohlo to. Vůbec to nepomohlo.
Reinhard si nabral trochu jídla a pak se do něj pustil. Po dlouhé době mu zase chutnalo a on pořád cítil jistou euforii. Ano, možná měli počkat, ale... Ale bylo to tak bezprostřední, tak... Krásné, že prostě se to stalo. Zavřel oči a s chutí se zakousl do dalšího obloženého chlebu. Už dlouho mu jídlo nepřipadalo tak dobré. Svět kolem něj byl naplněn různými vůněmi a on byl jako slepec, který prohlédne.
Co budu dělat? Jak se mu můžu vůbec podívat do očí...?
Věděla, že v té posteli nemůže zůstat celý den, ale v tu chvíli si to přála. Zůstat pod tou dekou a nevystrčit ani nos. Jenže nemohla. Bojovnice se nevzdávají. Ani když udělají chybu, která bolí... Sevřela si dlaně mezi koleny. Byly studené jak led. Chvíli je třela o sebe, aby se trochu zahřála, ale nepomohlo to. Věděla, že teď už jí nepomůže asi nic. Protože tohle...
"... to se vůbec nemělo stát," zašeptala do polštáře. Vůbec se to nemělo stát. Nikdy to nemělo dojít tak daleko. Měla se držet pravidla, s nikým si nic nezačínat. Vždyť přece...
"Doprčic!" Znovu si setřela slzy.
Stojíte na opačných stranách barikády. Ty jsi jen mudlovská holka a on je čaroděj se šlechtickou krví. Říkala si to, i když věděla, že to není tak docela pravda.
"Doprdeledoprdeledoprdeledoprdele!" ulevila si tiše. Pořád to nepomáhalo. Pořád se nemohla přimět z té postele vylézt.
Reinhard na ni čekal do oběda a pak si řekl, že je asi unavená. Usmál se a v očích měl stále zastřený výraz, když se oblékal a vyrazil ven, do Prasinek, koupit jí její oblíbené bonbóny a... Ani nevěděl co. Prostě byl najednou hyperaktivní. Potřeboval se projít a protože ho Black otravoval, vzal ho sebou. Pod podmínkou že bude jako pes.
A Black, ta ztřeštěná povaha, svolil.
Vlastně si občas rozuměli. Občas, když našli čas spolu mluvit. Oni tři: Black, Schneider a Lupin. Občas se k nim přidal ještě MacLean z Havraspáru. Zrzavý Irský pair a hlavně dobrý kamarád do pitky a rvačky, jak říkal Schneider.
Hlavně ty tři stmelovalo jedno. Šlechtická krev a její omezení. I když Black tohle vyřešil dost elegantně, s matkou se rozhádal a zvysoka na ni kašlal. To si Schneider ani MacLean dovolit nemohli.
A tak, když teď po Schneidrově boku běžel velký černý pes, Reinhard mu tiše vyprávěl o věcech o kterých normálně nemluvil. O otci, rodových liniích a povinnosti k rodině.
Jen podle měnícího se světla v místnosti poznala, jak den postupuje. Jinak se ještě krčila pod přikrývkou a jen zhluboka oddechovala. Už neplakala, dávno jí nejspíš došly slzy. Místo toho se snažila přemýšlet. Racionálně myslet, ne vzpomínat na to, co se stalo. Na to, že to bylo nádherné... Chtělo se jí křičet. Řvát, co jí to udělal, jak si to vůbec mohl dovolit, ale ani to nemohla. Protože to by znamenalo ho nenávidět. Ale ona ho...
"Doprčic!" Napůl vzlykla. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Měla ho zmlátit už tenkrát, když spolu bojovali ve vstupní hale. Měla se vykašlat na jeho doporučení, měla použít Cruciatus. Sice by teď byla v Azkabanu, ale možná by jí bylo líp. Nemuselo by to skončit takhle. Takhle hrozně špatně. Protože... Prostě to nešlo.
Konečně pojmenovala problém. Reinhard se vrátí do Německa, viděla dopis z té univerzity. A ona... Ona se uvázala ministerstvu. Upsala se vlastní krví ďáblu. Znovu vzlykla a jak byla odhodlaná, že konečně vstane, zase zalezla.
Jenže jak ubíhala cesta do Prasinek, mladý čaroděj se pořád víc klonil rozhodnutí, že se na armádu vykašle. Zavedla by ho dál od ní a on s ní chtěl být. Black se na něj sice díval divně, ale jelikož byl pes, nemohl mluvit a to jim oběma vyhovovalo.
