Když hoří i led

2. Charlottin příběh: Část první

Budova opery, Vídeň

"Pozor!" ozvalo se za ní, ale to už se přikrčila a zakryla se štítovým kouzlem. Kletba odštípla kus omítky pár centimetrů od místa, kde předtím byla její hlava. Pronikavě zaklela, ale svezla se téměř na zem a po kolenou se začala plížit pryč. V uších jí přitom pořád dokola zněla Beethovenova Osudová symfonie, zatímco ten parchant dělal z Vídeňské opery kůlničku na dříví. Netušila, kde je Frank, ale instinkt jí říkal, že někde za ní a kryje jí záda. Dobrá, nesmí ho zklamat...

Pomalu se zdvihla a svlékla si plášť. Pak ho hodila dopředu. Okamžitě ho propálila další vržená kletba.Takže je někde za tím portálem, ne moc daleko, ale zase ne tak blízko, aby po něm mohla skočit. Fajn, na to se musí jinak. Pohodila dlouhými vlasy a vsadila všechno na jednu kartu. Lokační kouzlo zabralo hned.

"Accio!" křikla ještě dřív, než se stačil vzpamatovat. Cítila, jak se brání, ale nepovolila. Nakonec ho přitáhla, tvářil se jak vyděšený zajíc.

"Expiliarmus!" zkusil to, ale bez výsledku. Jen kývla prstem.

"Petrificus totalus!" zašeptala potom s nehezkým úsměvem. Skácel se k zemi.

"Šikovná holka," usmál se za ní muž, kterému se podařilo vyprostit nohu z propadlé podlahy. "Vedla sis dobře."

"Mám skvělýho učitele," otočila se a trochu zadýchaně se opřela o kolena. Chlap za ní jen bezmocně koulel očima a bublal vzteky. Když se vydýchala, jen si k němu přiklekla a vyhrnula mu pravý rukáv. "Zase," konstatovala potom tiše, když se objevilo černé znamení. "Takže to přece jen bude pravda. Někdo je řídí..."

"Ano, a někdo mocný, upřímně moc se mi to nelíbí, ale od tohohle se pokusíme zjistit co se dá, nic jiného snad ani nemůžeme dělat," pokrčil rameny Frank a pak se usmál. "Ale vedla sis fakt dobře."

"Trénink. Pomalu nic jinýho nedělám," pokrčila trochu rameny a potom sebrala svůj propálený plášť. Strčila ho zatčenému pod nos. "Tohle byl můj oblíbený," zasykla potom tak, že potom mohla úplně vidět, jak se začal modlit. Uchechtla se. Potom s ho s Frankem vzali pod rameny, vytáhli na nohy. Frank ještě narychlo opravil ty nejzávažnější škody.

A přemístili se pryč.

Tady byli hotovi.

Bystrozorské oddělení, Ministerstvo kouzel, Londýn

Přemýšlivě se rozhlédla. Skoro dva roky. Kdy vlastně? Ach ano, za dva týdny. Dva roky života. Připadalo jí to už tak dávno, ta chvíle, kdy sem přišla a na obličeji tu nejlhostejnější masku, kterou si byla schopna nasadit. A přitom to byly pouhé dva roky. Dva roky jim trvalo pochopit, že víc už ji naučit nemohou, že teď už ji bude učit jen sám život. Neměla jim to za zlé. Museli si to prověřit opravdu důkladně. Ale měla za to, že když ji posílali na cvičné mise třikrát častěji, než ostatní, tak jim to mohlo dojít rychleji.

Nicméně. Pořád seděla za tím samým stolem, na kterém byl pořád ten samý nepořádek. Jediná změna se udála v jmenovce. Odebrali tam to „bystrozor ve výcviku“. Tuhle misi by si měla zapsat, jako historicky první, kterou dokončila jako plně kvalifikovaná. Trochu se uchechtla. Možná až vedení zjistí, že poněkud pocuchali Vídeňskou operu, zase tam tu poznámku „ve výcviku“ vrátí. Nebo možná taky ne.

Frank byl nejen dobrý učitel, ale uměl věci i pořádně zamaskovat. A tak se mohlo stát, že se nic nedoví. Možná, snad... No, rozhodně mohla doufat. Opřela se do židle a nohy si hodila na ten roh stolu, kde se výjimečně neválely žádné papíry, ale ani nic jiného. Potom na svého učitele a teď kolegu, upřela pohled. Oplatil jí ho s klidem. Ona významně uhnula a zadívala se na jednu jejich kolegyni, pracující o tři stoly dál. Potom zpátky na něj.

"Takže?" zeptala se.

"Takže co?" ucedil koutkem úst.

"Kdy pozveš Alici na rande?"

