Když hoří i led

1. Alles in richtig, n’est-ce pas?

Bradavice, škola čar a kouzel

Postávala v koutku přijímacího sálu a mrzutě se rozhlížela kolem. Pro většinu ostatních přítomných tohle zřejmě představovalo vrchol jejich dosavadních snů, ale ona by věděla o tisíci lepších způsobech, jak proflákat čas, než je tenhle obřad „Zařazování“. Ostatně to by nestačilo je prostě rozházet, nějak normálně, než s touhle vší pompézností? Evidentně ne, protože v tu chvíli se dveře do Velké síně otevřely a v jejím zorném poli se zjevila tvář profesorky, která se jim představila jako MacGonagallová.

„Za mnou!“ zavelela jim a celý ten průvod nadšených, ale i vystrašených a brebentících dětí se nejistým krokem vydal vstříc svému osudu.

Šla na konci řady a už se přistihla, že hodnotí celé své okolí… Tam ne, tam taky ne, tam ani omylem. Zahlédla také několik lidí, kteří už si zřejmě podvědomě zhodnotili ji a to hodnocení nebylo zrovna příznivé. Jen se pousmála. Však pokud to bude jen trochu možné… Už dávno se rozhodla. A jen velmi nerada svá rozhodnutí měnila.

Ani si neuvědomila, že při svých kritikách se zaměřuje výhradně svým budoucím spolužákům a ne svému okolí. Detailům, jako výzdoba, nebo strop Velké síně věnovala pramálo pozornosti. To ještě uvidí nejmíň tisíckrát.

Samotný obřad „Zařazování“ už byl trochu zajímavější. Přinejmenším pochopila princip Moudrého klobouku. Potměšile se usmála… Opravdu už si dávno stihla vybrat, ke kterému ze stolů by nejraději zamířila. A teď měla v rukou i příležitost, jak toho dosáhnout.

„Charlotta Chartierová!“

Poslušně vystoupila za řady a usedla na viklající se stoličku. Moudrý klobouk jí okamžitě spadl, jako řadě jejích spolužáků, přes oči.

„Tak kam to bude?“ zeptal se jí tichý hlásek. „Chytrá jsi, odvaha ti nechybí, ráznost také ne, ale jsi taková…“ Nenechala ho ani domluvit. Měla naprosto jasno.

Zelená s černou hezky ladí, pomyslela si se značným cynismem, který by u  jedenáctiletého dítěte málokdo hledal.

„ZMIJOZEL?“ zeptal se překvapeně Moudrý klobouk.

„Jo, to budou oni. Já se hadů nebojím!“ ušklíbla se.

„No, jestli na tom trváš.“

„Trvám.“

„Tak dobrá…“ povzdechl si Moudrý klobouk. „ZMIJOZEL!“

Doslova cítila, jak profesorka MacGonagallová ztuhla. Charlotta to samozřejmě ještě netušila, ani nikdo z jejích spolužáků, a nikdy se to dozvědět neměli, ale byla první. První mudlovská žákyně. A ve Zmijozelu.

Profesor Brumbál si později říkal, že už tehdy měl tušit, že to bude nesmírně zajímavé.

O pět let později

Byl to den jako každý jiný, když u dveří Velké síně zastavil vysoký, trochu hubený, ale šlachovitý kluk, evidentně zvyklý sportovat. Jizva na tváři, co se mu táhla přes pravou líc od oka až k čelisti mluvila o tom, že se dokáže i rvát. Tvrdé oči zase o tom, že toho už viděl dost. Narovnal se, upravil si znak a vešel dovnitř. Rozhlédl se a zamířil ke stolu, kde seděli ti, kteří měli na prsou, stejně jako on, lva.

Posadil se a nevěnoval moc pozornosti ostatním, alespoň zdánlivě. Ve skutečnosti si každého prohlížel, hodnotil. Když ho někdo oslovil choval se slušně až nenápadně. Jako by nechtěl budit pozornost. Na otázky typu, kde se tu bereš a kdo jsi, odpovídal klidně.

"Jmenuji se Reinhard Schneider von Landstadt a přestoupil jsem z rodinných důvodů z jiné školy."

Ve Velké síni kromě toho probíhalo jinak docela nerušené, slunečné ráno. Sovy nosily poštu, na stolech stála připravená snídaně. Dovnitř i ven proudili štěbetající studenti, kteří se buď hodlali flákat, nebo možná i jít studovat. Velká síň vypadala docela mírumilovně.

Pak se zvenčí ozval nějaký hluk a dovnitř najednou vběhl kluk, o něco menší než Reinhard, a hnal se ke vzdálenému konci čtvrtého stolu, u kterého zatím sedělo jen málo studentů. Za chvíli se ukázalo, proč běžel. Za ním se hnali čtyři další. I když ve skutečnosti ho úporně pronásledoval jen jeden, zbylí tři mu jen tak sekundovali.

Pronásledovaný zatím doběhl, až kam zřejmě doběhnout zamýšlel. K stvoření, které v klidu snídalo a četlo si u toho jakousi knihu.

Nový student si podepřel bradu a zamyšleně se na tu scénu díval. To jak to stvoření vstalo… Pohodilo dlouhými černými vlasy. Čtveřice se zarazila a pak proběhlo to, čemu oni ve škole říkali rychlá výměna odlišných názorů. Přičemž navrch měla dívka u níž se tmavovlasý chlapec dočkal pomoci.

