Reinhardův příběh: Část druhá
3. Reinhardův příběh: Část druhá
O rok později
Seděli u ohně a on se díval do plamenů. Jejich hlídka na hranicích. Relativní oddech. A pro něj noční můra. Neměl tu alkohol, cigarety mu docházely a... V noci věděl, že se mu vrací noční můry. Špatně spal a záviděl svým mužům, že spát můžou. Tady měl dvacet chlapů, porůznu rozmístěných, ale i svůj vlastní pevný základ – tým F.
Přejel si rukama po kolenou, padl už chlad a on si říkal, že by měl zkusit jít spát.
Jenže najednou se tma před ním pohnula. Pomalu a velmi zlověstně s sebou zavířila.
Reinhard vyskočil, do pravé ruky mu vklouzla hůlka, do levé revolver. Ostražitě se zadíval před sebe.
Tma se znovu pohnula a jakoby konečně nabyla obrysů. Nějaké postavy. Přibližovaly se, pomalu, krok co krok, ale neustále. Zarazily se pár kroků od něj.
"KDO TAM?" zvolal najednou chladný, řezavý hlas.
"Kdo jste vy?!" odpověděl klidně Reinhard ze stínu i když ten klid necítil. Tady nikdo z jejich neměl být.
"Budoucí páni světa!" zasmál se hlas a najednou se proti němu vrhnul. "CRUCIO!" vykřikl kletbu a namířil ji jeho směrem. Nepromíjenou kletbu.
Reinhard už tam dávno nestál. Ze tmy štěkl výstřel a Reinhard se okamžitě vrhl bokem, pak začal čarovat, protože jich tu bylo moc. Věděl, že tmou k němu běží jeho lidé, kteří už zjistili, že se něco děje, ale nechtěl aby se dostali do pasti.
Věděl a skoro viděl jak pár těch postav padlo mrtvých k zemi, ale pořád tu byli další. Otočka, pak kotoul, výskok a znova k zemi. A mezitím tvořit kouzla a posílat je proti nim... Šílenost
A Oni se s tím navíc nepárali. Nebojovali. Oni masakrovali, zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Používali Cruciatus, používali kletby té nejčernější magie... A obratně se vyhýbali těm jeho. Záblesky oslnivě zeleného světla, které s sebou neslo smrt, prokládalo bolestné sténání.
Reinhardovi vojáci byli skvělí. Ale proti takovému přívalu temné magie neměli šanci. To neovládali. Nemohli se pořádně bránit. Jediné, co je zachraňovalo byla jejich mrštnost.
Najednou se vedle Reinharda objevil vysoký, tmavovlasý muž, s kápí přes hlavu.
"ZABIJTE JE VŠECHNY!" sykl přidušeně a vytáhl hůlku. Ve tmě před nimi, ve směru odkud přišel útok, se náhle rozhořela ohnivá stěna.
Reinhard vykřikl a pak vyvolal magii, která v něm teď už bublala při povrchu. Svou magii. Tu nejstarší, temnou rodovou magii, k níž měl dokonalé předpoklady. Stěna ohně okamžitě pohasla a Reinhardovi zaplály oči. Vzrušením z té moci i bolesti, její používání vždycky bolelo. Pak poslal ledovou stěnu proti nim. Ano, dokázal jich několik porazit, ale to co chystal... Sám se toho bál.
Voda… Lidské tělo je z 90% z vody. A on toho využil. Namířená kletba a tři muži od černopláštníka padli mrtví. A pak se zaměřil na něj. Ne, nedovolí mu to. Nedovolí mu pozabíjet jeho lidi.
"Výborně," usmál se ten velice nehezky a namířil na něj. "Konečně se zase potkáváme, po tolika letech, Schneidere!" zasykl potom.
V ten moment Reinhardovi došlo, na koho se dívá.
"Avery!" pokývl mu chladně hlavou.
"Neutečeš, Schneidere, to jsi nevěděl! Už tenkrát, když jsi za to dostal to svoje vyznamenání... Mohl jsi to vědět. Neutečeš!"