"Nejsi moc zvědavá, mladá dámo?" zeptal se a mrkl na ni.

"No tak, platila přece ta dohoda. Až dokončím výcvik, pozveš ji na rande. Výcvik hotov, první mise splněna..."

"Sakra, že já se s tebou sázel! Dobře, abys sis nemyslela, že jsem zbabělec, pozvu ji ještě dnes!"

"Hodný kluk," ušklíbla se trochu. "Nezapomínej, přece jen..."

"Jsem pořád Zmijozelská holka," ozvalo se náhle za jejími zády.

"A ty s tím máš pořád problém, že jo," ani se neobtěžovala otočit. "Že jo, Smoothy?"

"Nejen já, děvenko. Nikomu se moc nelíbí, že si hraješ na hodnou..."

"Ale no tak, já jsem přeci hodná."

"Povídali , že mu hráli," usmál se muž za ní a zamrkal mna ni. "Ty jsi šídlo."

"Co má rádo zelenou," otočila se a trochu mu pohrozila. "Jestli tohle uděláš, až sem přijde šéf, poletíme na hodinu oba. Však víš, co říkal, ne?"

"Není důležité, odkud jsme vyšli, ale co jsme teď," zadeklamoval jí perfektně.

"Přesně," ušklíbla se a pak se otočila na Franka. "Ovšem tady kolega si zcela určitě občas myslí, že kdybych zůstala tam, kde jsem byla..."

"Ale to snad ne!" zvolal Smoothy s předstíraným zděšením.

"No jistě, Frank by zřejmě neměl námitek, kdybych se rozhodla zůstat ještě nějaký čas na škole, že?" ušklíbla se na kolegu.

"To je fakt. Aspoň bych měl ještě nějaký čas pokoj od její tyranie..." povzdechl si ten a potom šlehl pohledem za Alicí.

"Jenže já tam nezůstala," usmála se sladce.

"Ano, a toho teď všichni litujeme a nejvíc škola," mrkal na ni poťouchle kolega a rychle uhnul před hozenou vodní koulí . "Víš, že jsi občas agresivní, Charlotto?"

"Já?" protáhla. "Já se přece vždycky jenom bráním, no ne?"

"Ale ano. Pěkně agresivní. Člověk aby se občas bál jenom hlasitě dýchat, protože nikdy neví, jestli útočíš, nebo si jen hraješ."

"Trénuju, trénuju, ne? Pokud vím, mám chytat zločince, nebezpečné černokněžníky... A musím k tomu využít všech svých schopností. Nejen těch ženských," sundala nohy ze stolu a hodila si je přes sebe. "No ne?"

"No to jo, ale proč to musíš trénovat na nic netušících a velmi hodných kolezích, to fakt nechápu."

„Protože ti nic netušící a velmi hodní kolegové si o to vyloženě koledují,“ trochu se ušklíbla a potom přátelsky zazubila. Tady a teď… Byla šťastná? Ne, asi ne tak docela. Ale spokojená a dost možná i zakotvená. Což bylo důležité.

Na okamžik zavřela oči…

Před dvěma lety

Ta místnost jí přišla – neuvěřitelně malá. Rozhodně menší, než si ji představovala. Nízký strop, prošlapaná podlaha, všude neuvěřitelné množství věcí a chaos. Jako neuvěřitelně napěchovaná učebna… Králíkárna, kde to vře. Spousta lidí, kteří se překřikovali, pořád někam pospíchali a nahlas se smáli.

„Potřebuju ty mapy, Jeremy!“

„Vždyť jsem ti přece říkal, že bude používat skákací kletbu, je to starej zákeřník.“

„Cela pět sedm, výslech ve tři patnáct.“

„Na Greenwichi? Děláš si srandu, ministr tě přetrhne jako hada!“

Spousta smíchu a vtipů létajících vzduchem. Sem tam nějaké to kouzlo. Atmosféra, kterou znala, ale z trochu jiného úhlu.

A ona mezi tím. Holčička, která si myslela, že zná svět. Která ovládala tolik zakázané magie, kolik by ve svém věku ani neměla znát. Ale najednou jí to přišlo k ničemu, ty roky studia a cílevědomého snažení. Připadala si, že neumí skoro nic. Cítila se ztracená. Trochu se možná i bála, ačkoliv byla jen krůček od vysněného.

Chtěla couvnout. Ale nakonec to neudělala.

Malá holčička, sotva ze školy, s pohledem, ze kterého se oklepal i ministr.

První Zmijozelská bystrozorka.

