Charlottin příběh: část druhá
4. Charlottin příběh: Část druhá
Blíže neurčené místo na Zemi
„Kafe?“ zeptal se Frank a přistrčil jí hrníček.
„Jo, díky,“ zdvihla hlavu od spisů, ale potom se bezmocně opřela čelem o desku stolu. Zase jednou byla utahaná, nespala už víc, jak dvacet hodin. Ale to dělal ten vzduch tady. Plný prachu, krve a všeho možného.
Roztřesenou rukou si přidržela hrníček u úst a pomalu se napila. Káva byla černá jako noc, sladká, že by se z toho komukoliv jinému otočil žaludek, a na pár minut ji probrala. Ne na dlouho. Bohužel. Ale i tak to stačilo. Musela jen doplnit poznámky, nic víc. Běžná rutina, papírová válka.
V tuhle chvíli jí aspoň nešlo o život. Ne, že by na tom zas tak záleželo.
Seděli s Frankem, každý u jiného stolu, v pokoji, který jim posledních šest měsíců suploval kancelář i ložnici. Jako ty tři minulé, i tohle byla provlhlá, neútulná místnost, téměř pod střechou. A netěsnila tu okna. Ovšem co taky čekat, v téhle zemi nikoho. Hic suit leones, pomyslela si Charlotta kysele. A zřejmě nejen ti. Co všechno tu s nimi bydlelo, nezkoumala. Ne že by měla vyloženě strach, bystrozor by měl být schopen přežít v daleko horším prostředí, ale vědět to opravdu nemusela.
Obrátila do sebe zbytek kávy a mechanicky zapsala další poznámku. Nad smyslem takových hlášení přestala uvažovat už dávno. Jestli jejich nadřízení chtějí mít týdenní zprávu ve znění – pátrání probíhá bez výraznějších výsledků – prosím.
Chápala, proč ji Frank uplácel, aby si to vzala na starost.
Byly týdny, kdy se kolem nich nepohnul ani lístek na stromě.
Provádět tady něco jako vyšetřování nebylo zrovna jednoduché.
Vyšetřování znamenalo totiž informace.
A informace se sháněly zatraceně špatně.
Anglie tady neměla svoji kouzelnickou ambasádu, ani základnu. Vůbec, v tomhle byla jejich stará dobrá Anglie hodně zkostnatělá. Kouzelnická komunita žila zcela odděleně. Zatímco v jiných zemích spolu mudlové a kouzelníci dokázali spolupracovat, v Anglii to přirozeně nešlo. Jak jinak. Takže byli nuceni si hledat jemnější cestičky.
Museli kooperovat se zahraničními kontrarozvědkami, jak mudlovskými, tak kouzelnickými, a i když měli oficiální pověření, nebylo to dvakrát jednoduché. Jakmile se zmínili, kdo jsou a co hledají, rozhostilo se obvykle nepřátelské ticho. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, koneckonců nepátrali po druhořadém uživateli černé magie, ale po skutečné hrozbě, ale na stranu druhou, hladká spolupráce by byla tím logičtější. Tuhle logiku s nimi ovšem zcela očividně moc lidí nesdílelo.
Mezinárodní úmluvy, platící obecně pro mudly i kouzelníky, zahrnovaly obsáhlé pojednání i slib poskytnutí jakékoliv pomoci. Bohužel taky nechávaly dost prostoru, aby se to poskytování jakékoliv pomoci mohlo náležitě protáhnout.
Ze začátku, než z nich dostali jedno hlášení, trvalo jim to několik dní. Rekord byl přibližně dva týdny. Potom se s Frankem naštvali a rozhodli se tomu trochu pomoci. Promluvili si s každým zástupcem kontrarozvědky, oprávněným s nimi jednat, o samotě. Potřebovali k tomu pět minut. Jen občas šest.