Sice mu osobně bylo proto srsti, aby se ho kdy zastávala dívka, ale ve škole se naučil, že ženy jsou mnohdy lepšími protivníky a jako takové je nutné je brát vážně. Spolkl proto svou hrdost a dál pozoroval vývoj situace, který byl pro čtveřici, no... nelichotivý. Nakonec to čtyřka vzdala a přešla ke stolu, kde seděl on.

"Hej, to jsou naše místa!" řekl mu jeden z kluků a on se po něm otočil. Menší s krysíma očkama. Mladík si ho změřil očima a pak se posunul, beztak dosnídal a ti čtyři ho nezajímali.

V tu chvíli taky dosnídala ona dívka u vzdálenějšího stolu a zjevně se jí zdálo, že předchozí konflikt nebyl zcela zdárně ukončen. Její společník se jí sice očividně snažil přesvědčit o opaku, ale podle toho, jak nakonec pokrčil rameny a převzal od ní knihu, do které se zahloubal, Reinhard poznal, že rezignuje. A ona vykročila k nim. Přesněji řečeno k těm čtyřem. Ti ji sice zaregistrovali, ale očividně se ji snažili ignorovat. I když tomu s krysíma očima se evidentně udělalo nevolno.

"Ehm, ehm, ehm," odkašlala si melodramaticky, s posupným úsměvem, za zády hlavního pronásledovatele. Hubeného kluka s neuvěřitelně rozježenými vlasy.

Blonďák se pousmál a jizva mu na tváři vyrobila zvláštní úšklebek. Tohle mohlo být zajímavé. A vskutku se nemýlil, opravdu to mohlo být zajímavé, protože ten rozježený kluk se ji sice snažil ostentativně ignorovat, ale ukazováček mezi lopatkami mu to nedovolil.

Reinhard by rád poslouchal jaký to vezme konec, jenže to už zvonilo na hodinu a on musel do učebny. Upřímně byl zvědavý. Přeměňování byla sranda.

Dívka se kupodivu vydala za ním. Jen ještě na toho rozježeného sykla varování: "Uvidíme se." Nakonec ho ale jen pohrdavě odmávla, jakoby jí už nestál ani za ta dvě slova a zamířila na přeměňování, několik kroků za Reinhardem. Tmavovlasý kluk se k ní připojil.

"Neměla‘s to dělat. Teď ti zase půjdou po krku."

"Severusi, ty jsi fakt zvláštní případ. Místo toho, aby ses strachoval o svou pověst, že ti zachraňuju zadek, tak se staráš o to, co provede banda Nebelvírskejch magorů jedný mudlovský holce."

"No... Jo. Přece jenom..."

"Podívej, na lektvary jsi machr, ale tohle ti prostě nejde. Tak se netrap. Co teď máš?"

"Dějiny čar a kouzel."

"NO potěš koště. Já jdu na přeměňování. Ale budu na tebe myslet. Uvidíme se potom v knihovně, ok?"

"Tak jo. A prosím tě, pokud možno nikoho cestou nepodpaluj."

"Pokusím se." Zasmála se.

Na celé škole snad nebylo podivnější přátelství. Charlotta Chartierová a Severus Snape. Dva outsideři i ve své koleji. Ona kvůli svému původu, on kvůli svým zálibám a svému vzhledu. Ona ostentativně pohrdala všemi, kteří si z ní dělali legraci, on byl nejspokojenější, když si ho nikdo nevšímal. Oba se zajímali o samou podstatu magie, doplňovali se. Někdo by mohl tipovat, že jsou sourozenci.

Byl jediný člověk, který jí mohl říkat Lotty. Jinak tu zdrobnělinu nesnášela. Stejně jako on nesnášel, když ho někdo oslovoval Seve. Kromě ní.

Mladík, který šel před nimi, jen škubl trochu rameny jak se usmál ale nic víc. Tohle se mu líbilo, to musel přiznat. Ona se mu svým způsobem líbila. A on byl romantik, i když by si to nikdy, ani sám sobě, nepřiznal.

Ve třídě bylo plno a tak si musel sednout dopředu do jedné z posledních prázdných lavic. Nemalé překvapení mu způsobil fakt, že ona dívka si sedla vedle něj a loupla po něm vražedným pohledem.

"Reinhard Schneider," řekl a lehce se uklonil, jak byl naučen.

"Pro mě, za mě," utrousila netečně, "můžeš být třeba Jürgen Kocka."

V tu chvíli dovnitř taky vešli jejich čtyři známí z Velké síně. A hned si jich všimli. Tedy, oni dva byli opravdu nápadní. Blonďák a černovláska. Nepřehlédnutelní.

"Á hele!" utrousil ten, který vypadal jako krysa.

"No koukám. Už sem si myslel, že vší zábavě je dneska konec... tak Tyty, už máš konečně chlapa, co?!" usmál se rozježenec.

"Trhni si."

„Lotty, ta kniha…“  Snape na ní zamával

„Lotty?“ ozvalo se mu za zády škodolibě pobaveným hlasem. „Ty jí říkáš Lotty, Srabusi?!“ pokračoval potom James Potter jízlivě a shlížel na Snapea, kterému v očích zaplál čirý a nefalšovaný vztek.