Doprovázející úředník ji postrčil dovnitř a potom vedl tou neuvěřitelnou změtí zvuků a lidí, až k jedné ze zadních buněk, kde za stolem seděl vysoký, tmavovlasý kouzelník a s čímsi si pohrával. Napřed si myslela, že je vůbec nevnímá, když byli od stolu pár kroků, zdvihl hlavu. Podvědomě ji zamrazilo.

Ale on se jen široce usmál.

„Tak tady mi ji vedeš, jo, Marxi?“ zeptal se potom příjemným, hlubokým hlasem.

„Tvoje nová posila, Longbottome. Přímo ze školy. Premiantka Zmijozelské koleje,“ odtušil úředník a ona s uspokojením postřehla v jeho hlase znechucení. Tohle bylo něco co znala, nač byla zvyklá a s čím uměla zacházet. Bystrozor ovšem poznámku přešel bez hnutí brvou. Jen kouzlem vyčistil druhou stranu kóje, kde se válely nejrůznější pomůcky a potom se chystal zdvihnout hůlku a přičarovat jí…

Chopila se příležitosti a mávla rukou. Ve vzduchu se objevil stůl a měkce žuchl na uvolněné místo. Ihned za ním židle. Bystrozor se na ni jen trochu překvapeně zadíval, ale potom kývl. Vypadalo to docela souhlasně.

„To je šikovné. No, myslím, že už si poradíme. Díky, Marxi.“

„Jistě,“ úředník jen vytáhl z kapsy kovovou cedulku. „Vaše jmenovka, slečno,“ postavil ji na stůl a potom jim popřál hezký den i bezproblémovou spolupráci a kvapně odešel.

Chvilku jen na svého čerstvého kolegu a učitele zírala, nevěděla co dělat, protože mlčel a jen si ji prohlížel. Radši se posadila.

„Takže premiantka, jo?“ zeptal se potom.

Kývla. „Ze Zmijozelu, jak jste slyšel. Maturovala jsem na A+ z obrany proti černé magii, přeměňování, kouzelných formulí, na A ze zacházení s nebezpečnými rostlinami i zvířaty a taky z lektvarů…“ nadechla se, ale utnul ji.

„To stačí, v klidu. Myslím, že na tohle můžeš zapomenout. Na svoje výsledky, i na to, že jsi ze Zmijozelu. No netvař se tak,“ trochu se usmál, když mu věnovala šokovaný pohled. „Kouzlit umíš výborně, to jsem teď viděl. A že jsi studovala ve Zmijozelu? No a? Já studoval v Nebelvíru a taky se mě na to nikdo neptá… To jen Marx trpí nějakým komplexem. Nejspíš tím… Hergot, jak se to říká u mudlů?“

„Napoleonským komplexem,“ zašeptala, rudá až za ušima.

„Jo, přesně ten. Myslím, že buď si na to časem zvykneš, nebo ho posadíš na zadek. Osobně bych tipl to druhé. Mimochodem, jsem to ale nezdvořák, ani se nepředstavím! Frank Longbottom, tvůj partner a trochu učitel.“ Znovu se široce usmál a zcela proti bontonu (protože ona jeho dcerou opravdu být nemohla, leda by ji měl tak v sedmi letech) jí podal ruku.

Poněkud ohromeně ji přijala a stiskla.

„Chartierová,“ vypravila ze sebe potom. „Charlotta Chartierová.“

Co pro ni Frank ten den udělal jí došlo až o pár měsíců později. Přijal ji bez řečí. Bez jakýchkoliv narážek na její původ, bez jakýchkoliv narážek na to, že přišla ze Zmijozelu, což jí po tvrdých lekcích od vlastních spolužáků přišlo naprosto nepochopitelné.

Jednal s ní jako se sobě rovnou. Žádná mentorská kázání, žádná nadřazenost. Co na tom, že byl služebně starší a ona naprostý bažant? Vzal na vědomí, že i ona něco umí a že toho není zrovna málo. Diskutoval s ní, dohadoval se, radil, občas vtipkoval.

Ukázal jí druhou stranu světa, kde sice člověk musí bojovat sám za sebe, ale přesto může alespoň doufat, že se objeví pomoc. Začal, naprosto nevědomky, hrát roli, kterou měl tak dlouho Severus. Roli přítele, který ji vidí takovou jaká je a když už ji plně nechápe, alespoň se o to snaží. Přítele, který se jí zastane, když bude mít někdo pocit, že Zmijozelská kolej, nebo původ je nějaká vada na kráse či těle.

Přítele, který jí konečně naučí, že není nutné za každou cenu bojovat, ani si držet tvář, protože on jí vidí až do žaludku.

Frank ji prostě přijal.

A jak se ukázalo, byla to ta nejlepší věc, která ji mohla potkat.