"Nikdy jsem neutíkal!" zavrčel Schneider a ve chvíli kdy se kouzla a moc obozu kouzelníků srazily, nezakolísal. Byl silnější, to mohl vidět teď už každý. Boj kolem jako by se najednou zastavil a všichni se soustředili na ty dva.
Nakonec byl silnější. Vyhrál.
Jeho protivník se skácel k zemi a on jen stál a chvilku oddechoval. Když odněkud přilétla kletba, odskočil jen tak tak.
"UHNĚTE!" křikl najednou někdo ze tmy a mával na něj. Další vysoký muž v tmavém plášti, ale... Tvářil se sice ostražitě, ale bojoval na jejich straně. Jako lev. Odrážel kletby, které na něj mířily, potýkal se i s dvěma čaroději najednou... Kdesi za ním znovu zaplál oheň. Ale tentokrát se v podobě malých planoucích koulí jen těsně mihnul kolem Reinhardovy hrudi a rozptýlil se mezi rozprášené černopláštníky.
Muž v plášti se podíval směrem odkud vyšel, potom jedním šmahem omráčil oba, co na něj útočili a vyslal do vzduchu jiskry. Jasně zelené. Nakonec se otočil na Reinharda.
"Britské ministerstvo kouzel vám bude nesmírně zavázáno..." Z dálky sem zaletělo zaklínadlo, vyslovené přidušeným hlasem. "Accio, těla!" A dva bezvládní černokněžníci se zdvihli do vzduchu. Muž se ještě jednou podíval na Reinharda.
"My jsme vám zavázáni také. Velmi jste nám pomohl."
"Není zač, pane..." Reinhard schválně nechal větu nedokončenou.
"Longbottom. Frank Longbottom. Londýnské bystrozorské oddělení," muž k němu napřáhl ruku. Ze tmy se vynořil ohnivý signál. "Šikovná holka," zamumlal si bystrozor víceméně pro sebe. Pak se znovu zaměřil na Reinharda. "A vy...?"
"Plukovník Schneider, zvláštní jednotky, Německá spolková republika," řekl Reinhard a trochu se zapotácel, přece jen tamten druh magie ho vysiloval. Víc než dost. Jenže to už u něj stál Heinz a podepřel ho.
Frank Longbottom se taky nezdržoval. Jen mu stiskl ruku silněji. "Budu muset jít. Máme ještě spoustu práce... Doufám, že se nevidíme poprvé a naposledy, pane Schneidere." Ze tmy se vynořilo další ohnivé znamení. Bystrozor jen zavrtěl hlavou. "Netrpělivá, jako vždy. Už jdu!" Zamával hůlkou a se zvukem, jako když bouchne šampaňské se ztratil.
"Heinzi, jsou všichni v pořádku?" zeptal se unaveným hlasem plukovník. Točil se mu svět a potřeboval si odechnout, ale co jeho lidé...
"V rámci možností. Přišli jsme o pár mužů. Těm zbývajícím prý zachránily život ty ohnivé koule, co tu lítaly. Kdo to byl?" nadhodil potom na adresu zmizevšího muže.
"Anglické ministerstvo kouzel. Asi po nich pátrali.“ Pak se o něj víc opřel. "Heinzi... Já... Asi..." Nedomluvil, zatočila se mu hlava a složil se svému vojákovi do náručí
Už nevěděl, jak ho voják zdvihl a nesl do stanu. Tábor sice byl zle poničen a mnoho vojáků bylo zraněno, ale přesouvat se teď v noci by bylo čiré šílenství. Ano, posily zavolají, ale do rána to musí nějak vydržet. Nic jiného nezbývá.
Uložil ho do postele a zběžně prohlédl. Víc to bylo totální vyčerpání, než cokoliv jiného. Mohl si gratulovat. Tak trochu. Nechal ho spát a natáhl se vedle.
"Ne… Ne, prosím. Nechte je. Ne… Já to nemohu udělat. Ne, prosím!"
Výkřik do tmy a Reinhard zavřený ve vlastní zmatené vzpomínce. Nevěděl co se děje, nevěděl, kde je. Jen viděl to ledové peklo, co sám rozpoutal a viděl v něm umírat lidi. Ty, které sám zabil.
