Když hoří i led

5. Reinhardův příběh: Část třetí

O tři týdny později

Nejhorší na tom všem bylo, že si nedokázal vzpomenout. Na nic. A tak si vyžádal svou složku a hledal. Náznaky, cokoliv. Jen oficiální akce, ale podle toho jak složka vypadala, tam toho bylo uloženo víc. A oni mu to nechtěli dát. Po týdnu pochopil, že mu vymazali paměť a uzavřel se do sebe. Nezajímalo ho, že za ním dojela rodina, specialisté, otec. Nic ho nezajímalo. Jen ležel a koukal do stropu.

Nakonec se za ním zastavil vysoký armádní úředník a předal mu vyznamenání, které mu Reinhard málem hodil do tváře.

Vztek. Bezmoc. Hořkost. A pak útrpné pohledy ostatních. Už toho měl dost. Jednou v noci si vytrhal kanyly a překousl žíly na zápěstí.

Odvezli ho na jiné oddělení a tam za ním začal chodit malý, nenápadný doktor, který se opatrně a přece trochu drsně pokusil o to, kde jiní zklamali. Donutit ho znova bojovat.

"Jste zbabělec," řekl mu, když ho poprvé Reinhard uviděl. "Vzít si život není hrdinství, zklamal jste mě plukovníku Schneidere."

"Už dávno nejsem žádný hrdina..."

"Jste pořád, jenže nikdy to nebylo tak těžké, co?"

Reinhard tiše kývl.

Doktor si přisedl k němu a položil mu ruku na rameno.

"Bojovat, to vás učili od mládí. Teď vám připadá, že už nemůžete. Není to pravda... Musíte bojovat, aby nevyhráli oni. Jasné, vojáku?"

"Jasné, docu… Pane," zašeptal po chvíli Reinhard a když mu doktor sevřel rameno, se rozbrečel. Poprvé od té doby, co ho zranili. A doktor ho nechal. Slzy tomu sice nepomůžou, ale uleví se mu. A bude moci začít od znova.

Jenže věděl, že to bude těžké. Sám, bez přátel, bez těch, kterým věřil... Jeho jednotku odveleli pár hodin po tom, co si pokusil vzít život. Už je neviděl. Doktor věděl, že se pokoušeli k němu dostat, ale armáda si to z nějakého důvodu nepřála. Snad ti chlapci věděli něco, co ti nahoře nechtěli, aby věděl on. Svým způsobem plukovníka chápal, věděl, že se mu nechce žít, ale lidskost mu nedovolovala, aby mu dovolil zemřít tak potupně. To nemohl.

Ten den ho nechal, ať se vypláče ze všeho, co ho tížilo. Ze ztracených vzpomínek, ze vší bolesti, o které nevěděl, kde má příčnu. Z vlastní beznaděje a bezmoci.

Další dny ho začal pomalu vracet zpátky do života. Ne, na nohy ho postavit nemohl, na to neměl dost sil, ale mohl mu vrátit alespoň zbytek té důstojnosti, o kterou přišel. Šlo to dobře. Reinhard, věrný svému slibu spolupracoval, snažil se ze všech sil... Ale když mu doručili dekret o čestném propuštění do civilu, z důvodu fyzické indispozice, měl doktor pocit, že všechno to bylo zbytečné.

Jen tam tak seděl, díval se na ten dopis a nic neříkal. Zase se uzavřel do sebe. Bledý a hubený muž, který se snažil bojovat s vlastními omezeními. Už jenom podle toho, co doktor viděl, musel být velice schopný kouzelník i voják, ale teď, když mu i to armáda vzala…

"Docu," zašeptal, když se doktor zastavil ve dveřích. "Prosím, seženete mi nějaký civil?"

"Vaše šaty jsou připravené... Ale nemyslím si plukovníku, že je to dobrý nápad, ať už chcete udělat cokoliv," poznamenal tiše a zadíval se na něj.

"Už nejsem plukovník. Propustili mě," zavrčel Reinhard temně.

"To na tom nic nemění, a vy to víte," odporoval mu klidně doktor. "Pořád budete plukovník, ať by vás propustili kolikrát chtěli... Přinesu vám ty šaty. Jen mi řekněte, co chcete dělat."

"Co by, jít domů. Pořád jsem ještě budoucí hrabě, nehledě na to, co mi armáda vzala."

"Zpátky do Německa?" zeptal se doktor klidně, ale potom na odpověď ani nečekal. Reinhard měl v očích jakousi prázdnotu, kterou nedokázal rozluštit a nebyl si jistý, jestli ji vůbec rozluštit chce. Věděl o tom muži dost, věděl, co dokázal, co možná ještě teď dokáže, ačkoliv si to nechce připustit... Odešel. Když se potom vrátil, nesl mu jeho šaty a všechny osobní věci v zeleném vaku. Podal mu je a sedl si na židličku nedaleko něj.

"Nerozmyslíte si to ještě? Nejste úplně zdravý..." nadhodil potom.

"Co tady? Vyhazují mě, tak půjdu. Jak je znám dokázali by mi to zpětně proúčtovat," usmál se kysele plukovník, teď již ve výslužbě, a dotkl se známek, které mu už zase visely na krku i s křížkem.

"Dobrá, takže vám to zřejmě nerozmluvím. Tak mi jenom dovolte, abych vám popřál hodně štěstí, ať už se obrátíte kamkoliv. Bylo mi ctí vás poznat, plukovníku," doktor zdvihl prsty k pomyslné čáce a potom mu podal ruku. "Doufám, že jestli se ještě někdy setkáme, bude to za příznivějších okolností..." Vtiskl mu do ruky kousek papíru.

"Mudlovský telefon?" zeptal se Reinhard, když se na něj podíval.

Doktor trochu zamrkal. "Zprávy na něm zanechané vždycky najdou svého adresáta. Držte se!"

"Budu se snažit," řekl tiše plukovník a když ho doktor opustil, převlékl se a sedl si na to křeslo, které už teď nenáviděl, a pak… Prostě vyjel z nemocnice a přemístil se.