Současnost

„Haló, vnímejte mě, slečno Chartierová!“ zaklepal jí kdosi na rameno. Ohnala se po něm, ale pak se usmála.

„Vnímám, pane Longbottome. Copak jste potřeboval?“

„Jde o to rande.“ Způsob, jakým se usmíval se jí nelíbil ani trochu.

„Ano?“ zeptala se podezíravě.

„No,“ protáhl zálibně Frank. „Tak jsem si říkal, kam asi Alici pozvu.“

„Neočekávej, že ti poradím.“ Odmlčela se. „Co takhle Prasklý rám?“

„Ano, přesně na to jsem myslel. Ovšem v souvislosti s tím jsem si vzpomněl ještě na jednu naši sázku…“ Úsměv se ještě víc rozšířil.

„Skutečně?“ Přimhouřila oči.

„No jistě. Přece bych se neošidil. Jestli si vzpomínáš, tak jsme se taky vsadili, že jestli Alici pozvu na rande, tak ty…“

Nenechala ho ani domluvit. „NE! Na to zapomeň!“

„Ale ano!“ ušklíbl se protřele. „Jestli Alici pozvu na rande, ty nám k tomu zazpíváš! Tak jsi to tenkrát řekla! Takže začni kloktat a opatři si nějaké vajíčko!“

„Nikdy!“ odsekla mu rázně. „Snažíš se mě přemluvit dva roky. Nemysli si, že se ti to teď povede! NIKDY!“

„Ale povede. Sázka je sázka, děvče moje. A já teď jdu pozvat Alici na rande!“ Tenhle úsměv by Franku Longbottomovi záviděla i barakuda. Charlotta se jen zhroutila na opěradlo židle, zaklonila hlavu a potlačila touhu zavýt. Oni se na ni snad domluvili! Nezná se Frank náhodou se Severusem? Ten se totiž snažil přesně o to samé, když jí tehdy dohazoval tu schůzku s Reinhardem… Pevně zavřela oči a přiměla se myslet na něco jiného. Tohle ještě pořád bolelo a ona pochybovala, že někdy přestane.

Koutkem oka zašilhala k Alicinu stolu, kde se Frank právě velmi ležérně posadil na roh a přitom si pohrával s tužkou. Ušklíbla se. Mě neoklameš, nervní jsi až za ušima. A když to nezvládneš, nic nebude, žádný zpívání!

Za dva dny nato, by mu nejradši ukousla hlavu. To když si musela v Prasklém rámu, nejmilovanější to hospodě všech londýnských bystrozorů, vylézt na tu směšně vysokou barovou stoličku a proklínat se, že si nedala aspoň panáka na uklidnění. Postřehla, že se jí Frank trochu pošklebuje a jen fakt, že vedle něj seděla Alice a jejich ruce byly nebezpečně blízko sebe, jí zabránil, aby mu ten úsměv šla smazat pěstí.

„Můžeme?“ kývl na ni pianista. Rozhlédla se sálem. Tonul v přítmí a ani to pódium nebylo nějak zvlášť osvětlené. Přesto si to na poslední chvíli rozmyslela a zavrtěla hlavou.

„To nejde…“

„Ale kecy.“

„Napadaj mě jen samý smutný…“

„Kecy!“ prohlásil pianista přesvědčeně. „New York, New York, znáte?“

Odevzdaně kývla.

„No vida. Takže žádný vykrucování.“

„Kdybyste nebyl Frankův kamarád a kdyby tohle nebyl sázka, tak to piáno zapálím,“ ucedila koutkem úst. Pianista se jen ušklíbl a začal hrát. Chvilku ho probodávala pohledem, ale hrdost jí už nedovolila. Sázka je sázka.

„Start spreadin' the news, I'm leavin' today

I want to be a part of it

New York, New York

These vagabond shoes, are longing to stray

Right through the very heart of it

New York, New York…“

S uspokojením zaznamenala, že se jí Frank přestal pošklebovat. Aspoň něco. Sice ještě toužila ho trochu srovnat, ale na druhou stranu si musela přiznat, že ji to nepochopitelným způsobem začalo bavit. Občas mrkla na pianistu, jestli jsou ve stejném rytmu, ale ten jen fascinovaně, souhlasně kýval. Trochu se usmála. Na její vkus to uběhlo docela rychle – v jedné chvíli pianista vyťukal poslední tóny a byl konec. Dokonce jí zatleskali, ale to už se při stěně plížila k baru, kde jí barman velmi pohotově naléval skleničku Bacardi.

„Zpívá ti to fantasticky,“ uculil se potom a přisunul jí pití.

„Ehm, díky. To je Frankova vina, že jste se to dozvěděli,“ ušklíbla se trochu a napila se. Adrenalin vykonal své. A najednou jí někdo zaklepal na rameno. Ze zvyku už zdvihla ruku, prudce se otočila… Pianista jen zdvihl dlaně do výše očí.