A pak tam uviděl ji. Lottu.
"Lotty… Ne!" vykřikl a vrhl se k ní.
Ale bylo už pozdě. Moc pozdě na to, aby ji zachránil.
A najednou prolomila jeho ledovou magii svým ohněm a vyslala jej proti němu, nebránil se. Jen si instinktivně zaclonil obličej. Plameny mu olízly tvář a hábit...
Zase stáli ve velké chodbě v Bradavicích a ona se mu smála do očí, že je zbabělec... A přitom se tvářila tak zoufale...
Heinze probudilo sténání. Okamžitě byl na nohou, v jedné ruce hůlku v druhé pistoli, ale až po chvíli mu došlo, že to byl jen reflex. Že tu žádný nepřítel není. Jen Reinhard se ze spánku třese a tiše naříká. Sedl si k němu a položil mu ruku na rameno. Pak s ním jemně zatřásl. Marně. Reinhard spal příliš tvrdě. Jediné co ho napadlo, bylo chytit ho za ruku. Reinhard ji stiskl téměř křečovitě a trochu se uklidnil.
"Lotty,“ splynulo mu ze rtů zoufale a pak mu po tváři sklouzla slza. Ve snu ji držel v náručí a šeptal jí, že ji má rád... A ona přesto odešla. Pak jen úlomek snu. Jen tichý výkřik, který šeptal jeho jméno.
V té chvíli, té nejčernější chvíli absolutního vyčerpání, skoro až na pokraj sil... To kouzlo, které mu vzalo kus jeho života, kouzlo živené jeho zoufalstvím i samotnou sílou - prasklo. To, co se mu nepovedlo kdysi dávno v Brumbálově pracovně, se mu povedlo teď.
Znovu padal, řítil se časem zpátky... Teď už se těch vzpomínek mohl dotknout, mohl je uchopit a schovat. Ale zároveň s nimi ho zase zachvátila ta bolest. Ta strašná bolest, že je pryč a nevrátí se. Nikdy.
"Lotty!" Výkřik plný bolesti a pak nic. Jen tma a černo. Vlastní mozek mu uchránil mysl od té skutečnosti a od ostatních, která držely zámková kouzla. Reinhard si najednou pamatoval všechno co nemohl, vše co mu kdy vzali.
Neprobudil se, tak milostivé jsou někdy záchranné mechanismy lidského organismu... Jen jeho vědomí se zhouplo na obláčku a propadlo se do tmy, která už teď nebyla zlá… Jen známá a občas krutá, jindy zase laskavá, ale JEHO.
Heinz ho teď zase držel v náručí. Nechal ho, aby se o něj opřel a trochu ho hladil po vlasech. Víc pro něj udělat nemohl. Jen ho držet a polohlasem mu říkat tu milionkrát otřepanou větu "to bude dobré". Sám tomu pořádně nevěřil, ale přesto to opakoval. Lidská mysl už je taková. V určitých chvílích vypne a uchýlí se k milosrdným automatismům. Kolébal plukovníka, jako dítě ke spánku, až po chvíli ucítil, že opravdu znovu usnul.
Beze snů. Což bylo dobře.
Velitel to ráno spal dlouho. Vyčerpání, hlavně to psychické, ho stálo dost sil a tak, když ho ostatní přišli hledat, čekal je jen Heinz s výmluvným pohledem a tím, že velitel odpočívá. Potom je gestem pozval ven. Byli udivení, ale poslechli ho. Heinz se chvíli díval z jednoho na druhého a potom to vyklopil. Že se veliteli vrátila paměť. Včera v noci.
"Nevíte někdo něco o paměťových kouzlech?" zeptal se nakonec. "Protože on si evidentně vzpomínal. Jen by mě zajímalo...No, spouštěcí mechanismus."
"Musí být podmět a objekt se musí dostat na hranici psychických, nebo fyzických sil. Nebo, když umírá. Jinak to nejde," řekl po chvíli uvažování Günter
"Tak v tom případě je to myslím jasné," zašeptal Georg. "Podmětem bylo, když ji viděl v té knajpě. A včera se přece zhroutil vyčerpáním, ne? Takže už není co řešit. Můžeme říct, že máme o jednu starost méně..."