Nedělali to nijak rádi. Ale museli pracovat a tohle prostě bylo jediné funkční řešení, tak po něm sáhli. Od té doby dostávali svou pravidelnou dávku listin každý druhý den. Byrokracii lze zmírnit, nikdy však úplně potřít…
Proto museli osmdesát procent času trávit nad mapami, nejrůznějšími zápisy o akcích a taky informacemi od rozvědky. Kdy, kde, kdo a jak. Denní chléb. Prohlédnout nekonečné množství papírů, zachytit mezi vší tou vojenskou hantýrkou jemnou stopu vodítka, dávat dohromady útržky, události neobvyklé i na kouzelníky…
Byla to nevděčná, mravenčí práce. Když se navíc všechno zjištěné muselo souběžně porovnávat se situací, která panovala na ostrovech. Nevděčná práce. Papírová válka, kterou každý pořádný bystrozor nenávidí.
Ale dobře, zbývajících dvacet procent mělo něco do sebe. Kdyby všechno mělo být jen o papírech, tak by to dost dobře mohli dělat i z domova. Ne, tady víceméně šlo o uprchlíky, kteří se neznámo proč uchylovali před pronásledováním sem. Zřejmě bylo v pozadí i něco většího, než jen vhodná země pro azyl, ale to teprve museli zjistit.
Osmdesát procent úředničiny. Vytáhnout ze spisů ta nepatrná vodítka.
Dvacet procent akce. Dál pátrat na vlastní pěst. Pronásledovat, dopadnout, vyslechnout. A hezky navrátit uprchlíka zpátky.
Nedodržovali žádná zvláštní pravidla utajení. Jedna z cest strategie. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Kupodivu jim to i vycházelo. Nemuseli je nahánět, přišli obvykle sami…
Chvilku v duchu počítala, jak dlouho už tu vlastně jsou. Počítala to po pokojích. Jeden, čtyři měsíce. Druhý sedm. Třetí dva. Tenhle šest. To máme… Devatenáct měsíců. Jeden rok, sedm měsíců. Téměř nemyslitelný počet týdnů, dnů, hodin, minut a vteřin. Téměř nepředstavitelné moře času. Dokud na to takhle přímo nemyslela, ani jí to nepřišlo. Prostě to všechno splývalo mezi záplavu papírů, honičky a občasná zranění.
Za ten čas jí přibylo pár šrámů, jizev, modřin, dokonce zlomená ruka; stejně úměrně k tomu, jak uvnitř sama sebe tvrdla. S každou akcí zkameněl kousek jejího já. Z očích se cosi vytratilo. Konečně dovedla beze zbytku pochopit bystrozory, kteří prošli mnohými válečnými konflikty a dokázali se smát při popisu mrtvol roztrhaných na kusy.
Vnitřně doufala, že tak daleko nikdy nedospěje, ale cítila, že se asi mýlila.
Před rokem
Bylo to osobní selhání. To si aspoň myslela prvních pět minut. Byli unavení, promrzlí, špinaví, měli za sebou úmornou akci, a zadržený si ke všemu tak málo cenil života, že provokoval a dělal nemístné narážky.
Cítila jak se v ní vaří krev a ve Frankovi taky. Ale Frank byl pořád příliš čestný – stará škola je stará škola. Ovšem ona už na něco takového, jako byla čest zvysoka kašlala. Chtěla tomu hajzlovi smáznout ten ohavný, arogantní výraz, kterým si ji měřil.
Frank jí nechal volné ruce, chtěl, aby se otrkala…
Dobrá.
Nahnula se až těsně k tomu chlapovi a podívala se mu zpříma do očí.
„Myslíš, že mě zhypnotizuješ, kočičko?“ optal se drze.
Jen se usmála. A byl to úsměv hada, který právě narazil na svoji kořist. „Přemýšlím…“
„Jak mě vojet?“ To olíznutí rtů mělo být nepochybně smyslné.
„Ne,“ usekla horce a oheň zatepal všude kolem. „Přemýšlím, jestli mi za to stojíš…“
„Určitě jo, jsem jak bejk!“
„Stojíš,“ pronesla potom lhostejně a ustoupila o pár kroků. „I za ty potíže, stojíš.“
Usmíval se. Samolibě. Do chvíle, než se opřela o stůl a vztáhla dlaň.