„Vzdávám se, proboha! Jen mě ušetřete!“

Charlotta mávla rukou. „Omlouvám se, nemoc z povolání.“

„Jo, Frank něco takovýho říkal,“ zašklebil se pianista a objednal si víno. „Ale přiznám se, že jsem ho moc neposlouchal. Stála jste kus za ním a já přemejšlel, jestli z vás vyloudím vůbec jeden jediný soudný tón. Překvapila jste mě…“

„Asi nejen vás,“ odtušila nevzrušeně a symbolicky pozdvihla skleničku.

„Opravdu. Máte nádherný hlas, Charlotto,“ přiťukl si a usrkl. A zadíval se na ni úkosem. Chvilku bylo ticho. „Řekněte mi,“ porušil ho pak, „proč žena s tak nádherným hlasem dělá takovou práci? Mohla byste být hvězda…“

Chvilku se na něj dívala, drsná bystrozorka v černém; a měla jizvu na krku, jak si všiml. Pak se trochu usmála. „Myslím, že by to byla za chvíli nuda…“

„Tohle vám přijde zábavnější, nechat se zabít – vlastně pro nic?“

„Myslím, že i kdybych vám to vysvětlila, stejně byste to nepochopil.“

„Proč myslíte?“ znovu se napil a upřel na ni pohled. Byl hezký. Zajímavý. Tmavé oči, trochu nazrzlé vlasy, zajímavé rysy obličeje. Líbil se jí.

„Protože v tom neděláte. Nezažil jste to. A suché popisy vám to nepřiblíží.“ Vyprázdnila svoji skleničku a když se jí barman pohledem ptal, jestli má nalít další, zavrtěla hlavou. „Nezměníme téma?“

„Přesto si myslím, že bych z vás hvězdu udělal…“ uchechtl se ještě, ale potom přikývl. A položil jí dlaň na hřbet ruky. Charlotta neucukla. Jen se na něj dál dívala. Vážně se jí líbil. Koutkem oka zašilhala k Frankovu stolu. S uspokojením zaznamenala, že i jejich ruce se znatelně přiblížily. Pohledem se vrátila k pianistovi.

„Co dál?“

„Jste moc hezká…“

„Ano?“

„Mohl bych vás pozvat na skleničku?“ optal se tiše.

„To není špatný nápad… Tady?“ Demonstrativně se rozhlédla sálem. Najednou jí s naprosto odzbrojující drzostí položil ruku na koleno.

„Umím dělat výborné mojito,“ usmál se pak protřele.

Na okamžik zavřela oči, trochu se zasmála potom sklouzla z barové stoličky na zem. Bylo to tak směšně jednoduché, když si přiznala, jak ji přitahuje, jak je poslední dobou sama… A jak je každá, byť samostatná, drsná a soběstačná žena zranitelná, když se o ni zajímá příjemný a hezký muž.

Kývla.

Dokud to neměla, ani si neuvědomila, jak moc jí to ve skutečnosti chybělo. Teplo těla, pohlazení ve vlasech… Věděla, že by to mohla svádět na opilost, protože to mojito bylo opravdu výborné a tak ho vypila víc, než zdrávo, ale nedokázala to. Prostě to chtěla a chtěla to tak moc, že ho po čtvrtém koktejlu sama přitiskla na zeď a hladově políbila. A co bylo nejhorší, on jí to zcela jednoznačně oplatil. A pak se to prostě stalo.

Docela ji ráno překvapilo, že se ale vlastně necítí provinilá, ani žádné jiné destruktivní pocity s ní nezmítaly. Ani když se Robert oblékl, naposledy jí políbil a zmizel do mlhy, která se válela v ulicích. A ona se v klidu znovu zahrabala do peřin a poslední, co jí přišlo na mysl byla nějaká morálka, či něco podobného.

V Prasklém rámu už ho nepotkala, ale to nebylo nic zvláštního. Lokál neměl stálého pianistu, prostě kdo uměl a měl chuť, tak si k tomu sedl a oblažoval hosty víceméně zdařilými melodiemi. Z Franka potom vytáhla, že odjel kamsi na sever… A kupodivu jí to nevadilo. Teprve později si uvědomila, že to dopadlo tak nejlépe, jak to dopadnout mohlo. Skončilo to ještě dřív, než to stihlo začít a než se stihlo stát ještě něco, čeho by třeba litovali.

Nechtěla se vázat. A on to dokonale pochopil.