"Nebyl bych si tím tak jistý," odtušil Heinz. "Bude z toho hodně zničený. Ještě víc, než byl teď."
"Věděl, co se stalo, nebo si to dal dohromady a teď to bude cítit. To bude jiné. Ale… Myslím, že to zvládne. Pár dní a bude v pořádku, opravdu," řekl tiše Fridrich a všichni se na něj udiveně zadívali.
"Vážně?" nadhodil pochybovačně Johan.
"Jo, znám ho. Je to tvrdej chlap. Tohle už teď zvládne."
"Musel ji vážně milovat..." nadhodil Heinz po chvíli ticha. Nikdo mu neodpověděl, jen se po něm podívali. Všem to bylo jasné. Je jen málo věcí, které mohou člověka dovést až k okraji propasti. Láska, je jedna z nich. V tu chvíli Georg ztuhl a automaticky zasalutoval. Ze stanu vyšel Reinhard. Zapínal si košili a kromě kruhů pod očima vypadal naprosto v pořádku.
Reinhard se na něj usmál a zasalutoval mu také. Přeci jen na něm byla znát předešlá noc a vyčerpání, když pak s nimi obcházel tábor. Posily už dorazily a dovezly s sebou i polní kuchyni a dobré jídlo. Najednou se plukovník zastavil a začichal.
"Já se asi pletu, pánové, ale cítím tu wafle..."
"To není možné..." začal nesměle Johan, ale v tom začichal taky Günter.
"Moment! Já je taky cítím!" zamumlal si potom pro sebe.
Fridrich se nezdržoval mluvením a šel rovnou za vůní. Za chvíli vyrazil vítězoslavný pokřik. "Pánové! Budiž požehnána polní kuchyně!"
"A kuchař, který umí vařit," řekl Reinhard, když vešel do improvizované jídelny. Tam u pultu s hořáky s wafovací pánví stál... Stála kuchařka, která mu ze všeho nejvíc připomněla Gretu, jejich domácí kuchařku, a usmívala se. Kolem ní se míhali její pomocníci a pomocnice a nosili vyhladovělým vojákům jídlo. Vajíčka, párky, slaninu a fazole… Ale Reinhard měl oči jen pro wafle.
"Oni mají pravou marmeládu," zašeptal Fridrich téměř nábožně.
"A cukr..."
"Čokoládu a šlehačku…" ozvalo se vedle něj.
"Dáte si wafle pánové?" zeptala se s úsměvem kuchařka.
Reinhard se nezmohl na víc než kývnutí.
"A vydržíte pět minut, nebo mi to sníte rovnou z pánvičky?" Kuchařka se znovu zasmála, pak trochu pokrčila rameny a vytáhla hůlku. "Vypadáte vážně hladově..." poznamenala potom. Lehce zamávala. Na nedalekém stolku se rázem prostřelo pro šest lidí. Vojáci rychle zasedli a vypadali jako natěšení kluci. Kuchařka rychle a zručně rozdělila wafle na šest talířů a potom doprostřed stolu postavila velkou sklenici.
"Malinová. Doufám, že nepohrdnete."
"Nebe se nad námi právě smilovalo," prohlásil Johan a čapnul marmeládu a rychle si nandal. Ostatní nezůstali pozadu a když jim na stole přibyla ještě šlehačka (co na tom že instantní) a čokoláda a dokonce jeden ananasový kompot, byli na vrcholu blaha. I plukovník se začal usmívat. A k tomu pak dostali konvici černého čaje a už nechtěli nic.
"Tedy v životě jsem neviděla vojáky, kteří by byli tak na sladký!" prohlásila kuchařka a založila si ruce v bok. Potom se jen zasmála, popřála jim dobrou chuť a zase se vrátila ke sporáku.
Georg učinil neúspěšný pokus sníst wafli celou najednou, ale jen se zapatlal šlehačkou.
Heinz jen nevěřícně zíral na svůj talíř.
"Pánové. Řekněte, že se mi to nezdá..." požádal potom tiše.