"Půjdu jen na dva roky na Univerzitu a udělám si specializaci. A pak můžu jít kam chci. Samozřejmě, že převezmu část otcových obchodů, hlavně ty zde v Anglii, ale myslím, že on se bude chtít ještě udržet u kormidla, takže bude souhlasit. Co myslíš?"
Black štěknul.
Světlo se zase kousek posunulo. Charlotta si olízla suché rty a náhle se v ní něco zatvrdilo. To, co v ní bylo měkké a něžné, co možná tolik okouzlilo Reinharda, postupně vysychalo... Pomalu odhodila přikrývku stranou a bosými chodidly stoupla na podlahu. Byla studená, ale jí to nevadilo. Jestli chce jít dál se vztyčenou hlavou, nemůže být malicherná. A najednou to nebolelo. To místo blízko srdce. Najednou ho vůbec necítila... Ne, omyl. V tu chvíli se znovu ozvalo. V tu chvíli, kdy si zimničně objala ramena a zatoužila po jeho objetí. Usilovným polykáním tentokrát potlačila i ten další vzlyk.
A šla si konečně dát sprchu. Tak ledovou, že to téměř pálilo.
Reinhard se zasmál a pod bundou opatrně sevřel láhev máslového ležáku, který chtěl propašovat do školy. Cítil se najednou tak divně. Tak… Zvláštně.
"Asi v tom lítám co?" zeptal se a trochu se zasmál. Black si před něj sednul a navzdory dohodě se změnil a pak vstal.
"Jo lítáš v tom, kámo. Ale víš co? Je to dobře. Kdo se na ten tvůj utrápenej obličej měl dívat."
Přiměla se mechanicky obléknout, sepnula si vlasy na temeni a vyplížila se z pokoje. A přitom děkovala všem svatým, že ve společenské místnosti není ani noha. Odpovídat na otázky - na to opravdu neměla sílu. Už takhle musela mobilizovat veškerou svoji vůli, aby byla schopná vylézt ven a zamířit do Velké síně, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu. I když, proč vlastně? Neměla hlad. Bleskově změnila rozhodnutí a otočila se směrem ke knihovně.
Knihy jsou dobří společníci. Knihy nemluví. Knihy se nebudou ptát. Knihy tam prostě jen budou...
"Co ti na mě vadilo?" zabručel jen na oko uraženě Němec.
"Co? Všichni jsme to viděli, že ji zbožňuješ a chráníš. A říkali si, kdy se konečně něco stane. A stalo se. A ty záříš jak sluníčko." Black se zasmál a bouchl ho do ramene.
"Jojo," přisadil si Remus a poplácal ho z druhé strany. A pak se na něj úkosem zadíval. "Petr měl pravdu, že jo? Byla to Charlotta, včera u tebe..."
"No, pánové!" Reinhard trochu zrudnul.
"Takže byla," Black spokojeně nakrčil nos a spiklenecky na Lupina mrknul. "Proč bys jinak dělal takový cavyky, že?"
"Skandál! Skandál!" přisadil si Lupin a trochu si z jeho rozpaků utahoval. "To abychom se teď měli na pozoru, Siriusi. Jen se na dámu jeho srdce křivě podíváme a bude zle."
Renhard se zašklebil a z toho výrazu jim bylo jasné, že mají pravdu. On by pro ni udělal cokoliv... Doslova.
Pomalu zaklonila hlavu a potom se opřela o studené mříže. Oddělení s omezeným přístupem. Ne, dneska neseděla uvnitř. Jednak bylo dost světla a nemuseli ji tam vidět a kromě toho neměla sílu ani na tak jednoduché kouzlo, jako byla Alhomora. Bylo jí nepředstavitelně smutno. Připadala si opuštěná. A přitom zároveň věděla, že nemůže jinak. Kvůli sobě. Kvůli Reinhardovi. Nemohla to brát vážně. Ani nijak závazně. Jediné co mohla, bylo zapomenout. A říct mu, aby udělal to samé.
Znělo to pateticky - ale nemohla mu zničit život.
Došli do školy za škádlení, kterému se Reinhard smál. Vypadal tak jinak, že když potkali Filche a Schneider ho pozdravil drzým zasalutováním. Pak se spolu s ostatními odpotácel do Nebelvírské věže. Tam se svalil na postel a zavřel oči.
"Mohlo mě napadnout, že budeš tady," ozval se nad ní tichý hlas. Ani se neobtěžovala otevřít oči.