Kouzelnická strana reality, Birmingham

Charlotta si přitáhla plášť blíž k tělu a zatnula zuby, jak se do ní dala zima. Hlídkovali už víc než čtyři hodiny, teplota se pohybovala okolo stupně mrazu, ale jinak bylo všechno báječné. Dokonalé. Vedle ní Frank tlumeně kýchl a utřel si nos do rukávu.

Podívala se na něj se soucitem a chtěla zašeptat nějakou povzbudivou poznámku, ale v tu chvíli se tma před nimi pohnula… A bez varování kolem nich šlehla kletba. Horce se jí otřela o tvář a Frank se stihl vyhnout jen taktak.

„Vylezte, vy kurvy bystrozorský!“ zaburácel v tu chvíli hlas a Charlotta jen mimoděk nakrčila nos. Zato její kolega se usmál. „Já doprdele vím, že tam jste! Vylezte, vy svině ministerský! Nakopu vám zadek! Natrhnu vám prdele!“

„Říkal jsem ti, že hodně pije… Jenže čím víc se ožere, tím víc mu to jde,“ Frank se trochu usmál a zamnul si ruce.

„Někdy jsi strašná mrcha, víš o tom?“ zasmála se tiše, zatímco si svlékala kabát.

„Ale moje plány jsou bezva, ne?“

„Všichni taktici by se od tebe mohli učit,“ ušklíbla se, rozepnula si košili, protáhla se mezerou mezi větvemi a vylezla z křoví. Frank se mezitím začal sunout na druhou stranu. Tohle byl poměrně snadný případ, takže si mohli dovolit trochu šaškovat.

Zdvihla ruce nad hlavu a potom trochu přimhouřila oči.

„Tady jsem,“ zašeptala potom. „Neubližujte mi, prosím…“ zavrkala ještě.

Muž proti ní vytřeštil oči. Byl příšerně zanedbaný, skvrny na jeho hábitu se radši ani nepokoušela identifikovat, mával hůlkou na všechny strany a až k ní se táhl odér té nejlacinější vodky, která byla k mání, říznuté – zřejmě pepřem. A soudě podle pohledu, kterým si ji měřil, čekal cokoliv, ale ji zrovna ne. Možná tak metr osmdesát, devadesát kilo a svaly zápasníka. Rozhodně ne metr sedmdesát, nedopnutou košili a dlouhé nohy.

„Hůlku!“ zachraptěl potom.

„Nemám,“ zavrkala Charlotta znovu a trochu si olízla rty. Sice jí ještě byla zima, ale začínala se docela bavit. Tma za kouzelníkem se hýbala, jak se mu Frank dostával za záda. Udělala ještě jeden krok směrem k tomu individuu.

„HŮLKU!“ zopakovalo mnohem důrazněji.

„Opravdu ji nemám,“ odtušila vemlouvavým hlasem, aniž by spustila ruce. „Můžete se přesvědčit, pane,“ dodala potom a natáhla nohu na další krok.

„Taky, že se přesvěčim…“ zamumlal si ten pro sebe a aniž by na ji přestal mířit tou svojí, přistoupil a rukou jí zajel do výstřihu. Na břicho. Na boky. Trochu nakrčila nos nad odérem, který kolem sebe šířil a pořád se tvářila bezbranně. Ve chvíli kdy jeho ruka znovu putovala do jejího výstřihu mu trochu zablýskly oči.

„Takže ty na mě jdeš bez hůlky, jo, mrško? Si mysliš, že na mě, největčiho kouzelnika stačiš bez hůlky, jo?“ Ruka se jí obtočila kolem pasu a přitáhla ji k němu. Znovu se usmála, ale tentokrát už ne pokorně.

„Nemyslím,“ odpověděla potom. „Vím.“ Téměř něžně ho chytla za ramena. Potom vymrštila koleno a kopla ho přímo do rozkroku.

Zavyl a téměř se jí složil k nohám.

„Ty mrcho! Zabiju tě!“

„To bych ti nedoporučoval,“ ozval se za ním klidný Frankův hlas a hůlka se mu opřela o zátylek. Kouzelník zalapal po vzduchu.

„Frank Longbottom…“ vydechl potom s námahou.

„Přímo osobně. S mojí okouzlující kolegyní jsi se koukám už stihl seznámit.“ Frank se usmíval, ale ten úsměv byl nebezpečný. Charlotta zatčenému přejela po zápěstích ukazováčkem a ještě naposledy si trochu olízla rty.

„Spoutat,“ zašeptala a jakási neviditelná síla trhla kouzelníkovými pažemi dozadu. „Zapomněla jsem vám sdělit, že hůlku nemám, protože ji nepotřebuju.“

Frank se mezitím sklonil a vyhrnul zatčenému pravý rukáv. Objevila se černá, spálená kůže. Vyměnil si s Charlottou vědoucí pohled. Už to byl nejméně pátý, u kterého se takové znamení našlo. Začínalo to smrdět.