Johan se nezdržoval mluvením a místo toho mu vlepil pohlavek. "Stačí?"
"Bohatě," vydechl Heinz a vrhl se na svůj talíř jak myš na špek.
Reinhard nemluvil, jen spokojeně jedl a upíjel černý čaj. Nic jiného ho nezajímalo a podle toho jak přivíral oči, bylo pro zkušeného pozorovatel jasné, že je na vrcholu blaha.
O několik dní později
Najednou, jakoby to začalo být dobré. Dejme tomu, byl to možná až přehnaný názor, vzhledem k tomu, že nacházeli v situaci, v jaké se nacházeli. Ale rozhodně se to dalo nazvat ozbrojeným příměřím. Jo, ozbrojené příměří.
Opravili tábor a zase začali hlídkovat. Ale byl klid.
Velitel se taky lepšil. Alespoň navenek. Co se odehrává uvnitř něj nikdo nevěděl. Nechtěl, aby s ním spali ve stanu, jako Heinz tu noc po útoku. Chtěl být sám. Ale přesto se odvážili doufat, že možná... Možná se začíná hojit. Zevnitř. Na duši.
Heinz zjistil, že už tolik nepije. A taky cigarety omezil. Začal trochu víc jíst a každé ráno cvičil. Sportoval a praktikoval magii. Jednoduchá kouzla, bez hůlky… Učil se. Trochu přibral, sice ne moc, ale aspoň uniforma na něm tolik nevisela.Občas dokonce ve svém volném čase učil muže ze své čety kouzla, která se podle něj mohla hodit... A občas se usmál.
Občas se jeden z čety F zajel podívat do té hospody, ale vedoucí jim pokaždé tvrdošíjně opakoval, že tu ženu v černém viděl naposledy ten den, co tam byli oni a potom, že už se neukázala. Vlastně ani pořádně nevěděli, proč tohle dělají. I kdyby ji našli, co pak? Přesvědčovat ji, ať se k veliteli vrátí? Sotva kdy by se jim to povedlo. Ale přesto tam ještě občas zajeli. Jen tak z principu.
Žádný další útok se nekonal. Nikdo se neobjevil, válka se přesunula k partyzánům a taky k jednacím stolům.
Velitel se víc uklidnil a občas ho večer našli jak si čte, nebo se dívá na hvězdy. Už skoro nepil. Jen občas s nimi.
Jen jednou se zcinkal pořádně.
To když slavili jeho narozeniny... To ho do jeho stanu museli donést
Heinz dokonce chvíli váhal, jestli tam s ním nemá zůstat, ale nakonec ho přesvědčili, že ta láhev koňaku je pro čtyři přece jen moc velká, zatímco v pěti ji hravě zvládnou. Zanechali tedy plukovníka spánku a sami se vypravili ho ještě jednou a pořádně zapít.
Plukovník však nespal ani dvě hodiny, když do jeho stanu vešel menší muž v uniformě bez označení a dost nešetrně ho vzbudil.
"Vstávejte, plukovníku, vlast pro vás má práci," řekl s úsměvem a podal mu lahvičku s velice známým lektvarem – na vystřízlivění.
"Sakra, zase vy!" zavrčel Schneider, ale pak lahvičku přijal a vzápětí už se potácel ven a za stanem poněkud potupně zvracel. Když došel zpět, bledý, ale střízlivý, muž tam stále seděl. Byl to ten samý, co mu kdysi jako mladíkovi podal v baru panáka a pak s ním i podepsal smlouvu... O přidělení k tajným zásahovým jednotkám. To on ho posílal na ty mise, kvůli nimž nejvíc pil.
"Takže?"
"Bylo mi řečeno, že to vy jste, za pomoci několika britských agentů, zastavil ten poslední útok na tento tábor. Ti v černých pláštích, kteří zabíjeli na potkání... Kteří používali kletby, které se nepromíjejí..." začal muž.
Reinhard pouze něco zavrčel.
"Mám pro vás speciální misi. Ti britští agenti objevili, že tu mají základnu. Jenže nemohou svůj úkol dokončit, něco se pokazilo a oni je odvolali. Tu základnu musíme zlikvidovat my. Přesněji řečeno - vy."