Hlavní město, blíže neurčené místo na Zemi

Nepřemístil se daleko. Jen do hlavního města. Obával se, že delší vzdálenost by nemusel zvládnout. Už i tohle ho stálo dost sil. V hlavním městě si koupil letenku do Londýna. Nezajímala ho úskalí, která musel zdolat, než ji získal, protože byl ještě pořád válečný stav. Už ho nezajímala ani ta válka. Bylo mu to jedno. Chtěl pryč a to co nejdříve. A přesto mu armáda udělala ještě jednu laskavost...

Jakmile jejich registrem prošlo, že se chystá opustit zemi, poslali mu doprovod. Mladého vojína, který se před ním úctou skoro bál mluvit. Ale aspoň nějaká společnost lepší než žádná. Aspoň nebyl odkázán na pomoc zaměstnanců letiště a cizích lidí. A když viděl, jak se na něj ten kluk dívá, naposledy vyměnil civil za svou uniformu. S řády, stužkami vyznamenání a hodnostním označením plukovníka speciálních jednotek.

Jen občas ho zamrzelo, když se po něm otočila žena, dítě, nebo i mladý muž s takovým odporem anebo zděšením. Dokonce slyšel jednoho chlapce jak říká matce, že tamten generál je asi moc nemocný, že musí být na vozíčku. To ho skoro donutilo k úsměvu. Méně už dopověď matky.

"Všichni vojáci si tohle zaslouží!"

Mladý vojín po něm jen zděšeně šlehl pohledem, ale Reinhard to přešel bez poznámky. Jen se smutným úsměvem. Chápal, že si to lidé myslí. Sám si to o sobě také občas myslel, když zabíjel jen z rozkazu své vlády. Ale na druhou stranu, nikdo, kdo si tím peklem neprošel, neměl právo ho soudit!

Přesto gestem zarazil svého průvodce, který chtěl cosi pádně odpovědět za něj a s jeho pomocí nastoupil do letadla.

Měl místo dál od ostatních a jeho průvodce seděl vedle něj. Bylo mu to příjemné. Alespoň se necítil tak opuštěný. Častokrát si dokonce říkal, že by dal nevímco za to vidět kluky ze své jednotky, ale to mu neumožnili. Tak jen doufal, že to, co on je naučil, jak věřil, že naučil, jim pomůže přežít.

Během letu se neubránil jisté únavě z toho všeho, takže se po hodině rád nechal unést do krajiny beze snů. A prospal tak většinu doby, což bylo jen dobře, protože si po dlouhé době konečně pořádně odpočinul a nerušeně se vyspal. Ten kluk vedle něj měl opravdu takový respekt, že se snažil i potichu dýchat a nechal ho spát, tak dlouho, jak jen si jeho vyčerpané tělo žádalo. Škoda, že jeho rozkazy zněly jen dopravit do Londýna a okamžitě se příštím letadlem vrátit. Skoro by jeho společnost uvítal na delší dobu.

Protože jakmile se ocitl v Londýně byl zase sám. Nevěděl, co tu vlastně chtěl, ale pak si vzpomněl . Brumbál. Sakra! Přece mu o něm tvrdili, že je jedním z nejmocnějších kouzelníků v historii. Tak... Přeci to musel zkusit.

Nádraží King’s Cross, Londýn 

Koupil si lístek na speciální expres, který jezdil do Prasinek, co dva dny, a počkal několik hodin na nádraží. Uniformu si nesundal. Naopak. Docela hrdě v ní seděl, protože ho jako stěna bránila před ostatními.

A tak jen seděl a čekal. A pak rychlík přijel a on pomocí jednoduchého kouzla nastoupil.

Jen tušil, že by si měl vybavovat, vzpomínat, jak takhle cestoval, ještě když byl na škole, ale vzpomínky nepřicházely. Ne. Věděl jen, že tím vlakem už kdysi jel, ale to bylo všechno. Vzpomínka žádná, záblesk žádný. Jen podivný, tupý tlak na hrudní kosti.

Dveře do svého kupé zablokoval kouzlem, ale vlastně to nebylo potřeba. Budil respekt, i když byl na vozíku, takže ho cestující nechávali na pokoji. Jak se jindy stávalo, že člověk ve svém kupé našel neznámého, který si s ním chtěl povídat, jemu ne. A klidně mohl znovu celou cestu do Prasinek prospat. Nerušeně.

Bradavice, Škola čar a kouzel

Vystoupil stejně jak nastoupil a pak se vydal ke hradu. Už byl podzim, ale jemu to nevadilo. Alespoň měl jistotu, že Brumbál bude ve škole. Věděl kudy cesta vede. Nemusel ji hledat. Jen mu připadala dlouhá. Moc dlouhá a pro něj na vozíku, náročná. Ale dral se dál. A když se spustil déšť, měl na dohled hrad i šafářství.

V dálce zahlédl Hagrida, ale obr si jeho nevšiml. Na jednu stranu byl rád. Vrátit se zpátky provázený jeho halasností nebyla zrovna jeho ideální představa.

Vstupní brána hradu byla otevřená a studenti se jen hemžili. Leckdo ho stíhal zvědavými pohledy, protože byl opravdu nápadný: bledý, vytáhlý muž, na vozíku a k tomu v uniformě. Snad podvědomě hledal nějakou známou tvář, ale uvědomil si, že jediní studenti, kteří si jej ještě mohou pamatovat budou nejspíš tak šestém ročníku a výš... Neviděl nikoho, kdo by vypadal na jejich věk. Projel Bránou do vstupní haly a na okamžik se zastavil.

Bradavice... Nikdy by nevěřil, že se sem ještě vrátí. A ke všemu takhle.

Pokusil se postavit, snad podvědomě, když na schodech zahlédl povědomou siluetu, ale pak si zase sedl. Nemělo to cenu. Tady už ho nikdo neznal. Nikdo si ho nemohl pamatovat.

Až pak zaslechl známý hlas.

"Vítejte zpátky, pane Schneidere."

S námahou se otočil, ale skutečně za ním stála ona. Ředitelka jeho koleje. Profesorka MacGonagallová.

"Madam," řekl a trochu se jí uklonil. Až pak ho napadlo, že to na vozíku musí působit přinejmenším směšně. "Já… Přijel jsem za profesorem Brumbálem, myslíte, že bych s ním mohl mluvit?"