„Ujišťuju tě, že mám ještě pořád dost a dost sil, abych bez problémů udržela téměř jakékoliv kouzlo,“ pronesla tak sladkým hláskem, až mu na zátylku vyrazily krůpěje potu. Cítila ten strach. A přesto nepovolila. Znovu se usmála. A tentokrát ten úsměv pochopil.
„NE!“ zaječel. „NEDĚLEJ TO!“
Pozdě, příliš pozdě.
Frank ji probodl pohledem, ale nic nezakázal, ačkoliv by mohl, protože jeho by poslechla, bez výhrad.
„I bystrozoři mohou ovládat zakázanou magii. A to mnohem, mnohem lépe, než ty…“
Vteřina ticha, která stačila na to, aby se pomočil.
„Crucio.“
Považovala to za osobní selhání. Teprve potom si uvědomila, že tohle vlastně chtěla udělat už dávno. Měla vztek, chtěla ho mučit. Chtěla, aby cítil bolest, aby si uvědomil, do čeho se namočil a že se do toho propadá stále hlouběji…
Tohle z lidí dělá válka. Bezcitné.
Věděla, že v jejím případě na tom má válka sotva poloviční podíl.
Současnost
Začaly se jí pomalu zavírat oči. Mechanicky zaškrtla poslední povinné políčko v pravidelném týdenním hlášení a zívla. Nemělo cenu to lámat přes koleno, když už nezabírala ani káva, bylo nejlepším řešením se na to vykašlat a jít spát.
Na okamžik si položila hlavu na spojené ruce a zavřela oči.
„Nedělej si násilí,“ poplácal ji Frank po rameni.
„Nedělám si ho,“ odtušila, aniž by se na něj podívala.
„Tak si běž lehnout, já to za tebe dodělám.“
„Nesnášíš hlášení.“
„Myslím ten zbytek, papírovou válku. Další zprávy a tak. Padej si lehnout, vždyť na to mhouříš oči jak kočka na kofeinu.“
„Jsem bystrozorka na kofeinu.“
„A to není dobře. Nemůžeš do sebe pořád lejt lektvary a kafe, jen aby ses udržela na nohou o patnáct hodin dýl. Jednou se ti to nasčítá… Bystrozoři obvykle dlouho nepřežívají, ale ty děláš všechno proto, aby ses odrovnala ještě dřív.“
„Díky za povzbudivá slova,“ zavrčela temně.
„Není zač.“ Doslova mohla cítit, jak se ten zmetek usmívá. Občas měla chvíle, že by ho nejradši proklela – třeba neutuchajícím svrabem. Tohle byla jedna z nich. Ale dneska už vážně neměla dost sil, aby to provedla.
„Nesnáším tě, Franku,“ zamumlala potom.
„Ale houby, máš mě ráda,“ odpověděl a vytáhl ji na nohy. „Víš, vidět tohle Alice,“ poznamenal potom, zatímco ji sevřel v pase a ona ho objala kolem krku, aby ji mohl zdvihnout, „tak mě pravděpodobně uškrtí.“
„Měl by sis ji vzít, vážně že ano,“ odtušila zatímco ji jak topornou panenku přenášel k posteli. „Protože jednou tě zabijou buď oni, nebo já, a co ona potom? Ani vdovský příspěvek by nedostala, protože nebude mít papír, že si tě omotala kolem prstu.“
„Jak praktické. Až si někdy přijde převzít zatčeného, asi jí to navrhnu.“
„Jsem praktická. Až to není hezký.“
„Tak si teď prakticky padej lehnout. Někdy si říkám, že od té chvíle, co mi tě hodili na krk, jde všechno moje snažení do kopru, protože ty uděláš veškerou práci.“
„Stačí říct, já ti ta hlášení ráda přenechám…“
Hodil ji do postele, až ta trochu zapraskala, a učinil pokus udusit ji pokrývkou. Bránila se jen chabě. Nakonec zdvihla ruce: „Vzdávám se, vzdávám se!“
Jen se v oplátku zasmál, kouzlem zhasnul lampičku nad jejím stolem a popřál jí dobrou noc. Potom se vrátil ke svým rozpracovaným mapám. Papírová válka nepočkala a ještě nebyla půlnoc. Poctivě, ručně si narýsoval další křivku a myslitelsky si podepřel bradu. Z postele se ozvalo zapraskání, jak si Charlotta zouvala boty a zbavovala se nepohodlných částí oděvu.