"To jako já sám, proti celé základně?“ zeptal se trochu kousavě Reinhard a začal hledat po stanu prášek na bolest. Muž před ním mu beze slova podal další lektvar. Reinhard k němu čichl a pak ho vypil. Bolest přestala a žaludek se pomalu uklidnil.
"Vy jediný to můžete zvládnout. Ta základna prý není... Ostatně, tady máte zprávu. Však víte, Britové. Co nezpackají, to musí aspoň hodit na papír."
"Takže... Tohle zvládnout a máme od těch magorů tady pokoj?"
"Ano. Původně tohle vůbec nebyla naše starost, měli to vyřídit ti dva... Jenže nastaly prý komplikace a jeden z nich byl zraněn. Proto to postoupili nám. Ta základna je poslední. Pak už od těch černých plášťů bude opravdu pokoj. Definitivně. Berete to?"
"Zbývá mi něco jiného?" zeptal se Reinhard a prohrábl si zpocené vlasy. "Mám čas na přípravu, nebo jdeme hned?"
"Máte dvanáct hodin, abyste si prostudoval ty materiály, abyste věděl, do čeho jdete. Za dvanáct hodin vám doručím přesnou polohu základny. A pak už to bude jen na vás. Upřímně, posílám vás tam nerad. Ale na druhou stranu - nikoho lepšího nemám."
"Chcete říct, nikdo není tak šílenej, aby vám a to kývnul, že?" neodpustil si Reinhard a pak kývl. "Dobře, nechte mi tu ty materiály. Prostuduji je a spálím."
"Spálí se za dvanáct hodiny samy," odtušil voják v klidu. "Jak říkám, Britové jsou děsní. Úředničina a byrokracie. To je jejich. Tak tedy, za dvanáct hodin." S tím se zdvihl a nechal Reinharda samotného, nad několika hustě popsanými listy papíru.
Bylo tam všechno. Plány polohy, popisy přítomných, zjištěné zabezpečení. Prostě kompletní zpráva. Sice trochu naškrábaná, ale kompletní. A Reinhardovi z ní do zpěvu nebylo. Znamenalo to vypořádat se nejméně s deseti schopnými kouzelníky a dalšími pěti, u kterých byly předpokládány průměrné schopnosti. Reinhard nad tím seděl dlouho a vymýšlel plán postupu… Když ho vymyslel, vše si ve stanu nachystal si šel lehnout, i když už skoro svítalo.
Probralo ho až lehké šustění a dým. Když zdvihl hlavu, zahlédl už jen poslední útržek, jak se vznáší nad jeho stolem a elegantně hoří namodralým plaménkem. Zpráva byla v čudu. Místo ní tam ležela jen malá, nenápadná obálka, která ani nebyla zapečetěná.
Zvedl se a otevřel ji. Stálo tam velmi úhledným písmem: "Patnáct mil severně, mimo obydlené oblasti. Přesné souřadnice..." Následovala čísla a ještě plánek. A zcela netradiční dovětek: "Dávejte na sebe pozor. A hodně štěstí."
Reinahrd se pousmál a pak se zvedl.
Oblékl si speciální uniformu, která nenesla žádné označení, a vyklouzl ze svého stanu, na sobě jen plášť a v podpaží batoh s výstrojí, co si bral navíc. A pak jen pryč z tábora a přemístit se. Nemusel hádat, že to bude peklo. To poznal už ve chvíli, kdy jim opatrně pronikal přes zabezpečení a zabil první tři… Tiše, bez použití magie. Tak to bylo nejlepší, kouzla byla moc nápadná a čarodějové na ně byli moc hákliví.
Ušklíbl se. Teď musí dál!
Bylo to čím dál tím horší, když zabil další dva a dostal se dál sotva o pár metrů. A všude kouzla. Na každém rohu kus černé magie. Visela tam ve vzduchu, jako cáry, roky nesmetených pavučin. Dýchala mu za krk, když se po špičkách plížil dál a už se musel chránit štítovým kouzlem. A náhle stál proti němu.