"Samozřejmě, pane Schneidere. Profesor Brumbál vás očekává, prosím, následujte mě." MacGonagallová se obratně vyhnula slovesům "pojďte“ a „pojeďte" přestože její prohlášení znělo trochu kostrbatě. Šla před ním a upravovala mu cestu, Reinharda by proslulá Bradavická podlaha ani schodiště, neposlechly. Dovedla ho až k chrliči, který střežil vchod do Brumbálovy pracovny. Zamumlala heslo a nechala Reinharda najet na rozšířený první schod.

"Díky, paní profesorko," usmál se na ni stejně, jako když byl žákem její koleje a pak se nechal vynést až k Brumbálově pracovně a po otevření dveří vjel dovnitř. Profesor tam byl, zrovna krmil Fawkese a zdálo se, že si ho nevšímá. Ale Reinhard věděl, že ho celou dobu pozoruje.

"Dobrý, večer, pane," pozdravil ho a pak čekal.

"Dobrý večer, pane Schneidere," pronesl Brumbál konečně a otočil se na něj. Netvářil se nenávistně, ale ani potěšeně. "Takže se zase setkáváme, že?"

"Vypadá to tak," řekl tiše Reinhard a najednou mu to vůbec nepřipadlo jako dobrý nápad. Cítil z ředitele podvědomý odpor vůči své osobě a to ho… Děsilo.

"Proč jste přijel, pane Schneidere?" zeptal se ho Brumbál náhle, zasedl za svůj stůl a věnoval mu pohled skrze půlměsícové brýle.

Reinhard sklonil hlavu ale pak se zase narovnal. "Přijel jsem vás požádat o pomoc."

"Ano. To jsem si myslel," přikývl Brumbál. "A na základě čeho se domníváte, že vám ji poskytnu? Nevzpomínám si, že byste mi k tomu zavdal nějakou zvláštní příčinu."

"Nemyslel jsem, že budete nějakou potřebovat," řekl tiše Reinhard a sám sebe se zděsil, jak se najednou stahuje k protiútoku. Tohle nečekal. Rozhodně ne tak chladné přijetí. "Popravdě, doufal, jsem, že vám budu moci nabídnout něco... Sakra, profesore Brumbále! Jste jeden z mála kouzelníků, který má moc mě postavit na nohy." Reinhardovi povolily nervy. "Co mám udělat?" zeptal se pak tiše, když se ovládl. "Řekněte si cenu, ale prosím, vraťte mi paměť a postavte mě na nohy. Prosím. Já takhle nedokážu žít."

"Postavit vás na nohy? Abyste znova zabíjel? Abyste si mohl dojít pro další krvavé vyznamenání?" Brumbál opovržlivě přejel řadu metálů na jeho hrudi. "To se příčí mému přesvědčení. Řekněte mi, Reinharde, proč bych to měl dělat? Sledoval jsem vaši kariéru a musím říct, že mě naplnila odporem." Nakrčil nos. "Nechat se připravit o vzpomínky, paměť, kus své osobnosti. Nechat ze sebe udělat nemyslící stroj… Vždyť vy si ani nevzpomenete, jestli jste vůbec kdy někoho miloval. Ale zabíjení, to vám šlo..."

"Jmenovala se Charlotta," řekl tiše Reinhard. "Za to, že nemám vzpomínky, nemůžu. Ano, zabíjel jsem, ale kdo k čertu ne! Byl jsem ve válce. Víte co to je?! To když s někým mluvíte a vzápětí je mrtvý! A to nemám na mysli tu partyzánskou válku, co vedete tady, mezi sebou! Vždyť vy jste stejní jako já. Jen se schováváte za bystrozory. Ale jste stejní!" Reinhard se prudce nadechl, jak se mu díky pochroumaným plicím nedostávalo dechu. "Jenže vy tu nemáte hodnosti, jen tím je to jiné." 

"Nejsme stejní, a není to hodnostmi. Já totiž vím, zač bojuji, pane Schneidere. Bojuji za své vlastní svědomí, ne proto, že mi to někdo přikázal! To je rozdíl mezi námi." Brumbálovy oči zaplály živým ohněm, ale potom jen Bradavický ředitel potřásl hlavou. "Myslím, že už si nemáme víc co říct, pane Schneidere. Nemohu vám pomoci. Vaše zranění by vyžadovala umění tak temné, že jsem kdysi přísahal, že už je nikdy nepoužiji. A svoji přísahu nezruším. Sbohem, pane Schneidere."

"Sbohem, pane řediteli," řekl plukovník Schneider a vyjel z kanceláře. Pryč. Pryč od toho všeho. Znělo mu to v uších a on se začal třást.

Umění tak temné že už ho nikdy nepoužiji...

“Na mě bys ho nepoužil... Ale Pottera bys zachránil!" dusil mezi zuby, když vyjížděl z Brány pryč, do deště a tmy. Třásl se. Zlostí, bolestí, jak se všechna zranění začala ozývat, tím jak klesl tlak, ale hlavně tím zklamáním a těmi slovy, co byly vyřčeny. On přeci.. Sakra!

"Co ti na mě kurva vadí!" zaskřípal zuby a jel po hrbolaté cestičce dál.  Zastavil až pod jedním ze stromů, aby se trochu skryl před deštěm.

Byl promoklý na kůži, ale bylo mu to jedno.

"Nepřijde mi to moudré, Albusi," pronesla profesorka MacGonagallová. "Opravdu. Nebylo správné ho odmítat."

"A co jsem měl udělat, Minervo? S jásotem se mu vrhnout kolem krku a říci, no ovšem, sice poruším přísahu starou padesát let a do smrti si to budu vyčítat, ale jistě, pomůžu ti, postavím tě na nohy, aby ses mohl vrátit do té své války a dál zabíjet? To je to, proti čemu se snažím bojovat! Celý život!"

"Jenže on je zoufalý. A ze zoufalství se lidé dopouštějí hrozných věcí. Albusi, oba víme, jak to skončí! On půjde za Ním! Půjde a nabídne mu všechno, své schopnosti, své zkušenosti... Jen aby mu vrátil zpátky jeho důstojnost. A On to udělá!"

Brumbál se dál tvářil zatvrzele. Profesorka MacGonagallová vytáhla poslední trumf.