Frank Longbottom se trochu ušklíbl.
Koneckonců, byla příšerná, tvrdohlavá, prudká, ale on ji přese všechno měl rád. I když při pronásledování obvykle spálila zemi na desítky metrů kolem. I když byla Zmijozelačka, zkažená do morku kostí a neštítila se sáhnout až na dno svojí černé duše…, jak o ní kdysi řekl Marx, když psal hlášení o jisté malé kletbě, která jí unikla ještě v Londýně.
Stála na té čistší straně a to se počítalo. Dělala, co považovala za správné.
O několik týdnů později
Dýchal mělce a hluboce. Velmi uklidňující. Trochu se uchechtl, uklidnit se, když máte někde ve svém dosahu černokněžníka je trochu nadsazující pojem. Ale přinejmenším skrze svůj dech slyšel všechno, co slyšet potřeboval. I nejlepší bystrozor musí využívat všechny metody, které se mu naskytují a Frank Longbottom to moc dobře věděl.
Udělal dva opatrné kroky. Okolo něj se nepohnul ani lístek, ale kdesi vepředu se někdo tím houštím prodíral se zběsilostí štvaného zvířete. Což už bylo mnohem lepší přirovnání. Znovu se uchechtl. Nemohl si pomoct, na akcích se ho vždycky zmocňoval smích v těch nejnevhodnějších chvílích. Vzdor tomu, pořád byl naživu.
Ve tmě se pořád ozýval ten úprk. Ale doopravdy mu utéct nemohl. Protože tam někde ve tmě byla Charlotta a ta si ho utéct nenechá.
Frank se znovu usmál. Koneckonců, kolem nich zuřila válka, byli uprostřed jedné z nejnebezpečnějších zón, i když se zrovna nebojovalo. Úsměv byl jedna z možností, jak se z toho nezbláznit. A jako takové by se jí mělo využívat co nejvíce.
„INCENDO!“ ozvalo se kdesi před ním. Ta holka snad nikdy nedocení půvab neverbálního kouzla. Co ji znal, ještě k tomu nedošlo.
Ze tmy vyrazilo pronikavé zděšené zavřísknutí.
Tráva na deset metrů kolem vzplála jasným, oranžovo-rudým plamenem. Dusot nohou kdesi vpředu, zesílil a proměnil se ve zběsilý úprk. Štvanec. Uživatel černé magie. A jiný uživatel ho pronásledoval.
Jaká to ironie, pomyslel si Frank Longbottom. Potom vyrazil.
Plameny kolem něj horce olizovaly všechno v dosahu, ale neublížily mu. Jen se rozběhly po nepravidelné kulaté ose a utvořily cosi, jako arénu. Nevěděl, jestli je Charlotta uvnitř, nebo venku a protentokrát mu to bylo srdečně jedno. Ten chlap uvnitř byl.
Mdloby na tebe, vyslal neverbální zaklínadlo ve výši hrudi dospělého muže. Dusot neustal, jen se stočil kousek stranou. Kletba prolétla neškodně nocí. Bystrozor mohl jen doufat, že tam není nikdo, koho by mohla srazit.
„Finite incantatem!“ zašeptala tma kdesi kolem něj.
Kouzlo ho minulo jen o pár metrů.
Neublížilo by mu, to věděl. Pronásledovaný se očividně snažil zrušit tu ohnivou stěnu kolem. Nemohl tušit, že ten oheň ovládá Charlotta a dokud ho živí, nikdo s ním nic nezmůže. Kdyby to nebyl takový hajzl, snad by ho i litoval.
„Imobilus korpus!“ Namířil hůlku pravděpodobným směrem.