Muž v masce, bez pláště, jen s hůlkou v ruce. Neměl nijaký výraz, prostě najednou jen stál uprostřed chodby a díval se přímo na něj.
"Vstup sem se trestá smrtí," pronesl potom a namířil na něj.
"To není nic originálního, víš," zavrčel Schneider a vypálil od boku. Jednu hůlku měl v ruce, kterou mířil k zemi, další měl u pistole. A už dávno zjistil, že magie a technika se mohou doplňovat. Muž před ním padl k zemi, mrtvý. Ale přesto mu pro jistotu podřízl hrdlo. Ani smrt se pak nedá ošálit.
Postoupil dál, najednou byl klid. Nikde ani noha, to bylo víc než podezřelé. Jen temná magie se kolem něj pořád ovíjela... A pak před sebou zahlédl tělo. Asi tak tři metry, napůl skryté ve tmě, leželo na zemi, tváří od něj. Popošel ještě kousek, aby se podíval jestli žije... A strnul.
Dlouhé černé vlasy, kabát s ohrnutým límcem. Čerstvě sešité obočí a na krku náhrdelník, který bezpečně poznal. Charlotta. Mrtvá. Pohled prázdných očí se upíral kamsi na druhou stranu chodby.
"Charlotto!" Ten výkřik nedokázal zarazit, ani ten strach, co mu sevřel srdce a dostal ho skoro na kolena. Jeho Charlotta… Ne, už ne jeho, ale... Sakra! Charlotta… Lotty... Jeho holčička. Poklekl vedle ní na jedno koleno a pohladil ji po tváři. Byla tak chladná. Na chvíli zavřel oči a pak... Přitiskl ruku k jejímu srdci. Věděl, že to nepomůže ale musel to zkusit. A v tu chvíli mu to došlo. Největší děs. Prázdno uvnitř. Ten ledový chlad.
"Bubák…" vydechl a vzápětí už musel uhnout před kouzlem a odkulit se pryč.
"Tak přece má dokonalý plukovník Schneider nějakou slabinu!" ozvalo se ze tmy výsměšně. Pak odněkud přilétlo kouzlo a bubák zmizel. "Pravda, její skutečná mrtvola by byla efektnější... No, snad se i k té někdy dopracujeme, že?"
"Chcípni!" procedil mezi zuby Schneider, který byl zuřivostí bez sebe. Co si to sakra...! Nenáviděl je a tak se přestal ohlížet. Na ně, na sebe, na všechno kolem. Pustil se do nich i ledovou magií a tím co znal z černé magie. Hnala ho nenávist a bolest v srdci, která se znova ozvala. Ale jeho holčička žila a to bylo důležité. Teď jim musel zabránit aby svou hrozbu někdy splnili.
Jenže stál proti mocné síle. Téměř mocnější, než on sám. Ten muž proti němu bojoval, vyhýbal se jeho kouzlům a sám proti němu posílal ta nejtemnější.
"Slabina! Jediná slabina! Ale teď o ní víme, plukovníku. Víme o ní..." posmíval se mu, zatímco odrážel jeho zuřivý útok. "A jednou - bude skutečná!"
Vyslal proti němu ostří rudého světla.
Reinhard ho vykryl štítovým kouzlem a pak sám zaútočil očarovanými kulkami. Nechtěl to protahovat, protože cítil, že jich je tu víc a pokud se mu někdo dostane do zad... Nedomyslel. Náhle je ucítil. Věděl, že jsou za ním, že na něj míří. Že jich je mnohonásobná přesila, proti které nemá šanci, ani kdyby stokrát chtěl.
"Hra skončila, plukovníku Schneidere," usmál se na něj muž, který tu past tak dokonale nalíčil.
Reinhard pustil hůlky a pak zkřížil prsty. Sklonil hlavu a začal tiše mluvit. Ano, tohle kouzlo připravoval dlouho a jeho použití… Bylo za hranicí zákona. Přesto ho hodlal použít. Jen čekal až budou blíž. A oni skutečně šli. Blíž a ještě, jako smečka loveckých psů, když loví vlka. Zvedl hlavu a usmál se.