"A potom je definitivně postavíš proti sobě! Protože zákon a zločin se nesnesou! Nemohou snést!"

Brumbál jen zavrtěl hlavou. "Přesto to neudělám. Má vlastní cestu. Jestliže si zvolí Jeho, bude to jen jeho vlastní rozhodnutí."

"Pak Albusi, čekej, že jednou bude stát na Jeho straně. Pan Schneider byl vždycky příliš hrdý na to, aby žil takhle dál. Tohle nezvládne. Buď se zabije, nebo bude bojovat o život. A pokud jsi se díval pozorně, o to první už se pokusil. Teď se vydal tou druhou cestou. Albusi, prosím, zavolej ho zpět. Je dobrý kouzelník. Byl by schopen nám ve válce pomoci. On ano. Ale jako protivník… Bojím se pomyslet."

"Neudělám to, Minervo. I kdybych ho zavolal zpět, neporuším kvůli němu, ani kvůli komukoliv jinému, přísahu, kterou jsem složil nad hrobem vlastní sestry! Ty víš, co bych musel vyvolat, abych mu vrátil zdraví a vzpomínky. A kde máme potom záruku, že stejně nepřejde na Jeho stranu? Ať už z jakéhokoliv důvodu?!" Brumbál se zamračil. Potom pro uklidnění pohladil Fawkese. "Neudělám to, Minervo. Nezlob se. Vím, co to znamená a jsem ochotný nést důsledky tohoto rozhodnutí. Stejně jako on."

Profesorka MacGonagallová jen sklonila hlavu a tiše odešla. Co mu měla říct? Že sama by mu raději pomohla, ale takovou mocí nevládne?

Dveře za ní jen tiše klaply, když odcházela.

Zastavila se u velkého okna s výhledem do okolí a pak si kouzlem přiblížila postavu, která seděla na vozíku, pod stromem a choulila se chladem. A podle ní i bolestí.

Pak uviděla, jak se narovnal a znovu se rozjel. Chtíc nechtíc se musela usmát. Bojovník. Co se nikdy nevzdává.

Jel chvilku, ale pak mu podjela kolečka, najel na kámen a pak jen náraz a on se válel v blátě. Pokusil se zvednout, ale nešlo to. Znova a znova... Posadil se, ale zatočila se mu hlava. Spadl zpátky.

MacGonagallová se právě otáčela, když viděla jak spadl. Užuž chtěla vyběhnout a pomoci mu, když uviděla známou postavu v dálce. Usmála se. A ve chvíli, kdy se k ležícímu šafář sklonil, kývla souhlasně hlavou.

"Ano, Hagride, pomož mu."

"To nejni moudrý se v takovým nečase vydávat ven," zabrumlal obr a zdvihl Reinharda do náručí jako pírko. Zatím ho nepoznal, ta uniforma ho mátla. Ale když ho potom u sebe v chatě usadil do křesla a čaroděj se na něj vděčně zadíval, došlo mu to obdivuhodně rychle.

"Pan Reinhard! Tesáku, fuj!" vykřikl nadšeně a div vojáka před sebou neobjal. "Kde se tu berete, pane Reinharde!"

"Přišel jsem navštívit staré známé," řekl tiše Reinhardd a pak se rozkašlal.

"Měl byste ze sebe dostat ty mokrý hadry, jinak se prochladíte," řekl tiše obr a pomohl mu uniformu svléct. Jako jediný se nepozastavoval nad jeho stavem, množstvím jizev, nebo tím, že se nemůže hýbat. Prostě ho vzal do náručí jako děcko a jemně, zabaleného jen do pokrývek, ho položil na postel. Pak se usmál.

"To jste přijel trochu pozdě, tady už nejni nikdo, kdo by si vás pamatoval a moc vašich spolužáků se tu taky neukazuje." Rozvěsil jeho mokré věci po srubu a potom mu nabídl šálek čaje. "Ale počítám, že profesorce MacGonagallový udělalo radost, že jste se přijel podívat."

"Jo, jí asi ano," Reinhard se napil čaje a najednou se cítil jinak.. Lépe. A když mu obr podal domácí polévku, domácí kuřecí polévku, co m ohřál v hrnci nad ohněm, cítil se najednou dobře a chvilku poté co dojedl, usnul.

O pár dní později

Hagrid byl po dlouhé době někdo, kdo k němu byl zase laskavý. Laskavý takovým tím obyčejným způsobem, ne ze soucitu, nebo ,protože jsme si prožili to samé‘. Byl k němu laskavý prostě proto, že byl v nouzi a potřeboval jeho pomoc. Byl to téměř osvobozující pocit, že se o něj někdo stará, protože chce a ne protože musí.

A to i přesto, že se jeho stav nelepšil. Spíš naopak. Když se vzbudil, bylo mu horko a jeho tělo sálalo horečkou. Obr jen něco zabručel a připlácl mu na čelo studený obklad. Nepomohlo to ani za mák.

„Tak se mi zdá, že jste v tom dešti něco řáckýho chytil, pane Reinharde,“ pronesl po dvou dnech marného snažení, aby tu horečku aspoň trochu srazil.

"Asi ano," zašeptal Reinhard a pak zase zavřel oči. Nebyl vzhůru moc dlouho a už zase usínal. Pořád pil ty čaje, co mu obr dělal, ale ty viditelně nezabíraly. A pak se začal dusit. Kašel ho donutil se ohnout a stočit do klubíčka. Ale byl tu Hagrid, který ho držel a snažil se, aby se mohl nadechnout.

Jenže co by zdravý člověk zvládl snadno, dělalo Reinhardovým poničeným plicím problémy. Nakonec se přece jen nadechl a znovu je přiměl pracovat, ale ty chvíle mezitím, ta strašná bezmoc, která jej už zase zachvátila... To by si radši prohnal kulku hlavou, než se potupně udusit.

"Todle se mi nelíbí!" prohlásil, když se konečně všechno zklidnilo a věnoval mu zkoumavý pohled. "Dojdu pro profesorku MacGonagallovou. Ta vás měla v koleji, vona určitě bude vědít, co dělat."

"Možná… I když… Dobře, Hagride, prosím tě, dojdi pro ni," Reinhard se nechal položit do pokrývek a polštářů, které byly navršeny tak, aby mohl lépe dýchat. Pak se na Hagrida zadíval. "Děkuju, Hagride. Jsi jediný, kdo se o mě tak stará."