„To už bys jí rovnou mohl říkat Tyty!“ přisadil si Petr Pettigrew. Snape zatnul zuby.

„Srabus a Tyty! Dvojka k pohledání!“ začali se chechtat oba  i ti zbylí dva, kteří doposud jen přihlíželi.

„A Kreténi z Nebelvíru na scéně,“ ušklíbla se Charlotta, která se vynořila zpoza regálu.

Tenkrát málem zdemolovali vstupní halu, protože souboje v knihovně to bylo o ústa, která by jim madame Pinceová rozbila, a dostali všichni školní trest. Ale svůj účel to nesplnilo. Tu přezdívku jí neodpárali. Naopak si ani jeden z nich nenechal ujít příležitost, aby jí to nepřipomenul.

„Srabus a Tyty! Srabus a Tyty!“

Blonďák se uchechtl a pak konečně promluvil. Měl zvláštně modulovaný hlas se stopou cizího přízvuku: "Pánové, tato dívka není mou dívkou a i kdyby byla, myslím, že to není váš problém. N’est-ce pas?"

V tu chvíli ale zasáhla dotyčná. Vypěnila, doslova. Jenže ne na provokatéry, ale na něj.

"Říkáš to blbě, ty kládo!"

Pozvedl jedno obočí, což bylo pro něj charakteristické, jak zjistila později.

"Máš dojem, že bych měl říct, kdybych byl já tvůj kluk?" zeptal se pak tiše.

"No, ještě to tak!" zdvihla oči ke stropu. "Ale tvoje francouzština je naprosto příšerná! Chci se dožít konce hodiny, tak laskavě mlč!"

"Jsem Němec, ne Francouz!" zavrčel dotčen, že naráží na jeho přízvuk.

"NO tím hůř! Němec se pokouší mluvit francouzsky! A já proč to zní, jak kdybys štípal dříví tupou sekerou!"

"Ovšem když Francouz mluví anglicky zní to jako když kváká žába," neudržel se mladík

Čtyři přihlížející zařvali smíchy.

"Mno, Tyty, tak se zdá..." Černovlasý kluk nedořekl. Dívka se sladce usmála.

"O Němcích se vždycky říkalo, že jsou to tupouni. Díky, že jsi jejich pověst nezklamal."  Pak se obrátila k těm čtyřem. "A být vámi, dám si pohov... Profesorka MacGonagallová nemá ráda, když jí vybouchne učebna."

"O Francouzkách zase, že jsou nejkrásnější na světě. U tebe mám pocit, že jsi v tom případě z jejich bývalých kolonií. Ustupující čelo, moc výrazné nadočnicové oblouky…"

"A ke všemu naprosto nemožný vkus v oblékání," ozval se za nimi sladký hlásek. "Nebo ne? Tyhle dlouhé černé vlasy vyšly už dávno z módy..."

Rozježenému chlapci div nevypadly oči z důlků.

"Bacha ať ti nebouchne hlava, Pottere," kvitovala to černovláska s úšklebkem, "Evansové by to taky nemuselo vůbec dojít."

Němec se zašklebil a pak strnul, do učebny přišla učitelka. V tu chvíli bylo rázem ticho. Profesorka MacGonagallová důstojně prošla až ke katedře a potom se obrátila ke třídě.

"Ještě než začneme, ráda bych vám představila nového studenta Nebelvírské koleje, pana Reinharda Schneidera," pronesla zvučně. Reinard se jen usmál a kývl hlavou. Naštěstí nemusel vstávat. Nechtělo se mu, to za prvé a za druhé, nesnášel dělat cvičenou opičku.

"Á vidím, že už jste si našel místo," MacGonagallová se trochu zarazila, "… vedle slečny Chartierové,“ dořekla potom trochu překvapeně a tiše si pro sebe dodala: „Nu snad z toho nebudou žádné konflikty..."

"Pokud se přestane tak příšerně oblékat," zaznělo v tu chvíli od Lily Evansové. Celá třída se tomu zasmála. Černovlasá dívka jen pohnula zápěstím. Za pár vteřin na to protnulo vzduch v učebně zděšené zapištění.

"Uhry! Já mám na nose uhry!"

"No, ještě, že ne na mozku..." utrousila černovláska.

"Což by jistě nešlo tak lehce odstranit…" zamumlal mladý Němec a pak už zase mlčel jako hrob. Ale MacGonagallová se zamračila.

„Slečno Chartierová! Odebírám Zmijozelu pět bodů! A odstraňte to kouzlo!“ nařídila jí potom nesmlouvavě.

„Myslím, že Tyty nebude mít Lucius moc rád. Jestli zase letos nepřevezme školní pohár, tak to bude jen díky ní,“ ozvalo se za nimi šeptem.

Reinhard zaznamenal, jak se dívčina ruka sevřela v pěst. Ale potom se docela uvolnila. Znovu udělala ten nepatrný pohyb zápěstím. A pak se otočila.

„Už můžeš přestat vřeštět, Evansová. Nosánek máš jak dětskou prdelku.“

"Růžovej?" zašeptal tiše Reinhard a pak už se zahloubal do látky na straně padesát jedna, jak jim určila. Nic neříkal a do konce hodiny byl podle profesorky MacGonagallové jedním z nejvzornějších studentů. Po hodině odešel. Rameno ho pořád bolelo, stejně jako ostatní rány, které utržil v souboji.