„Tak půjdeme, Rowlingu,“ nešetrně ho zdvihl na nohy. „Myslím, že nám ještě máš hodně co vysvětlovat…“

Bystrozorské oddělení, Ministerstvo kouzel, Londýn

Byli neskutečně utahaní oba dva. Lili do sebe už nejméně pětistou kávu a šestistý lektvar, obdobu mudlovských energetických nápojů, ale stejně padali vyčerpáním. Výslech nevedl nikam, další vyšetřování taky ne. Mohli se ptát horem dolem – nedostali z něj nic.

Charlotta si vyčerpaně položila hlavu na stůl a zívla. 

„Nechceš jít domů?“ ozvalo se z druhé strany. Frank měl příšerné kruhy pod očima, jak osmačtyřicet hodin nespal, a Charlotta by se byla vsadila, že na tom není o moc lépe. Ale zavrtěla hlavou.

„Do půlnoci to nějak doklepeme, ne? Nemůžeme jít jen tak…“

„Čert vzal nějakou docházku. Stejně nakonec padneme, jak švestky,“ zívl její kolega, s námahou se zdvihl a odšoural se do kuchyňky pro další kávu. Charlotta se složila zpátky na stůl a napůl v polospánku pozorovala jak jí přes pracovní desku pochoduje moucha. Konečně se Frank vrátil a přinesl další životabudič. Ne že by nějak zabíral. Asi tak na jednu minutu třicet vteřin. Přibližně a hodně nadsazeně.

„Takže… co… máme?“ Násilím potlačil zívnutí.

„Kromě zpráv… od kontrarozvědky…“ – přemýšlela jestli párátka podpírající oční víčka jsou dobrým nápadem – „nic…“

„Skvěle,“ odkýval jí to Frank a tentokrát nad zívnutím nevyhrál.

„Tomu se musí udělat přítrž, Jeffe!“ zasykla Alice Fieldingová na svého kolegu, obecně přezdívaného Smoothy. „Sedí tam už skoro dva dny a nic z toho…“

„Však je znáš, ne? Jsou jak dva mezci, nepovolí a nepovolí,“ odtušil ten s povzdechem. „Takže, až půjde Frank znova pro kávu?“

„Ne,“ odsekla Alice s líbezným úsměvem. „Hned. Potřebují do postele, jinak si to nechci ani představovat.“

„Dobrá,“ Smoothy se pousmál. „Jdeme na to…“

Charlotta zavřela oči a Frankův hlas, který se snažil nahlas předčítat ze zprávy od kontrarozvědky, vnímala už jen velmi okrajově. Chtělo se jí spát. Tak strašně moc, jako ještě nikdy. Bolel ji celý člověk a v hlavě měla dvě věci, sprchu a postel. Ne, jenom postel.

Postel.

Postel…

P.o.s.t.e.l.

Frank pořád neúnavně recitoval obsah zprávy, ale potom jen odložil spis stranou a zmoženě se natáhl po hrnku s kávou. Znovu zívl. Ale ve chvíli, kdy se chtěl napít, mu hrnek kdosi uzmul a nesmlouvavě ho vylil na podlahu.

Obrátil po narušiteli unavené oči.

„Alice…“ zamumlal potom, když ji poznal. „Copak…?

„Pojď do postele,“ usmála se na něj a přehodila mu přes ramena plášť. „Pojď, vždyť sotva koukáš, ještě tu usneš na stole a zničíš si záda…“

„Ach, pokušitel v ženské podobě. Ale já to musím dodělat…“

„Nemusíš,“ zašeptala mu Alice vemlouvavě do ucha a vytáhla ho na nohy.

Frank ještě kladl slabý odpor, ale nedostatek spánku a přemíra kofeinu, udělaly své. Už neměl sílu a jediné co chtěl, bylo jít si lehnout. Čert vem zatčeného, čert vem papíry. Opřel se o ni a velice ochotně se nechal odtáhnout. Co už neviděl bylo, že se ještě naposledy ohlédla a udělala na Smoothyho velice spiklenecké gesto.

„Charlotto,“ zašeptal jemně a zatřásl jí ramenem. Potom si před ni klekl, položil jí ruce na kolena… A náhle se musel usmát. Spala. Naprosto nefalšovaně a regulérně. Ruce složené pod hlavou a trochu krčila nos. Byla roztomilá. Opatrně ji pohladil po vlasech. Chvilku přemýšlel jestli ji má vzbudit, ale nakonec si řekl, že ne. Osmačtyřicet hodin je přece jen dost. Zabalil ji do kabátu a zdvihl do náručí.