"Běž pryč, Severusi. Chci být sama."
"To ani omylem. Ani nevíš, jak jsem se bál. A dveře do vaší ložnice byly zablokované! Co se k čertu děje?!"
"Běž pryč, Severusi," opakovala mechanicky. "Chci prostě být sama. Je to tak těžké pochopit? Běž pryč, prosím," dodala nakonec velmi tiše.
A najednou cítila, že už tam není. Jen si povzdechla a otočila se, aby se o tu mříž mohla opřít čelem a nechat se od ní trochu zchladit.
Nevěděl jak, ale to teplo v pokoji ho uspalo. Asi jsem to seřídil na víc, napadlo ho, než vedle sebe položil dárek pro Charlotu a už spal.
Jenže nespal ani pět minut a probudilo ho mlácení na dveře.
"Schneidere! Hej, Schneidere! Ty nejdeš na večeři? To jsi se tolik zdělal v Prasinkách?"
"Jo, už jdu..." Pomalu vstal. Protáhl se a trochu upravil před zrcadlem. Pak se podíval na dárky pro Lotty a řekl si, že počkají. Dá jí je až budou sami. Nakonec vyšel před dveře a zamkl je.
Jenže ani na večeři ji nezahlédl. Párkrát si sice myslel, že ano, ale pokaždé ho smysly ošálily. A v tu chvíli začal tušit od osudu podraz. Hnusnou věc... Taky Severus na něj krátce kývnul a naznačil mu, že se potkají před jídelnou. Nevypadal moc přívětivě. Ale tak naléhavé to být nemohlo, protože dojedl naprosto v klidu. Teprve při moučníku se zdvihl. A Reinhard okamžitě taky.
Severus se pořád tvářil jak bouřkový mrak. Starostlivý bouřkový mrak.
"Vy jste se pohádali...?" zeptal se, aniž by ho pozdravil.
"Ne, nepohádali," řekl tiše Schneider a ledový pařát se mu poprvé sevřel kolem srdce. "Co se stalo?" zeptal se tiše. Najednou byl strašně bledý.
"Já vlastně nevím... Celý den měla začarované dveře do pokoje, vstala teprve před pár hodinami. Od té doby sedí v knihovně a odmítá s kýmkoliv mluvit. Tedy, odmítá mluvit se mnou, ale dvěma prvákům podpálila boty. A vůbec nejedla..."
"Severusi, já vážně nevím co se jí stalo. Když jsme se viděli naposledy, byla… šťastná." Reinhard polkl.
"Ještě pořád je v knihovně... Třeba s tebou mluvit bude. Máš na ni zvláštní vliv..." Severus svraštil brvy ve starostlivém gestu. "Měl bys za ní možná jít."
"Půjdu za ní. Nevím co se stalo… Omluv mě." Blonďák se otočil na patě a rychle vyrazil do knihovny. Měl najednou strach. Strach, že ji ublížil. Strach, co se jí mohlo stát. Strach, že to nepoznal dřív. Třásl se, když doběhl do knihovny a pak ji tam našel schoulenou v křesle.
"Lotty…"
"Běž pryč, Reinharde," odpověděla mu tiše a usilovně se dívala do podlahy. Její hlas zněl podivně dutě. Nevýrazně.
"Lotty, já… Stalo se ti něco?" Reinhard si k ní dřepl a díval se na ni. "Ublížil jsem ti?" řekl to jediné, co ho napadlo.
"Řekla jsem abys šel pryč... Chci být prostě sama, to je to tak těžké pochopit?" Najedou byla vzteklá. "Jste oba stejní! Ty i Severus! To je tak těžké pochopit, že prostě nemám svůj den?!" zamračila se, ale něco ji prozradilo. Nevěděl přesně co. Snad lehké zachvění řas, rukou, cokoliv. Detail.
"Pokud chceš tak půjdu. Jen jsem chtěl vědět, co ti je. Mám o tebe strach. Nic víc."
"Nic, nic mi není... Vůbec nic," zašeptala a náhle vychladla. Přitáhla si kolena pod bradu a zadívala se kamsi mimo něj. Nadechla se. Teď, zašeptalo její svědomí, mysli na to, co má před sebou... Na to mysli. Na to, co máš před sebou ty. Mudlovská holka a šlechtic…
"Příští týden odjíždím. Nastupuju výcvik pro bystrozory," zamumlala potom.