Ona zůstala sedět jako přikovaná, dokud neodešli všichni ostatní. MacGonagallová nic neříkala. Brzo poznala, že tuhle dívku nelze převychovat. Bylo by jen zbytečné plýtvání silami to byť jen zkoušet. Charlotta Chartierová opustila učebnu až několik minut poté, co odešel poslední student. Šklebila se.

Měla vztek. Hrozný vztek... ale jediný, kdo to na ní poznal byl Snape.

"No pozdrav tě Merlin," vydechl, když se sešli v knihovně a ona sebou plácla do hlubokého křesla. "Tohle asi nebyla nejpříjemnější hodina, co?"

"Ne," zavrčela, zvrátila hlavu na opěradlo a potom mu všechno řekla.

V tu samou dobu se k Reinhardovi, který seděl u nebelvírského krbu, přitočili ti čtyři.

"Hele, my jsme se ještě vlastně ani nepředstavili," oslovil ho tentokrát nejhubenější a nejbledší z nich, který vypadal, že v té hlavě má aspoň trochu rozumu.

"Ne, vlkodlaku, nepředstavili," řekl klidně mladík a ani nezvedl hlavu od knihy. Vlkodlak, cítil to z toho kluka na hony. Znal vlkodlaky. Jeden z nich byl jeho přítelem. Jenže to byl jiný čas. Jiná doba.

Běžel temnou chodbou a za ním se hnali vlci. Ne vlkodlaci, vlci. Smečka. Další ze zkoušek, na té škole, kde přežil jen ten nejsilnější.

Reinhard se vrátil k realitě. Pozvedl obočí.

"Mé jméno je Reinhard a tvé?" zeptal se, vstal a napřáhl k němu ruku.

"Remus Lupin," představil se chlapec a trochu se mu třásla kolena, že ho tak rychle odhalil. Ale nakonec se vzpamatoval a představil po řadě i své společníky. "Sirius Black," vytáhlého černovlasého kluka, "Petr Pettigrew," kluka s krysíma očima, "a James Potter," kluka s těmi neuvěřitelně rozježenými vlasy. Ten k němu první napřáhl ruku a usmál se.

"A všichni dohromady," dodal potom, "jsme Pobertové!"

"Nebo-li, postrach školy a toho kluka s černými vlasy," řekl klidně Němec. "Nevím, jestli to má nějaký smysl pánové, ale musím vám oznámit, že bydlím s vámi v ložnici. Takže se doufám, budeme snášet dobře."

"Myslím, že by to mohlo vyjít," usmál se na něj vlkodlak plaše.

"Černý vlasy, černý vlasy," mumlal si zatím pro sebe James Potter, než do něj Petr silně šťouchnul.

"To asi myslel Srabuse, hele."

"Jo toho!" pleskl se James do čela. "Tak to tě mohu ubezpečit, když se mi povede dostat ho jednou týdně, je to úspěch. Umí sakra rychle běhat a Tyty bývá nedaleko..."

"A to s nimi máte spor, nebo proč ho pronásledujete? To by to nebylo… nemůžete to vyřešit fér soubojem?"

"Proč?" pokrčil rameny Sirius. "Je to zábava. A můžu tě ubezpečit, že si s nimi nehrajeme jenom my. Tyty nemá v lásce celá zmijozelská kolej a Srabuse zrovna tak..."

"Jsou prostě divní," objasnil mu to jasnozřivě Petr Pettigrew. 

"Není to zábava. Je to šikana. To není zábava. Souboj s přesnými pravidly, nebo i bez nich, to je zábava."

"Šikana by to byla, kdyby se nebránili..." utrousil Sirius a najednou vypadal mrzutě. "Jenže můžu tě ubezpečit, že Tyty rozhodně není z těch, co se nebrání.. Proto je to sranda."

"Zkus se s ní utkat sám, pak to bude sranda."

"Sám? Neboj se, zkoušel jsem to. Jenže ona je mazaná. Do ničeho se nepustí, dokud není kolem aspoň deset lidí. Pak je z obliga..." upřesnil mu to James. "Prostě je vyčůraná, no."

"A navíc má naprosto nemožnej vkus, stejně jako tady ti," ozval se za nimi sladký hlas, jako už jednou. Samozřejmě že to byla ona. Bez uhrů, ale ona. Lily Evansová. "Dámu představit neumějí, co?"

"Fräulein," poklonil se ji trochu Reinhard

"Ten má aspoň vychování." Loupla po Pobertech okem a pak se usmála. "Lily Evansová, toho času pátý ročník, Nebelvír."

"Teší mě," řekl Němec a znova se lehce uklonil. Pak se na ni omluvně usmál. "Jistě mě omluvíte, ale ještě musím za ředitelem, nějaké věci ohledně přestupu."

"Ale jo," usmála se znova a odplula jako na obláčku ke svému hloučku kamarádek. James si rychle sebral bradu a vrátil ji do původní pozice.

"Půjdem s tebou, aspoň trochu poznáš běh školy..." ani nečekal na odpověď a už se všichni hrnuli ke dveřím.