"Ale jděte, pane. Nemoh sem vás tam nechat a určitě je tu ještě někdo, komu na vás záleží." Obr se přátelsky zazubil, oblékl si mohutný kožich, protože venku už zase lilo, nechal Tesáka na stráži a vyrazil do nečasu.

Reinhard jen poloslepým oknem viděl, jak se jeho mohutná postava vzdaluje směrem k hradu. Pak sám zavřel oči a nechal tělo, aby se uvolnilo. Byl unavený, tak unavený. A zcela iracionálně chtěl domů, i když věděl, jak by se tam na něj dívali, ale chybělo mu teplo… To lidské. To mu v těch blouznivých snech došlo – chybí mu láska.

"Já počítám, že něco chytl v tom šíleným slejváku a bůhví, jak by to s nim dopadlo, kdybych ho nevzal k sobě... Ale před dvěma dněma mu vyskočila horečka, fajruje jako táborovej voheň."

"Dobrá, dobrá, nemusíš mi to opakovat třikrát, Hagride." Profesorka MacGonagallová si přidržela plášť kolem ramen.

"Jenže von se i každou chvíli začne dusit... No podívejte se, já vim, že to asi neni zrovna nejslušnější, vod vás něco takovýho žádat, ale já si myslel, že vy jste ho měl dycky ráda..."

"Mám ho pořád ráda, Hagride. Jen si musím pár věcí půjčit od Poppy a možná budeme potřebovat její pomoc. Ale o něco tě chci poprosit, neříkej to profesoru Brumbálovi, ano?"

"Když si to přejete, pani profesorko," Hagrid pokrčil rameny a prorážel jí cestu, aby kdyby padala, padala na něj. Pak konečně otevřel dveře svého srubu a na profesorku dýchl horký vzduch. Vkročila dovnitř, setřásla ze sebe notnou dávku vody a zatímco Hagrid uzemňoval Tesáka, sklonila se nad Reinhardem, který se v přikrývkách téměř ztrácel.

Sálal jako otevřený oheň.

"Pane Schneidere," zatřásla mu ramenem. Jeho jizvy ji nechávaly chladnou, což bylo jistým způsobem dobře. "Pane Schneidere, slyšíte mě?"

"Paní profesorko?" Muž v pokrývkách ji téměř nevnímal. Horečnatý pohled, kterým ji sledoval byl více než výmluvný. Pokusil se nadzvednout ale nešlo to. "Moc se omlouvám…"

"Nic se neděje," usmála se MacGonagallová konejšivě a trochu ho pohladila. Zvláštní projev citu vůči někomu, koho profesor Brumbál označil za "nemyslící stroj na zabíjení". Pak ho nechala odpočívat a obrátila se na Bradavického šafáře.

"Tady nemůže v žádném případě zůstat, je na tom dost zle... Budeme ho muset dopravit na ošetřovnu. S tímhle si sama neporadím, ale Poppy už ho z toho dostane." Neznatelně se usmála. "Zvládnete ho tam dopravit sám? Půjdu napřed - musíme být nenápadní..."

Obr jen kývnul. Profesorka MacGonagallová se znovu zahalila do pláště a vyrazila do nepohody.

"Tak půjdeme, pane Reinharde," zašeptal obr a vzal Reinharda, zabaleného do pokrývek, jako by byl malé dítě. Plukovník byl hubený a moc toho nevážil. Pohladil ho po čele a pak ho přikryl pláštěm.

Nakonec s ním proklouzl do hradu a díky profesorce MacGonagallové ho dostal nepozorovaně na ošetřovnu.

"Dobré nebe!" spráskla madame Pomfreyová ruce, když viděla jak je zničený. "Položte ho támhle, Hagride, dozadu, tam bude mít klid." Rychle cupitala před ním a potom rychle rozhodila přikrývky na nejvzdálenější posteli.

"Ano, asi tak by se to dalo charakterizovat," povzdechla si profesorka MacGonagallová, která jí kráčela po boku. "Válka ho zničila, anglické léto dorazilo. Myslím, že je to zápal plic, ale netroufla jsem si to odhadnout."

Lékouzelnice rychle donesla nějaké léky a potom si nad něj stoupla s hůlkou. Po chvíli prohlížení, kývla. "Je to zápal plic a velmi silný. On sám má navíc něčím ošklivě doničené plíce, prakticky používá jen jednu. Ubohý chlapec, co mu to jen udělali…"

"Nechci ani vědět, čím si musel projít... Nechci ani vědět, proč vlastně vstoupil do armády. Jenom mu chci pomoci, zabránit, aby se přidal k Němu."

Madame Pomfreyová zdvihla hlavu. "Cože?"

"Je ochrnutý, Poppy, od pasu dolů. Je zničený, vzali mu paměť. Přijel sem, protože doufal, že mu Albus pomůže. Jenže on ho odmítl. A ačkoliv já nemám právo ho za to soudit, nemyslím, že to bylo moudré. Protože on je zoufalý.. a ze zoufalství bude schopný čehokoliv." Profesorka MacGonagallová jen potřásla hlavou.

"Teď taky bojuje, ale Minervo, je moc slabý. Potřebuje klid a pokud je tak nemocný, musíme mu pomoci, ať už si profesor Brumbál myslí co chce. Ten chlapec nikdy nebyl zlý." Poppy začala zručně připravovat léky, když přišel ten záchvat. Dusivý kašel, který nemocného skoro posadil a pak lapal po dechu a začal ztrácet vědomí.

Lékouzelnice zhodnotila situaci jediným pohledem. Potom gestem přivolala Hagrida.

"Pojďte sem! Rychle!"

"Co chceš dělat?" zeptala se profesorka MacGonagallová tiše, Poněkud zbledla a otírala Reinhardovi zpocené čelo.

"To jediné možné," odtušila madame Pomfreyová s ledovým klidem. "Podržte ho, Hagride, ano takhle. Mudlové tomu říkají tracheotomie. Musíme mu proříznout dýchací trubici, aby se neudusil." Sáhla vedle sebe pro perfektně ostrý, jakoby křišťálový nůž. "Minervo, sviť."