"Vím, ale pak se přece vrátíš, ne? Na bystrozorku tě nevezmou pokud nebudeš mít školu," usmál se trochu, ale zase ne moc. Něco bylo špatně.
"Jo, vrátím se. Ale... Byla to chyba, Reinharde. To co se stalo, se stát nemělo. Promiň."
"Já... Možná to bylo brzy, ale bylo to... Lotty, pokud si myslíš, že na tebe budu tlačit, nebo spěchat, tak ne. Vím, že máš své sny a chceš být bystrozorkou. Já, původně chtěl na akademii ale... Udělám si jen univerzitu a pokud budeš chtít, budu tu s tebou… Pro tebe."
"Reinharde, ty mě nechápeš," vstala a podívala se mu do očí. Neosobně. "Já nechci být s tebou. Nefungovalo by to a víme to oba. To se včera stalo bylo hezké, ano, ale nic to neznamenalo. Pili jsme. Oba. Prostě se to nemělo stát. Měla jsem říct ne. Neřekla jsem, bohužel. Ale ty se vrátíš do Německa a já budu pracovat pro ministerstvo. Průměrná délka přežití bystrozora jsou čtyři roky. Prostě se omlouvám, ale nemělo se to stát."
Nic. Najednou nic nedokázal říct. Pak ze sebe vypravil prosté: "Pak mi tedy promiň," prkenně se ji poklonil a pak pomalu odešel. Něco ledového sevřelo jeho srdce a on ho necítil. Šel naprosto popaměti do svého pokoje, tam odzátkoval láhev a napil se. Pil tak dlouho dokud nebyla prázdná a pak se zhroutil na postel.
Chvilku stála, pozorovala jeho široká záda jak se jí vzdalují a potom se nadechla. Chtěla zase křičet, tentokrát zařvat, ať se vrátí, že to tak nemyslela, že... A nemohla. Nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Nic. Jen se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí. Pak se rozběhla k sobě. V životě tak rychle neběžela, v životě necítila takovou nenávist k celém světu. V životě tak neproklínala sama sebe.
Dveře od pokoje opět zamkla kouzlem a bylo jí docela jedno, že na druhé straně stojí Severus a cosi na ni huláká. Pokoj měla sama pro sebe, žádná z jejích spolužaček s ní bydlet nechtěla, tak co? Praštila s sebou do postele a jakkoliv si myslela, že už plakat nemůže a nebude, z očí se jí začaly nezadržitelně řinout slzy.
Nebrčel. Nikdy nebrečel, byl přeci šlechtic. A přesto cítil sůl v očích. Pak se nadechl. Přivolal svého krkavce, podepsal listiny na stole a předal mu je.
"Dones to na ministerstvo, sekce obrany. Budou vědět, co s tím. Rozumíš?"
Krkavec kývl hlavou a zmizel.
Nespala. A jestli přece jen ano, nepamatovala si to. Jen věděla, že to bolí. Tak strašně, jako když jí ve třetím ročníku někdo zezadu strčil ze schodů a ona si nadvakrát zlomila nohu. Možná ještě hůř. Protože jí zrozovaly vlastní myšlenky. Pořád ho viděla, jak ztuhnul a díval se na ni tak zoufale. Pořád cítila jeho hřejivé doteky.
Severus to vzdal. To bylo dobře. Nechtěla s ním mluvit. Ne teď. Kdyby to šlo, tak by v tom pokoji zůstala až do výcviku a potom až do zkoušek. Byla prázdná.
Necítil nic. Jen seděl pod postelí, držel si kolena a v puse měl cigaretu, z které stoupal obláček kouře. Ale on ji přesto necítil. Jen prázdno. Ticho. Bolest…
Ne, ta tam nebyla. Jen prázdno.
"Reiny!" ozvalo se v tu chvíli za dveřmi. "Reinharde!" Někdo do nich kopl. "Schneidere! Otevři!" Konečně podle hlasu poznal Lupina.
Nechtěl. Nechtěl ani mluvit. Jen mávl rukou a celý pokoj odstínil od okolních zvuků. Nechtěl je slyšet ani vidět. Chtěl...
Trhavě se nadechl a pak si přitiskl ruku na hruď. Bolelo to. Sklonil hlavu a cigareta mu vypadla. Skoro nevšímavě se díval jak horký uhlík propaluje díru do drahého koberce a pak to přikryl rukou a uhasil. Spálil se, ale tu bolest, tu na srdci nepotlačil.