"... a taky běh Srabuse, když na to přijde," ušklíbl se Petr zlomyslně.

"Myslím, že si vybírám sám, koho bych chtěl vidět běžet," prohlásil kluk a za jejich doprovodu došel až k monstróznímu chrliči, který okamžitě odskočil stranou a nechal je vstoupit na schody, které je vynesly až k dveřím ředitelovy pracovny. Reinhard neklepal, otevřely se samy a on, jakmile uviděl osoby uvnitř, zbledl a narovnal se. Osud zabušil na dveře.

Byl tam Brumbál a... profesorka MacGonagallová. Oba se tvářili velice vážně, přesto ho ředitel pozval dovnitř vyrovnaným hlasem.

"Pojďte dál, Reinharde... A vy, pánové, také něco potřebujete?" obrátil se potom na Poberty, kteří jen zakroutili hlavami a zmizeli, jak pára nad hrncem.

"Jen pojďte opravdu dál, chlapče, nebojte se," vyzval ho znovu Brumbál, když osaměli. "Potřebuji s vámi jen probrat několik detailů..."

"Pane," mladík se snažil tvářit netečně, ale zase měl strach. Mohli ho zavřít, panebože, mohli. Ale otec ho tímhle zachránil, ovšem co udělá Brumbál?

"Minervo, mohla bys nás na okamžik omluvit? Chtěl bych si s panem Schneiderem promluvit o samotě," obrátil se Brumbál na MacGonagallovou, která jen beze slova přikývla a opustila ředitelnu. Ani se na něj nepodívala. Definitivně osaměli.

"Posaďte se," vyzval ho Brumbál a když tak mladý Němec učinil, usedl sám. "Proč jste tak vylekaný?" zeptal se ho náhle, po chvíli ticha, kdy se jen měřili pohledy.

"Můžete mě podle zákonů vaší země vydat, jsem zcela právně odpovědný a i když souboj proběhl podle pravidel, zabil jsem a nemohl dále zůstat na své škole. Přijal jste mě… Ale můžete mě vyhodit."

"Ano, to je pravda – ale takhle tady nejednáme. Jak říkáte, souboj proběhl podle pravidel. Ta pravidla jsou v této zemi platná a to i zákonně. Nevydám vás. Jen jsem si s vámi chtěl promluvit... Jste velice zajímavý, tím, že se sám stavíte čelem k odpovědnosti. Vlastně - ani si s vámi nechci tak promluvit, jako vám vysvětlit, proč jsem vás dal právě do Nebelvíru."

"Doufáte že život mezi čestnými i když poněkud podivnými Nebelvírskými mě polepší?" zeptal se Němec.

"Můžete tomu říkat i takhle... Myslím si, že Havraspár a Mrzimor by na vás byli příliš mírní a ve Zmijozelu by váš skutek spíše obdivovali. Nebelvírští vás možná nepřevychovají, ale dají vám tam šanci začít znova. Nejsou tam špatní chlapci, myslím si."

"Ne, nejsou. Jen jsou tam takoví, co šikanují jiné a chlubí se tím," řekl klidně Němec a pak pomalu vstal. "Pokud vám to nevadí pane, rád bych se zase dostavil na odpolední vyučování. A… mohu se zajít podívat na ty famfrpálové tréninky? Prý budou brát nováčky..."

"Jistě, jistě... Jen mi vysvětlete," Brumbál se na okamžik zarazil. "Jak jste to myslel s tou šikanou?"

"Jsou tam čtyři kluci, co šikanují chlapce ze Zmijozelu. Ale myslím, že to se… vystříbří."

"Aha," Brumbál už byl v obraze. "Pokud jde o tohle... Myslím, že poznáte, že každá mince má i svoji druhou stranu. Kdykoliv budete něco potřebovat, mé dveře jsou vám vždy otevřeny." S tím ho propustil a zabral se do nějaké své práce.

Když Reinhard sešel dolů, ještě zamyšlen nad tím, co mu ředitel řekl, zaslechl z velké haly nějaký hluk. A zvědavost mu nedala... Seběhl po schodech dolů a tam uviděl všechny ty o nichž posledních několik minut uvažoval. Nebelvírské Poberty, toho černovláska ze Zmijozelu a svou kolegyni z hodiny. A zase byli v sobě.

A k jeho smůle si ho jeden z Pobertů všiml.

"Hej! Reinharde! Pojď sem!" zamával na něj a ještě přiskočil dřív, než Němec stačil zmizet. Dotáhl ho až doprostřed hloučku, který ještě obklopoval dostatek čumilů. Černovlasý kluk ze Zmijozelu se zatím stačil vmísit mezi ně. Ale jenom v jeho tváři se zračilo zděšení. Jestli z toho, že byli čtyři na jednu, nebo z toho, jaký průšvih z toho bude, to Reinhard určit nedokázal.

"Hej, Tyty!" křikl James na černovlásku, která od něj stála pár kroků a měřila si ho zlostným pohledem. A jak si Reinhard všiml - neměla hůlku.

"Máme nového kolegu!" dodal Petr Pettigrew potměšile.

Reihard se jim vysmekl. Tohle nesnášel, hlavně kvůli něčemu podobnému měl on sám souboj. Nenáviděl to. Nenáviděl ty, co si vlastní neschopnost vybíjeli na jiných.