Profesorka přikývla a pak madam Pomfeyová dokázala, že je skutečná lékouzelnice. Za chvíli se muž nadechl přes zvláštní skleněnou trubičku. Tu pak Pomfreyová nahradila jinou, širší plastovou a k posteli přistavila zcela mudlovský, ale kouzlem vylepšený respirátor. Na hruď mu přilepila elektrody a začala ho tím sledovat.

Nemocný na chvilku otevřel oči, když mu do pravé části hrudníku zaváděla kanylu a ona se na něj usmála.

"Budete v pořádku," řekla a pak mu dala kapačku s fízákem a do žíly silné antibiotikum a léčivý lektvar.

"Co se stalo?" zašeptal muž, kterému to téměř znemožňovalo mluvit.

"Klid, jen klid. To bude všechno dobré. Hlavně ležte, mladíku, a nepokoušejte se vstávat." Madame Pomfreyová ho rázně přitiskla do polštářů a usmála se. Mile, ale dostatečně varovně. "Chtěl jste nám dělat menší problémy, tak jsem vám v tom zabránila."

Reinhard kývl a pak zavřel oči. Rukou našel tu její a sevřel ji. V hlavě se ji ozval jeho hlas, vzdálený tím jak byl slabý, ale jasný.

Děkuji vám, za vše.

Jen kývla a podívala se na profesorku MacGonagallovou a Hagrida, kteří stáli z opačné strany postele a starostlivě ho pozorovali.

"Myslím, že bude v pořádku. Jen to bude chtít spoustu a spoustu času... Zůstanete teď u něj? Musím si zajít do kabinetu lektvarů..."

Oba dva kývli, ještě než domluvila. Profesorka MacGonagallová vykouzlila dvě křesla, každé z jedné strany a když madame Pomfreyová odešla, zabořila se do toho svého téměř s úlevou. A taky s jistou obavou, co se stane, jestli na tohle Brumbál přijde. Hagrid jen Reinhardovi znovu osušil čelo a povzbudivě mu stiskl ruku.

Moc se omlouvám, paní profesorko, ozval se jí v mysli jeho hlas. Už zase se ztrácel, úměrně s tím jak se pomalu propadal za hranice vnímání a usínal. Najednou ten hrdý muž vypadal tak křehce, až tomu profesorka nechtěla uvěřit. A přitom si byla jistá, že to je a byl tvrdý muž. Vždyť jen ta jeho vyznamenání… Věděla, že Němci je neudělují kde komu. Znala trochu světovou scénu, a dost na to, aby věděla, že zatímco oni žijí odděleně od světa mudlů, německá armáda kouzelníky ve svých řadách vítá a ráda je využívá.

Když usnul, zadívala se do té uvolněné tváře a donutila se ji pořádně prohlédnout.

Nedalo se říci, že by byl vysloveně hezký, ale bylo v něm něco, co dokázalo zaujmout. Nezvykle široké čelo, ostře řezané rysy, hrdá brada. Pár jizev, některé dost hluboké, včetně té od oka po koutek úst. Pískově světlé vlasy, ostříhané nakrátko, jak velel vojenský zvyk.

Pamatovala si ho mohutnějšího. Za tu dobu, co se setkali naposledy viditelně zhubnul, i když by mohla přísahat, že svoji sílu neztratil. Další nespočty jizev všude po těle. Jedna čerstvější na levé paži. Přistihla se, že si to všechno podvědomě vpisuje do paměti. A že čím déle se na něj dívá, tím více je jí ho líto...

Možná Brumbálovi nebylo, ale mohla to být i zhrzená pýcha muže, který s myslel, že tenhle student dopadne lépe, když ho tehdy poslal do její koleje. Ale on měl přeci v žilách dobrodružství, jemu nemohlo tohle všechno zmizet. Bojoval už tady. O slečnu Chartierovou a za mladého Snapea.

Ach ano, ten vztah byl už ze začátku zajímavý. On, jeden z nejlepších a nejoblíbenějších Nebelvírských studentů a ona - podivná dívka s velmi vznětlivou povahou. Profesorka MacGonagallová samozřejmě věděla, že ten legendární souboj, o kterém se občas povídá ještě dnes, měli na svědomí ti dva. Stejně jako zlomenou nosní přepážku pana Malfoye a vymáchání Pottera s Pettigrewem ve školním jezeře.

Jenže o tyhle vzpomínky přišel. Zná jenom její jméno a nic víc. Nemůže si vybavit, nemůže si vzpomenout...

Nemůže za ní ani jít. A tak přišel sem. Prosil.

Tiše si povzdechla, když si představila tohohle hrdého muže prosit. Už to ho muselo stát spoustu sil. A to, že ho Brumbál odmítl, ho asi dost bolelo. Vždyť ho sama viděla, tam venku. Samotného v dešti. A teď leží tady. Nemocný a zcela bezmocný.

Povzdechla si a pohladila ho po tváři.

"Von se z toho dostane, pani profesorko," zabručel na druhé straně postele Hagrid, který si trochu mylně vyložil její gesto. Jen si povzdechla.

"Já vím," zašeptala pak. Ale děsím se toho, co bude dál... Co udělá, až se vzpamatuje. Kam až ho jeho odhodlání dožene... Jediné co pro něj mohla udělat, dát mu nějaké kontakty, na své známé, lidi, kterým důvěřovala a další mocné čaroděje. Pomoci mu takhle, aby se nedostal k Voldemortovi. Ale teď bylo nejdůležitější, aby sem nevkročil, aby ho neobjevil Brumbál. A pak ji to napadlo. Usmála se... Ano to byl dobrý nápad.

Okamžitě se zdvihla a vydala se na obchůzku hradem. Potřebovala nějaké odlehlé, málo navštěvované místo... Jistě! Druhá věž vedle Nebelvíru. Ta se téměř nepoužívá, nikdo tam nechodí!

Reinharda nemohli nechat na ošetřovně. Riziko, že se tam Brumbál znenadání objeví bylo příliš velké, na to, aby ho mohli podstoupit. Bylo nutné ho přestěhovat, vysekat z nejhoršího a potom... Ano, potom mu dá pár svých kontaktů, pošle ho do Evropy. Udělá všechno, co bude v jejích silách, aby ho uchránila před Ním.