Tentokrát se trefil.
Pronásledovaný tiše zanaříkal, několik metrů od něj. A potom se ozvalo žuchnutí.
Dostihl ho několika kroky a jakmile se přesvědčil, že je to opravdu ten, koho hledají a že už jim nemůže utéct, nakreslil do vzduchu ohnivé znamení. Zprava se ozvalo tiché zasmání a potom se oheň začal zklidňovat.
Za chvilku se objevila ona. Tváře měla trochu zašmourané, plášť jí voněl kouřem, ale oči zářily pocitem z dobře vykonané práce. Usmívala se a otírala si dlaně o kalhoty.
„Ty se vůbec nechováš jako bystrozorka,“ obvinil ji pobaveně.
Jen se ušklíbla: „Kdo mě to asi naučil?“
Frank s nevinným úsměvem ukázal přes své rameno, do tmy. „Ten za mnou.“
„To jistě.“ Podívala se na muže u jejich nohou. „Ani se neptám. Je to on, co?“
„Jo,“ odtušil a náhle byli zase vážní.
Sklonila se a vyhrnula muži rukáv. „Můžeme tomu začít říkat epidemie.“
„Říkejme tomu tak, že v Londýně ani zdaleka netuší, kam tohle prorůstá.“
„Taky možnost.“
Společnými silami ho zdvihli v podpaží a Charlotta vyrušila znehybňující kouzlo. Přitom ji podivně bodlo u srdce, ale nevěděla s čím si to má spojit. Frank se na ni zkoumavě podíval. Oplatila mu lhostejným pohledem.
„Hele,“ navrhla mu potom. „Co takhle zajít na oběd? Až ho odešleme?“
„To není špatný nápad. Osobně umírám hlady.“
Usmáli se a Charlotta sebrala ze země velký, plochý kámen.
„Portus!“ zamumlala téměř neslyšně. Kámen slabě zazářil a zůstal jí ležet v dlani. „Přímý expres na Ministerstvo kouzel,“ ušklíbla se potom, když s ním přistoupila k zadrženému. Ani se nepohnul, jen je oba sledoval nenávistným pohledem. Frank mu spoutal ruce za zády a Charlotta položila kámen na zem.
„Promiň, bude to trochu nepohodlné,“ podkopla mu nohy, složila ho na zem a Frank mu kámen posunul pod čelo.
„Přenášedla jest se nutno dotýkati jakoukoliv částí těla,“ zacitoval potom.
„Jedna, dva, tři…“ odpočítala ona. Po chvilce se zablesklo a zadržený zmizel.
„A jde se na jídlo,“ zamnul si Frank ruce.
Bezejmenná hospoda, Blíže neurčené místo na Zemi
Spokojeně odstrčila talíř a velice klackovitým způsobem se poplácala po břiše.
„Tedy tohle… Jestli přiberu, budou mě mít na svědomí oni.“
Frank se jen tiše zasmál. „Myslíš? Nebude na tom mít vinu tvoje životospráva, která je velmi mírně řečeno, nepravidelná?“
Zaškaredila se. „Ty mi taky nedovolíš žádnou výmluvu, kolego!“
"Ne nedovolím, konečně, přitom, jak jíš se divím, že z tebe dávno není kostřička a nebo baculka. Strašně to plácáš dohromady. Čokoláda a lupínky?"
"No a?" protáhla s velmi nevinným obličejem a trochu se ušklíbla. Konkrétně na čokoládu měla velmi specifické vzpomínky.
"Chartierová," zašeptala tiše a svůdně. „Francouzka, pracuju ale pro Angličany…“
Ten, komu to bylo určené, se moc potěšeně netvářil. Spíš naopak, na čele mu zaperlil pot a ještě trochu zbledl, pokud to vůbec šlo. Držela, tiskla ho ke zdi, dlaň nepříjemně opřenou o jeho hrudní kost.
„Ji-jistě…“ vykoktal nakonec.