"Nechte ho být a ji taky!" slyšel jak tiše říká a ke svému zděšení zase cítil, jak jeho lidská část je zatlačována do pozadí starým dědictvím, kterého se bál. "Nechte je! Zbabělci!" zachrčel a byl by přísahal, že oči už zase má ledově šedé.

"Ale no tak?" ozval se teď řezavě chladný hlas, který patřil černovlásce. "Pobertové si vzali do party sraba?! To je novinka... Možná byste měli změnit uživatele jména Srabus. Přece by ses nebál jedný šílený holky! Když už jsi s nima v partě!" ušklíbla se a pohodila vlasy. "A vyznavačky stylu, kterej už je dávno z módy, jak by řekla Evansová, viď, Pottere?" dodala potom ještě s gustem. A to všechno řekla tak rychle, že se ani jeden z Pobertů nezmohl na nejmenší vzdech.

Jen se na ni podíval a pak se k ní otočil zády. Nic neřekl, jen rozhrnul rukou hlouček a šel pryč. Tohle neměl zapotřebí. Nechtěl se rvát! Chtěl znova studovat a dokončit i svá soukromá studia. Nic víc ho nezajímalo. Války druhých rád přenechal jim samotným.

"No né! Tak pozor, pánové, máme tu Nového Srabuse!" Černovláska se začala smát. Nebyl to hezký smích. Byl - zlověstný, trochu zoufalý. "Ty jsi ale vážně hrdina, víš o tom? Tak napřed ječíš, ať nás nechají bejt a teď jdeš pryč, jako by se nechumelilo. Tentokrát si Pobertové opravdu vybrali sraba! Bojí se holky!"

Otočil se k ní a pak se několika kroky vrátil zpět. Teď stál skoro u ní a tiše jí syčel do obličeje: "O co ti jde?"

"Mě?" usmála se jízlivě. "Oni si začali, jako vždycky. A potom přitáhnou tebe. S hubou plnou velehrdinskejch keců, ale stejně nakonec stáhneš ocas, jako zpráskanej pes. Srabe!"

"Tak si jich nevšímej, dej jim přes hubu, nebo je zabij. Mě je to jedno."

"Tobě je to jedno? Necháváš kamarády ve štychu? To děláš takhle vždycky? Přijdeš s ctnostným výrazem a potom se radši vypaříš? Víš, jsi stejnej jako oni, jen to balíš do pozlátka. Ale jinak k nim fakt patříš. Vítej mezi Nebelvírskejma kreténama, hochu!"

"Nejsou mí kamarádi," řekl klidně a pak se na ni usmál. "Sluší ti, když se vztekáš."

Čímž ji rozzlobil dokonale. A taky se znovu objevil ten zoufalý podtón. A Reinhard pochopil, jak to Brumbál myslel s těmi dvěma stranami téže mince. Nezůstávala jim nic dlužná. Pobertové na ni, ona na Poberty. 

"Ano a když jde do tuhého, začínáš lichotit, co? Já tě zklamu. Nejsem hezká a nikdy jsem nebyla... A vážně jsi stejnej jako oni. Jednou bude Severus utíkat před tebou!"

"Nebude," řekl a jakoby z ničeho nic se otočil a podkopl nohy Pettigrewovi, který se sápal po Snapeovi. Nevšímal si jich, ale zároveň měl oči všude a pořád se na ni usmíval, trochu smutně, ale usmíval.

"Proč po tom neskočíš? Jeden souboj, co ti to udělá? A oni tě přijmou. Věř, v Nebelvíru není lepšího postu, než patřit k Nim," ušklíbla se. "Tak proč? Bojíš se mě?"

"Jde o to, jestli o to stojím. Copak si přivandrovalec zaslouží takový post?" řekl a zastavil ruku Pottera, který chtěl proklouznout kolem něj a praštit Snapea, který je pořád poslouchal.

"Podle nich evidentně ano. Tak proč si to se mnou nerozdat, hm?"

"Proč ano?"

Znovu ten podtón zoufalství. "Protože jinak tě budu mít za sraba," zašeptala. "A jestli nezaútočíš ty, zaútočím já."

"Dobře," řekl a o krok ustoupil. Stále měl holé ruce. Čekal. Oči přimhouřené a připravený ke všemu. Čekal, nic víc.

"Hele, už se dohodli!" ozvalo se najednou z davu přihlížejících. Černovláska na ně udělala velice výmluvné gesto. I ona měla ruce prázdné.

"Tyty, toho nedáš!" přisadil si potměšile Pettigrew. Lehce se zamračila.

"Tak dobrá," splynulo jí potom ze rtů neslyšně. Za jejími zády se Snape zatvářil zoufale. Natáhla ruku... Jestli Reinhard čekal, že jí v ní objeví hůlka, šeredně se zmýlil. Najednou proti němu bez varování vyšlehl ohnivý jazyk a olízl mu hábit.

Rukáv hábitu, protože on už nestál tam, kde předtím. Kotoul, otočka a byl ze strany u ní. Hůlka mu vklouzla do levačky, pravou měl volnou. Chytil ji za ruku a podmetl jí nohy. Když přitom mu obličej olízl oheň, neucukl. Kolem se oval uznalý hvízdot.

Dívka se pomalu sebrala ze země.