Konečně. Místnost, kterou vybrala byla dokonalá. Prostorná, světlá. Několika kouzly ji vyčistila a připravila pro pacienta. Dala sem i nějaké knihy a na stěny gobelíny v Nebelvírských barvách. Pak se vrátila na ošetřovnu a ještě tu noc, pod rouškou tmy a lehkého kouzla, ho přesunula spolu s Popy do věže. Tam byl v bezpečí. Před zvědavými pohledy i Brumbálem, který by tohle asi nepochopil.

Hagrida poslala zpátky do jeho srubu a zapřísahala ho, aby se o tom nikde nešířil. Slíbil jí to, ačkoliv mu nevysvětlila, proč to po něm žádá. Věděla, že by tomu neporozuměl. Pro něj byl Brumbál hrdina, který mu dal práci a nový život, umožnil mu začít znova. Proto se o to ani nepokoušela. Jen mu slíbila, že kdyby se cokoliv změnilo, dá mu vědět.

A tak začalo Reinhardovo léčení. A ačkoliv to u jiných trvalo krátce, u něj to vypadalo přinejmenším na dva měsíce. Byl příliš zesláblý a vyčerpaný. A kdykoliv za ním přišla, tak vděčný. Neříkal to, ale bylo to vidět, na jeho očích.

Moc spolu nemluvili, nechtěla mu připomínat to, co on si už nepamatoval, protože viděla a cítila, jak ho to trápí. Ale byla tam s ním, dělala mu společnost, dohlížela na něj a občas s ním přece jen prohodila pár slov.

Byl rád, kdykoliv přišla. Kdykoliv na něj promluvila. Usmála se. A když mu pak odpojili respirátor a mohl zase normálně jíst, mu nosila jídlo, jaké už dlouho nezažil. Dobré jídlo, ze školní jídelny. Někdy se dokonce smál, že tady ještě přibere. Nechala ho. A donesla mu kuře na rozmarýnu a malé česnekové houstičky.

Rozmazlovala ho a bylo na ní vidět, že to dělá ráda. Pravda, jednu dobu dokonce uvažovala, že by se mu pokusila vrátit aspoň vzpomínky, ale potom to zavrhla. Nehodlala to riskovat. Nebyla si jistá, zda by na to měla dost sil a kdyby se jí to nepovedlo, jen by mu ublížila. Místo toho se o to usilovněji snažila ho dát dohromady, aby ho mohla odeslat pryč.

Spravil se. Dokonce ho rány už tolik nebolely. Levá ruka ho poslouchala víc a pravou nohu občas mohl ohnout. Nechápal jak je to možné a tak to ukázal Poppy. Ta se jen usmála a pohladila o po čele.

"To tím, že se o vás profesorka tak stará. Vaše tělo je silné a vy tím, že jste tady mu dáváte co potřebuje. Chápete?"

"Moc ne," přiznal se tiše. "Co z toho jsem neměl v nemocnici...?"

"Víru… A možná lásku…" S tím odešla a nechala ho překvapeného sedět na posteli.

Lásku? Vždyť před několika dny mu sám Brumbál řekl, že si už ani nepamatuje, co láska znamená. Že možná kdysi miloval, ale dal přednost smrti... A on mu to ani nemohl vyvrátit, protože si nemohl vzpomenout. Láska... Co to slovo vlastně znamená? Přátelství, nebo co? A víra. Tu měl vždy. Snad. Vždyť co jiného by ho doposud udrželo naživu, než víra, že to všechno jednou skončí?

Ale teď dokázal pohnout nohou a tak ji začal opatrně cvičit. Tekly mu slzy, jak to zpočátku šlo špatně. Ale ty dvě ženy ho chápaly a pomáhaly mu. Občas se sice zhroutil bolestí, ale podle Poppy se léčil.

Profesorka MacGonagallová by ráda věřila, že co nezvládla kouzla by zvládla jeho železná vůle a odhodlání, ale v hloubi duše věděla, že tak tomu není. Ano, Reinhard se mohl rozhýbat, mohl se zlepšit, ale na nohy by se stejně nikdy sám nepostavil. Ta zranění byla příliš vážná. Příliš, aby je mohl zvládnout. Ale tohle mu neříkala. Nechtěla zbořit jeho naděje. Místo toho ho všemožně podporovala.

Reinhard se brzy donutil k tomu, že se o tu nohu mohl popřít. A pak jednou stál o berlích uprostřed místnosti a smál se. Dokázal to! Sice to bylo malé vítězství, ale bylo. Na levou nohu, která byla zcela bezvládná, se nepostavil, ale pravou k tomu donutil. I do paží se mu vrátila síla a díky tomu jak cvičil i svaly.

Byl šťastný, jak jen mohl být v dané chvíli.

Dovnitř vklouzla profesorka MacGonagallová a i když nevypadala moc spokojeně, náhle se usmála.

"Vidíte," pronesla potom tiše. "A já nevěřila, že se vám to kdy povede... Opět jste mě i po letech dokázal překvapit, pane Schneidere."

Neodpověděl, jen se usmál a pak trochu přehopkal po pokoji. Pořád to bolelo, ale nebyl odkázaný na vozík a to pro něj bylo důležité. Tolik, že mu to vrátilo odhodlání a víru... A hlavně sílu, postavit se vlastní rodině, ukázat se jim.

"Já… Za pár dní odejdu," řekl jí, když zase seděl na posteli a opíral se o polštáře.

Profesorka MacGonagallová přikývla.

"Ano, nerada to říkám, ale možná budete i muset. Dnes dorazila jedna z Albusových spojek na ministerstvu a zřejmě to nejsou dobré zprávy... Nemohu riskovat, že vás tu objeví. Ale dám vám kontakty, Reinharde. Možná že vám dokáží pomoci, když já ne."

"Děkuji paní profesorko, jsem vám zavázán, za všechno. Řekněte si o co chcete, prosím…" řekl tiše a zadíval se jí do očí.

Profesorka MacGonagallová jen zavrtěla s úsměvem hlavou.

„Nenapadá mě nic, co bych od vás měla žádat. Snad jen…“ Upřela na něj pohled a kdyby ji tak dobře neznal, byl by snad mohl říct, že má o něj strach.