Pokračovala a pomalu mu našeptávala, co má říkat případným dotěrným zájemcům o jejich osoby. „Máš z nás strach,“ to rozhodně byla pravda, „plašíme ti hosty. Objevili jsme se jenom párkrát, pořádně nás neznáš. Budeš si to pamatovat?“
„Ji-jistě…“
„Výborně. Omlouvám se za nepříjemnosti, pane vedoucí.“ Trochu se usmála.
…
„Hmm,“ prohlédla si lístek a potom se zadívala na číšníka, který jí ho přinesl. Usmíval se a úsměv měl velmi hezký. Usmála se taky a přehodila nohu přes nohu. Podvědomí vyslalo signál a ona se ho ani nebránila přijmout. Koneckonců, celibát je pro jeptišky.
„Jednu horkou čokoládu…“
„Jednu horkou čokoládu, pro okouzlující dámu,“ odtušil číšník. Potom se elegantně otočil na patě a zmizel rychle za plentou, která nad sebou nesla nápis: „vstup pouze pro zaměstnance.“ Který se ona s čirou poťouchlostí rozhodla ignorovat.
Sotva zmizel, zdvihla se a vydala se za ním. Táhněte nepravé myšlenky hříšné, tady vládne první signální soustava. Nad tím, jestli může být bystrozorka promiskuitní přestala přemýšlet přibližně před rokem. Samozřejmě, že mohla. Když dodržovala vnitřní pravidla. Ona měla jenom jedno. Nezamilovat se. A to se dařilo.
Vklouzla na chodbu, která vedla kamsi dozadu a první dveře vlevo byly označené jako kuchyně. Trochu se usmála, když zachytila vůni čokolády… Pak to lehce vrzlo a dveře se otevřely. Nasadila ten nejnevinnější úsměv, kterého byla schopna.
Nebyl překvapený, že ji tam vidí. Jen trochu přimhouřil oči a přistoupil blíž. Byl o něco vyšší než ona. Potom po ní hrábl a aniž by upustil šálek s její čokoládou, přitáhl si ji k sobě.
„Když vám navrhnu lepší místo, než je lokál…“
„Tak přijmu.“ Zaklonila hlavu a nechala se políbit.
„Ty mě hodně vnímáš, že ano?“ vkradl se jí do vzpomínky hlas. Frank.
„Ale ne,“ vzpamatovala se a věnovala muži za barem úsměv. „Přesto mi zopakuj, co jsi říkal. Ať si to pořádně ujasním.“
„Že už pomalu půjdu. Chci ještě zavolat Alici a pak ji koupit nějakou drobnost. Takže, jdeš se mnou, nebo tu ještě zůstaneš?" zeptal se jí a v duchu si rezignovaně povzdechl nad její roztěkaností.
"Hm, když nad tím tak přemýšlím, asi si dám ještě panáka. Potřebuju probrat," trochu se ušklíbla a znovu si prohlížela obsluhu za barovým pultem. Byl to někdo jiný, než John, ale podobný mu byl dost. V tu chvíli si uvědomila, že pořád podléhá určitému typu mužů. "Jen jdi, já to tady zvládnu. Pozdravuj Alici. A mimochodem, po telefonu ji o ruku nežádej, nemá to ten patřičný efekt. Nemůže vidět, jestli u toho fakt klečíš."
"Kušuj, ty cácorko!" zasmál se a pak jí dal peníze za útratu, zvedl se a odešel. Venku se minul se skupinkou vojáků, kteří šli zrovna dovnitř. V jejich čele šel vysoký blonďák s trochu bledým obličejem. Za ním pět mladších. Jeden z nich mu otevřel dveře a vojáci vešli.
"Co vám mohu nabídnout, slečno?" zeptal se mile a nestydatě ji přejížděl pohledem. Ani se nedivila, že se u ní objevil ihned, jakmile se Frank zdvihl.
"Jednoho Puškina. Pokud mohu prosit, čistého..." Obyčejně příchutí nepohrdla, ale čistá vodka pročistí nejlépe. A nestoupá do hlavy. Ne tolik.