To je konec, definitivní, napadlo Severuse, když už počtvrté za tu noc šel obhlédnout Charlottin pokoj. Pořád zamčený, pořád dokonale chráněný před okolním světem. Severus ani v nejmenším nevěděl, co se stalo a pochyboval, že se to od jednoho z nich dozví, ale to už nějak nebylo důležité. Důležité byly následky. Důležité bylo, že s ním odmítala mluvit. Že odmítala mluvit s kýmkoliv. Že se k ní vůbec nemohl dostat.
"Charlotto Chartierová!" Náhle na ni dostal vztek a zařval to na celou chodbu.
"OTEVŘI! HNED!"
Chystal se dokonce k ráně... V tu chvíli to jemně skříplo a mezi dveřmi a veřejemi se ukázala nepatrná škvíra. Která se rozšiřovala.
Reinhard pomalu přešel k posteli. Vzal si ze stolku prášky na spaní, pečlivě oddělil dva, aby se skutečně vyspal a zbytek dal do stolku. Věděl, že mu někdo pořád buší na dveře, ale to ignoroval. Svlékl se. Zašel si pod soukromou sprchu. Oblékl si pyžamo, vzal prášky a lehl do postele. A když zabraly, konečně se trochu uvolnil. Usnul.
Vpadl dovnitř a chvilku se děsil, že najde jen spoustu krve, nebo tak něco. Nenašel. Ležela na posteli, stočená do klubíčka, rty pevně stisknuté, ale evidentně byla v pořádku. Aspoň po té fyzické stránce.
"Lotty..." vydechl, když ji viděl. Neřekla ani slovo. Jen se jí chvěla brada. Najednou cítil, že otázky jsou nepodstatné. Rychle k ní přešel a sedl si na pelest. Pořád nic neříkala, ale mokré tváře ji prozradily. Beze slova natáhl ruku a sevřel jí rameno. V tu chvíli se vymrštila a schoulila se k němu. Objal ji a jen držel. Dokud nezačalo svítat.
Ráno Reinhard vstal brzo. Šel se proběhnout a pak zacvičit. Nakonec se osprchoval, převlékl a odešel na zkrácené předvánoční vyučování. Mlčel a přesto v jeho tváři něco chybělo.
Lupin se raději neptal. Cítil z něj napětí a to jak se snažil to překonat. Black praštil Petra, když se k němu chtěl přiblížit. Dobře věděl, že Schneider, ať už se mu stalo cokoliv, by byl schopen ho zabít.
Seděla v knihovně a oči měla tak podivně prázdné. Severus ji tiše pozoroval z povzdálí, jak si něco píše a přitom si nervózně navíjí pramínek vlasů na prst. Ale jinak byla klidná. Tak hrozně nelidsky klidná. Když se rozednilo, zdvihla se, jemně ho pohladila po tváři a řekla, že se omlouvá, jak ho vyděsila. A že to bude dobré. A od té chvíle je taková...
Marně se pokoušel z ní vytáhnout, co se vlastně stalo. Odpovídala pořád stejně. Nic. Všechno je v nejlepším pořádku.
V tu chvíli pochopil, že jestli mu někdo může tohle celé vysvětlit, bude to Reinhard.
A pak ho uviděl. Sedět za stolem v jídelně. Automaticky jedl oběd a nevšímal si lidí kolem sebe. Zdánlivě. Jako by malá část v něm stále ctila povinnosti prefekta, vždy zvedl hlavu, když bylo potřeba a vždy nastolil pořádek. Ale pak znova upadal do podivné letargie.
V tu chvíli mu bylo jedno, že se na něj mračí všichni od Zmijozelu po Nebelvír. Reinhard byl klíč. A on byl odhodlaný, téměř ke všemu. Rázně spolykal svoji porci, pak se zdvihl a šel přímo k němu. Prefekt? Nebelvír? No a co? Jestli nějak ublížil Charlottě, byl ochotný ho zmlátit, jakkoliv byl silnější, než on.
"Promluvíme si tady, nebo půjdeme ven?"
"Půjdeme," řekl Němec klidně, až to Severuse zarazilo. Vstal pohledem přejel ty, co se chtěli ozvat a odešel s ním ven. Nezastavil se na chodbě, ale až před hradem, kde se do něj zakousl ledový vítr.
"Takže? Co chceš vědět? Co se stalo?"
"Jo, to by mě vážně zajímalo. Protože ona by byla naprosto dokonalý špion, spíš by z ní dostali duši, než nějaké informace!" Na chvilku měl vztek, ale potom jen trpně zavrtěl hlavou. "Co se stalo, Reinharde? V životě jsem ji neviděl tak zničenou."