„Snad jen?“ napověděl jí jemně. Usmála se.

„Abyste vždy zůstal sám s sebou. I když nebudete kráčet po těch správných cestách. I když vás přimějí dělat věci, které se nesnesou s vaším svědomím. Jen o to jedno vás požádám. Zůstaňte sám s sebou. O nic jiného vás nežádám.“ Přistoupila k němu a trochu ho pohladila po ruce. „Jestli mi chcete něco dát, udělejte to pro mě.“

„Udělám, nebojte se. Tohle je něco, co vám mohu slíbit, paní profesorko."

"Dobrá, v tom případě myslím, že vás mohu klidně odevzdat světu," trochu se usmála a obrátila se ke dveřím. "Když vím, že pořád budete tím, kým jste teď."

Usmál se na ni a když odešla úlevně se natáhl na postel a usnul. Přeci jen ho to, co dělal unavovalo. A další věc, co zatajil. Ta pravá noha teď bolela jak čert.

Profesorka MacGonagallová šla rovnou do svého kabinetu a začala přehrabovat všechny své knihy. Přece to tu někde bylo, někde tady... Konečně ten pergamen našla. Adresa jednoho Švýcarského institutu. Mudlové si přirozeně mysleli, že jde o jednu z těch proslulých bank, ale ona věděla své. Lidi, kteří tam pracovali, znala už dlouho, ačkoliv se s nimi už pár desetiletí neviděla. Ale doufala, z celého srdce si přála, aby mu dokázali pomoci.

Rychle schovala zšedlou ruličku do svého hábitu a vyšla na chodbu. A tam se střetla s vysokou postavou v tmavém plášti. Muž jí ovšem jen nepatrně pokynul a pokračoval dál chodbou až se jí ztratil z očí. MacGonagallová si oddechla. A potom rychle zamířila na opačnou stranu. Nerada toho chlapce posílala pryč v jeho stavu... Ale vývoj událostí jí nedával na vybranou.

Reinharda našla schouleného do klubíčka jak spí. Ostatně si všimla, že spoustu času prospal. Ale to bylo taky dobře. Viditelně to totiž potřeboval.

Přesto mu zatřásla ramenem.

"Reinharde! Reinharde, probuďte se. Prosím. Je to důležité!"

Jen cosi ospale zabrumlal, ale oči neotevřel. Povzdechla si. Pak mu pergamen položila na stolek a vytratila se. Nevěděla proč, ale intuice jí říkala, že by ho měla z hradu dostat co nejrychleji. A intuice ji ještě nikdy nezklamala. Brumbálův rozhovor s tím člověkem byl neobvykle dlouhý, tedy nemohlo jít o dobré zprávy... A v takovém případě by nebylo dobré, kdyby ho tady "náhodou" objevil. Ani Brumbálův instinkt nebylo radno podceňovat.

Reinahrda probral pocit, že je něco špatně. Něco se dělo. Něco… Sakra! Rychle se oblékl, sebral svitek, co mu přitom spadl z postele, a pak překulhal do koupelny. Věděl, že odtamtud vede tajná chodba pryč z hradu. Najednou, nevěděl proč, měl pocit akutního ohrožení. Kdyby to tak mohl nazvat, utíkal...

"Minervo! Oni se stahují! Oni se stahují se do Anglie jako kobylky! A já nemohu dopustit, aby zaútočili na Bradavice!" Brumbál se ovládal, přesto však nepatrně zvýšil hlas.

"A jak si to tedy představuješ, Albusi?" optala se ho profesorka MacGonagallová, která v tuhle chvíli žehnala svému instinktu. Teď ho ještě chvíli zdržet.

"Musíme zabezpečit hrad, to jediné. Ano, vím, že se ti to zdá přehnané, ale je to nutné. Věř mi. Je potřeba prohledat každou místnost tady."

"Bradavice mají na tisíce místností, uvědomuješ si to doufám," odtušila poněkud jedovatě.

"Ano, uvědomuji. Ale je to nutné... Je nutné ty místnosti prohledat a zabezpečit. Vím, co od Něj mohu čekat, proto to dělám."

Skoro běžel. Na nohu si seslal znecitlivující kouzlo. Věděl, že to pak odskáče bolestí, ale teď už cítil, co se děje. Brumbál uzavíral kouzlem hrad. Musel pryč. Pryč, než zjistí, že byl tady. Venku bylo naštěstí šero a když do něj vklouzl, už tak nespěchal. Opíral se o hole a odcházel bočními cestami, které si pamatoval jen on sám z dob studií.

Profesorka MacGonagallová běžela, jak jen jí dlouhý plášť a už ne tak docela sloužící nohy dovolovaly. Musela mu pomoci pryč dřív, než se se ten magický kruh kolem docela uzavře! Musela, protože jinak... Nechtěla si domýšlet. Zklamala by Albusovu důvěru, kdyby ho tu našel. A zklamala by jeho, kdyby dovolila, aby ho ředitel znovu odmítl, nebo dokonce vykázal. K Reinhardovi do pokoje téměř vrazila.

"MUSÍTE PRYČ!"

Pak jen překvapeně zalapala po dechu. Postel byla prázdná, rozházená. Pergamen, který mu přinesla pryč. Reinhard nikde.

Rychle nahlédla do koupelny. A pak se musela mimoděk usmát.

Voják vycítí nebezpečí na sto honů. Vždycky tvrdila, že má instinkt lovce. Stihl to.

Rychle celou místnost uvedla do původního stavu, aby nebylo poznat, že tu někdo delší dobu bydlel a pak zavřela tajnou chodbu. Nakonec si oddechla a šla se podívat na balkón. Odtamtud viděla celé okolí a když trochu namáhala oči byla přesvědčena, že vidí osamělou postavu jak o berlích kulhá pryč od Bradavického hradu.

Setřela si pomyslnou slzu.

Sbohem, pane Schneidere. Hodně štěstí. A snad někdy nashledanou...

V té chvíli ji na okamžik oslepila nafialovělá záře a ozvalo se slabé cinknutí. Kruh zabezpečovacího kouzla kolem Bradavic se právě uzavřel.

Ukázka z další kapitoly: Charlottin příběh: Část třetí