"Vaše přání je mým rozkazem." Zazubil se a potom jí vysekl poklonu. Za chvilku se vrátil na tácku servíroval požadovaný nápoj. Vzala si ho a poděkovala úklonou hlavy. Ucítila cizí magii, dost silnou, aby ji ovanula jako vítr. Srdce jí zatlouklo v krku.
"Můžu pro vás ještě něco udělat?" zeptal se číšník. Vytáhla bankovku.
"Vyrovnejte účet a přineste mi nazpátek v drobných, prosím..." zašeptala a náhle se jí hůř dýchalo. Něco bylo špatně. Hrozně... Když odplachtil, pořád s tím zářivým úsměvem, obrátila do sebe tu vodku a otočila se směrem, odkud ji pořád ovívala ta magie. Otočila se a zalapala po dechu.
Seděl tam. U stolu s pěti dalšími muži a měl na sobě vycházkovou uniformu Německé spolkové republiky. Trochu hubenější, než si ho pamatovala. Ve tváři měl další novou jizvu, ale hlavně, díval se přímo na ni. Zaražený uprostřed pohybu, kdy četl jídelní lístek. Bouřkově šedé oči se na ni dívaly s takovým zaujetím, až to mohla cítit. Nebylo pochyb, byl to on.
Reinhard Schneider.
Cítila, jak jí do očí vstupují slzy a ani se jim nebránila. Jen ho sledovala. Nemohla se odtrhnout. Jen seděla jak přikovaná a dívala se na něj. Chtělo se jí křičet. Ale viděla mu na očích, že ji nepoznává, že neví, kam si ji zařadit, že si nevzpomíná...
"Slečno, vaše drobné a váš účet. A myslíte, že bych mohl-"
Nenechala ho ani domluvit. Prostě mu ty peníze vytrhla a vyskočila na nohy.
"Ne, nemohl byste. Je mi líto. Nashledanou," zablekotala nesouvisle a téměř vyrazila ze dveří. Oddechovala jako by běžela maratón a srdce necítila. Snad ani žádné neměla. Vyskočilo jí z hrudi... Přemístila se téměř okamžitě. Ale před pravdou utéct nemohla. I po těch letech to bolelo. Příšerně bolelo. Přiznat si...
Blíže neurčené místo na Zemi
Přemístila se nedaleko jejich útočiště a sotva se nohama dotkla země, podlomila se jí kolena. Nesnažila se rovnováhu ani udržet, prostě si klekla a dlaněmi se opřela o prašnou zem, i když se jí kamínky zaryly do kůže. Bolest byla dobrá, vítaná. Nechtěla plakat, ale hrdlo se jí sevřelo, až ji přimělo zalapat po dechu.
„Proč…?“ zašeptala a hlas se jí zachvěl. Proč teď?
Neplakala. Teď ne. I když chtěla a potřebovala, ovládla se.
Pomalu se vytáhla na nohy a upravila se. Nepochybovala, že teď musí vypadat strašně. Na to nepotřebovala zrcadlo. Byla by mohla přísahat, že vypadá, jako by dva dny flámovala a potom do sebe nalila dva litry kávy. Jen doufala, že jí není vidět na očích, co vlastně prožívá doopravdy. Doufala, že dokáže Franka natolik oklamat.
Dokázala. Nebo se alespoň tak tvářil. Nic neřekl, nic nekomentoval. Jen jí přistrčil hrnek s kávou, říznutou něčím, co raději nezkoumala. Když ho vypila, doporučil jí, ať si dá sprchu a jde si lehnout.
Poslechla ho a nechala si téměř čtvrt hodiny bičovat záda proudy vody. Ale když ji pak vypnula, poznala, že to co jí stéká po tváři až dolů na hrdlo není jen voda. Byly to slzy.
Teď už plakala.
Ukázka z další kapitoly: Reinhardův příběh: Část třetí
Komentáře
Přehled komentářů
miluju tuhlenc povídku :D a tahle kapitola je skvělá jako všechny před tím už se těším moooc na další... jsem moc zvědavá jak to dopadne s tím Reinhardem...
XXX
(lizzyle, 11. 7. 2010 17:02)