"Řekla mi, že je všechno omyl. Že se to nikdy nemělo stát a nic to neznamená. Už mě nechce ani vidět. To je celé."
Severus překvapeně otevřel ústa. Zamrkal. Došlo mu okamžitě, co tím myslí, ale musel se ujistit. Musel to slyšet od něj.
"Co se nikdy nemělo stát?" zeptal se potichu.
"Spali jsme spolu. Po plese."
"A doprdele!" hlesl Severus. Nic lepšího ho nenapadlo. Nejhorší tušení se mu právě potvrdilo. Najednou do sebe ta skládačka zapadla s obludnou přesností. Takže proto... "A ty netušíš proč to řekla?" zeptal se znovu tiše. Protože pro to ho důvod opravdu nenapadal.
"Ne, jen že je to omyl. Sice pěkný, ale omyl. Ona chce být bystrozorkou a já ať jdu na akademii. A přitom jsem..." mávl rukou. "Poslala mě k čertu a já v noci podepsal službu vlasti na pět let. Nastoupím hned po škole."
"No, a je to v hajzlu," povzdechl si Severus a promnul si spánky. "Ať mě koza praští, jestli tomu rozumím... Protože jestli jsem za něco ochotný dát ruku do ohně tak..."
"Tak za co?" zeptal se Reinhard potichu.
"Za to, že tě miluje..." dořekl Severus a sedl si na kamenný obrubník. "A proto to nechápu. I když od toho tu já koneckonců nejsem. A Lotty jede příští týden na výcvik..."
"Nechce mě už vidět, to ti nestačí?!" vyjel po něm Němec a v tu chvíli ho to zase zabolelo. Strašně a krutě. Bolest, která nikdy nepřejde. Nikdy na ni nezapomene, může ji jen překrýt, ale bude tam.
"Doprčic tak proč mi celou noc brečela na rameni a od tý chvíle je, jak když jí přejde mráz?!" odsekl mu Severus. Pak jen mávnul rukou. "Promiň... To jsem nechtěl..."
"Já… Nevím," řekl Němec a pak se musel opřít o stěnu. Třásl se. "Zkusím za ní jít, ale mám pocit, že mě k sobě nepustí... já…" Němec poprvé otevřeně vzlyknul. Severus ho jen tiše pozoroval.
"Zažil jsem už dost hnusnej kopanců. Ale tenhle je nejhorší..." řekl potom potichu a ulevil si ránou do kamene. Téměř to zadunělo. Vždycky si se vším věděl rady. Vždycky aspoň tušil, co dělat. V tuhle chvíli se cítil tak absolutně bezmocně, že to víc nešlo. V tuhle chvíli měl vztek, že by dokázal zbořit celé Bradavice.
"Já nevím, co mám dělat," zašeptal Němec a jak se dotkl stěny za sebou, tak mimoděk zmrzla a byla z ní hladká ledová plocha. Reinhard se nekontroloval a to bylo zlé.
"Budeš mě nenávidět, když to řeknu," odpověděl mu Severus taktéž šeptem. "Nech ji... jít," dopověděl nakonec, když se k němu kamarád obrátil.
Reinhard se na něj zadíval, jako by ho považoval za blázna. Za naprostého blázna, co po něm chce nějakou šílenost. A pak se ke svému zděšení slyšel říkat…
"Já... Vím."
Boleo to. Moc to bolelo. Reinhard sklonil hlavu a jen tam tak stál. Severus se nadechl.
"Dej tomu čas... To jediné, co ti pomůže. Protože na tohle žádný lektvar není."
Pomalu se zdvihl a položil mu ruku na rameno. Bylo mu to líto. Ale nic dělat nemohl. Znal Charlottu, znal ji dlouho a dobře, věděl, že jestli se takhle rozhodla, nic a nikdo s ní nepohne. I kdyby teď viděla v jakém je Reinhard stavu. Někdy to vypadalo, že nemá cit. Když se na něj díval, byl by to málem řekl taky. Ale jestliže to řekla, i potom, co se mezi nimi stalo, měla k tomu důvod. Zatraceně vážný důvod, protože takhle neublížila jenom jemu, ale i sobě.
"Čas..." zaslechl svůj vlastní hlas. "Třeba... Třeba... za nějakou dobu..."
Reinhard se o něj opřel a z oka mu sklouzla jediná slza. Nic víc. Přesto ty modro-šedé oči plakaly. Ale uvnitř a to bylo ještě horší, než kdyby to pustil ven.