"Dobrej," ocenila ho jedním mrknutím a už proti němu poslala další plamen a jednu ohňovou kouli. Pořád neměla hůlku. Ale Reinhard pochopil, že ona je z těch, kteří ji nepotřebují, magie je v nich tak zvláštně koncentrovaná, že jim opravdu stačí jen ruce. Ohni se vyhnul. Ona se ušklíbla, něco zamumlala a namířila na něj ukazováček. Tentokrát neviděl nic, ale zvuk rozpáraného hábitu napověděl, že použila trhací kouzlo.

"Das ist gut," poznamenal a sám vyslal protikouzlo. Omračující a dostatečně silné. Stačila se vyhnout. A on musel znova k zemi. Tentokrát jí nohy podmetl ze spodu. Pohybovat se skutečně uměl. Jenže ona taky. Čumilové jen zírali s otevřenou pusou a nejvíce ovšem Pobertové. Oni se totiž nikdy nedostali dál, než k tomu ohni. Černovlásce ale zasvítily oči.

"Bien," usmála se pro sebe. Jeho hůlka pro ni byla nebezpečná... "Expilliarmus!" Pokusila se ho odzbrojit. Bohužel se vyhnul. Tlumeně zaklela. A tentokrát vyvolala mlhu.

Rozehnal ji pohybem hůlky a pak znova uskočil. Oheň používala skutečně ráda a on se zase z neznámého důvodu útočné magii vyhýbal. Utočil jinak. Silou, mrštností, tím, jak rychle se pohyboval. Poslední útok a ucítili spálené vlasy. A když se dým rozplynul, mířil ji hůlkou do obličeje a ona jemu rukou na břicho.

"Dobrý souboj," řekl tiše a pak od ní rychle odskočil, dolů se hnali profesoři.

"Jo, dost dobrý... zas někdy na viděnou," ušklíbla se na něj, potom se otočila na patě a než MacGonagallová a ostatní vedoucí kolejí stihli doběhnout dolů, hala byla až na čumily prázdná. Aktéři celého souboje nikde.

Reinhard si teprve až ve společenské místnosti Nebelvíru uvědomil, že ještě pořád nezná její jméno. Kluci i dívky si ho zkoumavě prohlíželi, ale on o to nestál. O co stál, byla sprcha, mast na bolavé rameno a trocha klidu, aby si mohl číst. Měl dva měsíce skluz a ta kniha ho stála moc, chtěl tedy vědět, co všechno obsahuje. Takže se mu nakonec podařilo vyvléct z toho chaosu a zmizet. Měl před sebou týdny, kdy bude moc studovat a to, že část knihovny je zamčená pro něj nikdy nebyl problém.

Doběhli se Severusem až ke Zmijozelskému sklepení a tam se Charlotta opřela o zeď. Nakonec se po ní svezla dolů.

"Lotty!" vrhl se k ní Severus vyděšeně, ale jen mávla rukou.

"Nic to není. Jsem jen utahaná..." opřela si hlavu o kolena. A najednou se rozplakala. "Sakra Seve, proč?! Proč to dělají? A proč to dělám já?!"

"Proč jsi ho provokovala, nechtěl se prát," zeptal se ji po chvilce, kdy seděl vedle ní.

Podívala se na něj uslzenýma očima. "Protože..." špitla, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. "Protože jsem se chtěla prát já."

"A tak jsi vyprovokovala jeho… I když - byl to dobrý soupeř, ne jako Potter," zhodnotil to Snape a podal jí kapesník.

"Do háje, Severusi!" popotáhla a pak se vysmrkala. "Celých pět let tu s náma zametají podlahu! Včetně Pottera a jeho přitroublejch kamarádíčků... A kvůli takový hovadině, jakou je původ! Celejch pět let se tu snažíme přežít, tím, že je kopeme do prdele... Já už to potřebuju! Já už se jinak bránit neumím."

"Já vím," řekl tiše hubený hoch a vzal ji kolem ramen.

Seděli tak dlouho do noci, než odešli každý do své ložnice, jen aby se vyspali a další ráno byli opět připraveni na souboj s lidskou hloupostí a předsudky.

* * *

"Ty bláho!" přitočil se druhý den ráno k Reinhardovi nějaký neznámý prvák. "Viděl jsem tě včera v hale... Jsi fakt dobrej!"

"Jsem zvyklý," řekl jen tiše Němec a dál se věnoval své snídani. Moc hlad neměl, bolela ho záda a celkově by si dnes dal raději pohov a ne další šílené hodiny. Jenže nedalo se nic dělat a tak si vzal trochu prášku proti bolesti, zatnul zuby a šel.

Během hodin se moc o ostatní nestaral a odpoledne zapadl do postele s knihou. Venku pršelo a tak se nic nedalo dělat

Charlotta taky neměla dvakrát dobrý den. I když profesoři marně pátrali po vinících rozruchu v hale, všichni samozřejmě věděli, že v tom měla prsty ona. A že tentokrát to skončilo patem. A jen málokterý člověk si odpustil poznámku. Jenže pořád měli na paměti, že to byl jen jeden z řady... A její vražedný pohled nebylo nic, co by toužili prozkoumat blíž.

A tak se mohla k večeru opět v klidu sejít se Snapeem v knihovně. A pokračovat dál ve svém soukromém studiu. Oddělení s omezeným přístupem ji lákalo už od prvního dne. Možná proto, že kdysi zvolila Zmijozel.