Vždycky mu přišla hubená, takže se nedivil, že její váhu skoro necítí. Položila mu hlavu na rameno a spala klidně dál. Jen se k němu přitiskla a on ji víc zachumlal do kabátu. Potom chvíli doloval z paměti, jestli si vzpomene na její adresu, aby to pak vzdal a vzal ji k sobě.

Připomínala mu cukrovou panenku, roztomilou a křehkou, když potom spala v jeho posteli, stočená do klubíčka, zatímco si vařil čaj a přemýšlel, jestli ho ráno praští, když si k ní teď lehne. No, s největší pravděpodobností… Ale za zkoušku by nic nedal.

Když konvice zapískala, nechal ji tak. Náhle ho přešla chuť. Jen si velmi potichu a velmi opatrně vlezl vedle ní a přetáhl přes sebe deku. Pak jí položil ruku mezi lopatky… Jen tiše zavrněla a přisunula se k němu.

„Já-tě-poznala-Jeffe,“ zamumlala potom. Usmál se.

„A co s tím uděláš?“

„To-uvidíme-ráno…“ přitiskla se a přehodila přes něj nohu.

„Dobře,“ zasmál se, políbil ji na rty a pohladil po vlasech. „Uvidíme ráno, až se z toho vyspíš. Holka bláznivá…“

„Pch-to-jen-chlapi-nic-nevydrž-ží…“ zívla a rukou mu vklouzla pod košili. A začala mu znovu tiše oddechovat na rameni.

Jeffrey Smith, alias Smoothy, se zabroukal cosi jako „What a wonderfull world“, položil ji ruku kolem pasu a díval se na ni tak dlouho, dokud neusnul sám.

Za dva dny nato přišel na oddělení příkaz, že bystrozoři Longbottom a Chartierová mají okamžitě odjet na území Války v Zálivu a porovnat tamní výskyt použití černé magie s tím, co se souběžně děje na ostrovech.

Jeffrey Smith zahynul při zásahu proti maskovaným černokněžníkům, kteří se pokusili napadnout zasedání mudlovské vlády v Londýně, jen o pouhý týden později.

Blíže neurčené místo na Zemi

„Jménem ministerstva kouzel!“

…

Nikdy tam nechtěla a už po prvních minutách to místo nenáviděla víc, než cokoliv jiného, co ji mohlo potkat. Víc, než hořké vzpomínky…

…

„Neutíkej, nebude ti to nic platné!“

…

Jenže vyhnout se tomu nemohla, jednou je tam poslali a dokud je neodvolají, musejí tu vydržet. Na opačné straně Zeměkoule, uprostřed zuřícího konfliktu. Musejí pátrat po něčem, co ani neumí pojmenovat a zároveň přežít.

…

„INCENDO!“

…

Když nad tím přemýšlela, bylo to tady. Tahle zkušenost ji přiměla oprostit se od všech předsudků, zapomenout na všechna pravidla, která je svazovala v Londýně. Tady, na samém konci světa žádná pravidla neplatila.

…

„ Jste zatčen…“

…

Udeř dříve, než udeří oni. Tady se nikdo neptá, jak jsi k doznání přišel. Tahle hra nemá pravidla, nemá jasný cíl. Zabij, nebo budeš zabit.

Poprvé zabila tady.

…

„Kdo vás vede?!“

…

Brumbál by z ní neměl radost. Opravdu ne. S největší pravděpodobností by řekl, že v sobě nemá ani kouska cti. A ona by nemohla, než souhlasit. Jenže Brumbál si mohl dovolit diplomatické kličky, mohl jednat v rukavičkách. Jim létaly nad hlavou kulky i smrtící kletby. Jim šlo o život dnes a denně.

…

„Nelžete mi!“

…

Chvilku se bála, že si jí proto Frank zhnusí. Přece jen, byl to čestný člověk, snad až příliš čestný na tohle povolání, které přesto vykonával prvotřídně. Bála se, že až ukáže, co vlastně doopravdy umí a co se nebude bát v případě nouze použít, odvrátí se. Nebo ji rovnou zatkne pro používání zakázané magie. Ale k ničemu takovému nedošlo.

Pochopila, že to tušil. Byl by hlupák, kdyby ne. A pochopila, že on to chápe. Nebránil jí. Nikdy nevyslovil souhlas, ale choval se k ní pořád stejně. Byli ve válce. Válka připouští i to, co si mír hnusí. Ve válce je dovoleno vše.

…

„Nelžete nám, nemáme to rádi!“

…

Pokud si mohla vzpomenout, tady poprvé použila při výslechu Cruciatus.

+ Reinhardův příběh: Část druhá +