"Prosím," zašeptal a chytil se ho za rameno.
Severus ho jenom objal a držel. Víc dělat nemohl. Nemohl mu nijak pomoct.
"Promluvím s ní, slibuju. Třeba se to vysvětlí..." zašeptal nakonec, ale věděl, že lže. Že Charlotta vůbec nepřipustí, aby o tom začal, natož aby změnila svoje rozhodnutí. Ale to mu říct nemohl.
* * *
Už nikdy později ho tak nedržel. Už nikdy ho neviděl tak zlomeného. A už nikdy ho neviděl se smát. Připadalo mu, jako by v něm něco umřelo. Pak jednou odešel do ředitelovy kanceláře a když se odtamtud vracel, zahlédl pod jeho hábitem uniformu. A došlo mu, že použil Obraceč času, aby mohl na výcvik.
Něco se ale nezměnilo. Pět kluků, čtvrťáků, kteří teď Schneidera často zdravili po vojensku a kteří ač byli ze Zmijozelu, poslouchali jeho rozkazy. Protože on neprosil. On to nařídil. Hlídat Charlottu, aby se jí nic nestalo.
Pak se stal ještě jeden incident. S těmi v černých pláštích.
Severus nevěděl, co se děje, nebo stalo. Ale když Reinharda našel ležet na chodbě hradu, uniformu i plášť od krve, a další den se dověděl z novin o útoku organizovaných černokněžníků, kterému zabránil jeden neznámý kouzelník, bylo mu to jasné. Jenže tohle byla šílenost. Jít proti dvaceti. A deset z nich zabít. A dva podle všeho zmrzačit. O zbytku se neví. Ale byla to šílenost. A věc, která se Reinhardovi podobala.
Charlotta byla ještě pořád pryč. Když se na ni ptal MacGonagallové, která měla budoucí bystrozory na starosti, jen ho odbyla s tím, že se všechno dozví včas. A že se Charlotta do zkoušek určitě vrátí. V tu chvíli mu ale už nemusela říkat víc.
Charlotta mu pod rouškou mlčení svěřila, že se vážní kandidáti vybírají už tam, bez ohledu zda mají, či nemají školu hotovou. Ale v případě, že by ji vybrali, zařadí ji už do normálního výcviku. Do toho pravého. Když se nevrátila ve stanovený den a MacGonagallová mu řekla jen tohle - věděl už na čem je.
Reinhardovi to neřekl. Bylo to zbytečné, protože by mu tím spíš ublížil než pomohl. Z útoku na ty černokněžníky, kteří se náhle začali roztahovat po celé zemi, se vzpamatovával, ale pořád byl - jako prázdný. A kdyby mu ještě řekl, že Lotty se pravděpodobně vrátí jen na zkoušky a potom někam zmizí nadobro... Nemusel být zrovna odborníkem na nitrozpyt, aby poznal, že ji Reiny miluje.
Reinhard dostal za svůj bláznivý kousek první vyznamenání, první stužku na uniformu. Ale bylo vidět, že je mu to jedno. Jedl, protože to od něj chtěli, spal díky tišícím lékům. Severus u něj proseděl celé hodiny, když spal, i když byl vzhůru. Pořád to byly ty samé utrápené oči. Prázdné oči. Už nevěděl co s ním dělat, protože jeho kamarád se nelepšil. A pak přišel ten muž z ministerstva. Mluvil trochu s přízvukem a vyžádal si prázdnou místnost. Nikdo nevěděl jak, ale když odešel, Reihnard měl zase v tváři trochu barvy a oči už měly zase tu jiskru..
Neptal se, čím to je, byl rád, že už zase trochu vypadá jako člověk, ne jako hmotný přízrak. Ale v koutku duše mu to dělalo starosti. Ta změna byla moc náhlá a to bylo podezřelé...
"Koukám, že sis po obědě dal i kompot," odhodlal se jednoho dne, pár dní před závěrečnými zkouškami, když spolu posedávali na břehu jezera.
"Jo, byl dobrej," řekl Reinhard a pak si dal ruce za hlavu a lehl si do trávy. "Severusi?"
"Jo, poslouchám..." otočil se k němu a zase se zadíval na jezero.
"Co mi ten chlap udělal? Ten, co stál u mého lůžka, když mě zranili. Mám, pořád mám pocit, že mi něco vzal."