Ona nedělila magii na dobrou a špatnou, ale jen na tu, která jí bude prospěšná a která ne. A v oddělení s omezeným přístupem bylo hodně "prospěšných" knih.

Jenže tam už někdo byl. A ten někdo nebyl Severus tím si byla jista. Protože se pohyboval tišeji a hledal v jiných regálech. Světlo si také stínil jinak a vůbec to vypadalo, že mají konkurenta, nebo konkurentku, zatím netušila, kdo by ten student mohl být. Nebo že by učitel? Blbost! Ale Severus to určitě nebyl. Jednak by jí řekl, že sem jde a jednak ještě pořád hltal Lektváry nejmocnější, spolu s pěti dalšími knihami, které si "vypůjčili" minule. A navíc byl teď naprosto spolehlivě ve sklepení s učitelem lektvarů, který v něm rozpoznal zvláštní talent, tudíž se mohla vsadit, že se objeví až někdy k ránu. Takže...

Pro jistotu si připravila omračující kouzlo a protáhla se nedovřenými mřížemi. Okamžitě ji pohltila atmosféra knih. Nejradši by je znovu všechny ohmatala, jako to udělala, když se sem dostali poprvé... Ale nemohla.

Bylo už hodně po půlnoci, nemohla čekat od cizího návštěvníka příjemné uvítání. Vycítila ho za jedním z regálů. A když sáhl pro knihu, udělala totéž a namířila na něj omračující kouzlo a světlo. Zablokoval ho téměř instinktivně a pak tiše zaklel.

"Scheize!" Záře ho na okamžik oslepila a on neviděl nic. Stačil se jen stáhnout do stínu. Odpovědí mu byla francouzská nadávka. A potom tlumený příkaz.

"Ani se nehni, ať jsi kdo jsi, jinak tě prošpikuju jako kuře!"

"Klid, kvítečku, to jsem jenom já," zabručel Němec, který stále ještě se zavřenýma očima seděl u protějšího regálu. Poznala ho okamžitě. A bleskurychle k němu doběhla... Aby mu mohla zakroutit krkem.

"Kvítečku?" Kdyby mohla, tak na něj zaječela. V duchu samozřejmě slyšela Severusův hlas, který jí kdysi říkal, že už taky začíná vyvolávat mnohé konflikty sama, ale tady si prostě nemohla pomoct. "Kvítečku?" zaprskala ještě jednou.

"Neznám jméno," zašeptal mladík a pak se pomalu zvedl. "Sakra, příště s tím světlem uber, holka."

"Příště nelez tam, kde nemáš co dělat!" odsekla mu a potom nakrčila nos. "A jmenuju se Charlotta. Charlotta Chartierová. Jenže tví nebelvírští přátelé ti nejspíš stihli říct, že mi zásadně říkají jen Tyty."

"Nechápu proč," řekl klidně a protřel si oči. "Šárlí se k tobě hodí víc."

"Šárlí?" Posupně se usmála. "Myslím, že to se neujme. A na Tyty se zeptej Pottera s Pettigrewem, ti to vymysleli. Asi na to praskla i ta jejich jediná mozková buňka." Přitlumila světlo a sebrala knihu, která mu upadla. "Che, ty si zkoušíš hrát se zakázanou magií? Bacha, mohlo by ti to pocuchat účes."

"A tobě zničit image, vím o tom víc než nějaká cácorka."

„Myslím, že tady máš odpověď, proč tě Pobertové tak chtěli do party,“ ušklíbla se. „Sebevědomí bys mohl rozdávat, to teda jo. Krásně k nim zapadneš, ti taky pro vlastní nos nevidí na cestu.“

"Bezva, takže jsme i ujasnili situaci a už mi tu knihu můžeš vrátit?"

"A proč? Vzorný studentík z Nebelvíru si hraje na zakázaným písečku... Myslela jsem, že to jen my ve Zmijozelu jsme zkažení jak tři měsíce stará konzerva."

"Deset měsíců," řekl a vstal. Převyšoval ji o půl hlavy. A usmíval se. Bezmyšlenkovitě mu tou knihou jednu natáhla.

"Ty jsi fakt Nebelvírskej. Arogantní a vždycky musíš mít poslední slovo!" Vrazila mu ji do ruky a otočila se na podpatku. "A mimochodem, jestli tu uděláš bordel a Pinceová to tu zamkne, tak se těš!"

"Neboj se, kvítečku," zavolal na ni polohlasem a pak se také otočil k odchodu. Měl co chtěl a teď jen musel pryč.

Dívala se za ním, a když jí zmizel z dohledu jen si ulevila nadávkou. To se Severus bude divit, pomyslela si potom, ale to už taky polohlasně pronesla "Alhomora" a protáhla se do Oddělení s omezeným přístupem zpátky. Noc je ještě mladá a těch knih je tolik... Měla jich pár rozečtených a hodlala ten rest co nejdřív dohnat, aby se mohla pustit do další části.

Reinhard zalezl do postele a usnul v okamžení. Knihu o využití černé magie pod polštářem tiskl blíž k sobě. Magie mu vždy dělala dobře..

+ 2. kapitola: A zas další... PLES! +