Severus se na něj zadíval. A pak zavrtěl hlavou. "To nikdo neví, Reinharde. Nikoho k tobě nechtěl pustit. Pět minut, tak to říkal. Ukázal nějaké povolení, které ani Brumbál nemohl překročit a to je co říct. Dostal pět minut a prázdnej pokoj. Když odešel - začal jsi zase být... Normální."
"Normální..." Reinhard to slovo převaloval na jazyku. Něco se mu na tom nezdálo. "Když si chci vzpomenout na některé věci, nejde mi to. Když se pokusím vybavit si, co mi vzal, proklouzne to mezi prsty. Něco mi vzal. Potřeboval abych fungoval, protože byl nepochybně od nás. Tak mi něco vzal. Část vzpomínek...? Nebo něco víc?"
"Co si pamatuješ?" zpozorněl náhle Severus. A pak si řekl, že bude rychlejší metoda. "Psala mi Charlotta. Z toho výcviku. Prý měl jeden jed nějaké moc ošklivé následky..." To mu sice vědomě lhal, ale jestliže si Reinhard myslel, že přišel o část vzpomínek, bylo velmi nasnadě, která část to byla.
"Charlottě se něco stalo?" Reinhard sice vyskočil, ale byla to spíš kamarádská starost, než cokoliv jiného. " Co se jí stalo? Není to vážné?"
"To přesně nevím, jen psala, že to snad bude dobré... A že prý je to moc nezajímá, honí ji dál," pokračoval Severus v rozvíjení své teorie a ignoroval ten mráz, který mu přecházel po zádech. "Reinharde, co si pamatuješ?!"
"Že jsme spolu tančili na plese. Smála se mi, když jsem měl tu růžovou paruku. A pak jsme zase tancovali. To, že jsem jí dal sponku a Lucius ji zničil. Proč?"
V tu chvíli Severus strnul. Jako kdyby na něj někdo použil mrazící kouzlo.
"Paměť," zašeptal potom. "Reinharde, on ti změnil paměť! Vymazal ti vzpomínky! Tu růžovou paruku jsi měl před dvěma lety!“
"Já měl dojem, že teď. Před dvěma lety se ji Lucius pokusil znásilnit a já ho zbil. Co je špatně?"
"Všechno," zašeptal Severus. "Naprosto všechno. Jenom mi ještě odpověz: máš Charlottu rád?"
"Jasně, že ji mám rád. Je to skvělá holka. Co je to za blbou otázku?"
"A víš ty o tom, že ji miluješ? Že jste spolu po plese spali, ale ona ti následující den řekla, že to byl jen omyl? Víš o tom, že jste se od té doby plížili hradem jako dva stíny...? Víš, že jsi kvůli ní chtěl praštit s armádou? Nevíš!" Severus to skoro zakřičel. "Nevíš, protože tyhle vzpomínky ti ten z ministerstva vymazal!"
"Ne. Já… Nic takového nevím," zbledl Reinhard a chytil se za hlavu. "Bolí…! Sakra to..." nedomluvil a skácel se k zemi. V bezvědomí. Teď to Severus věděl jasně, Reinhard měl v paměti blok. A ten mu nedovolil dostat se k té bolesti blíž.
"Nevíš, že ji k smrti miluješ..." zamumlal, ale pak už se k němu sklonil a začal ho vehementně fackovat, aby ho probral. Když to nepomáhalo, vytáhl ze svého hábitu jakousi lahvičku, otevřel mu ústa a nalil obsah dovnitř. Zacpal mu nos, aby musel polknout. Po chvíli se Reinhard rozkašlal a jak zoufale lapal po dechu, otevřel oči.
"V pohodě?" zeptal se Severus a poplácal ho po zádech. "Jak ti je?"
"Divně. Co se stalo?" zeptal se nechápavě Němec.
"Omdlel jsi... Protože jsi si pokusil vzpomenout..." objasnil mu Severus suše, aby na něm nepoznal, jak moc ho to vzalo. Protože jestli Reinhard přišel o vzpomínky... Vůbec nechtěl vědět, jak by to Charlottě říkal, vysvětloval. Ne. To ne.
"Na co?" zadíval se na něj Němec vyjeveně a pak se chytil za hlavu. "Sakra, já včera pil, nebo proč se mi tak motá planeta?"
+ 7. kapitola: Na bitevním poli +
Komentáře
Přehled komentářů
Tahle povídka se mi vskutnu neuvěřitelně líbí. Odvádíte moc dobrou práci. Jen tak dál ;-)
....
(Min, 16. 2. 2010 10:11)