A pak máchl rukama v kterých měl malé hůlky popsané runami z jeho krve. V místnosti zaplál oheň. Ledový severák najednou všechny přimrazil v kapce času… Ale předtím stačili vypálit pár kouzel.
Třeskot a pukání stěn…
Pak tma
Nic víc.
Vojenská polní nemocnice, blíže neurčené místo na Zemi
Cítil, že ho někdo pleská po tvářích. Jemně, ale přece s naléhavým důrazem.
"Veliteli... Veliteli!" vynořil se odněkud úzkostlivý hlas.
"Nemá to cenu," odpovídal jiný. "Ještě je moc brzy... Viděl jsi, jak to tam vypadalo..."
"To ano, ale už je to čtrnáct dní. Musí se přece probrat!" Znovu popleskání po tvářích. "Veliteli, no tak... To jsem já, Heinz.“
"Vodu," zašeptal a měl pocit, že to mluví někdo jiný. Někdo strašně starý a nemocný. Pokusil se otevřít oči, ale víčka měl moc těžká. Nakonec, když mu někdo vložil slámku do úst a on se napil, se mu to přeci jen povedlo.
"Heinzi..."
"Ležte klidně, veliteli. Všechno bude v pořádku." Nechal ho napít, potom mu otřel čelo a navlhčil rty. A taky ho pohladil po vlasech. "Hlavně v klidu. Všechno se to spraví. Doktor říkal, že udělá, co bude v jeho silách..."
"Co se stalo?" zeptal se plukovník a pak zase zavřel oči. Byl tak unavený. Tak moc. Jen rukou nahmatal jinou, která mu ji sevřela a znova usnul.
"Všechno bude v pořádku," zopakoval Heinz a pevně ho stiskl. A přitom se snažil pohledem vyhnout levé polovině plukovníkova těla. Noha i ruka to schytaly, obě byly zafixované, nad oběma doktor kroutil hlavou a podle všeho se obával nejhoršího.
Ostatní, co byli s ním, mlčeli. Co říkat, když vidíte, co zmůže, nebo nezmůže ani jejich medicína.
Heinz znovu otřel veliteli zpocené čelo a potom jeho citlivé ucho zachytilo kroky. Otočil se po tom zvuku a zadíval se do tváře starému doktorovi, který teď velitele vysekával z toho nejhoršího. Ale teď se tvářil – skoro beznadějně.
„Tak?“ hlesl Heinz. Zbytek týmu na doktora upřel tázavé, zoufalé pohledy. Přece to nemohlo být tak zlé. Velitel to zvládne. Je to silný chlap, dostal by se i z horších zranění. Nemohlo to být tak jak to vypadalo.
"Konzultoval jsem to s kolegy, pánové, a bohužel vám musím oznámit špatnou zprávu. Na tu nohu se už nikdy nepostaví. Nehledě k tomu, že má poškozenou páteř a tak… Nebude moci se pořádně opřít ani o tu druhou. Ruku se mu pokusíme dnes zachránit, ale moc šancí tomu taky nepřikládáme. Lituji, pánové. Mluvil jsem s předními odborníky. Nemá šanci se ještě někdy postavit na nohy, není to v našich silách."
"To... Ne!" vykřikl Heinz. Rázem ho zachvátila hrůza a nejen jeho.
"To mu přece nemůžete udělat!" zařval náhle jindy tak klidný a chladně uvažující Gunter. "To přece nejde! Vy vůbec nevíte, co tu říkáte!"
Zbytek týmu zůstal jen opařeně stát. Ale hlavou jim letěly tytéž myšlenky. Velitel je ochrnutý. Mrzák. On, Reinhard Schneider, válečný hrdina... A na vozíčku.
"Přece to nemůže být definitivní..." zašeptal Georg po chvíli dusného ticha.
"Bohužel je," řekl i druhý doktor, co teď vešel do místnosti a který jim kdysi pomáhal plukovníka ošetřovat. "Ty končetiny má natolik poškozené, že jsme uvažovali i o amputaci, ale jeho otec si to nepřeje."
"Vy vůbec nevíte, co tu říkáte," snažil se je přesvědčit Georg. "Vždyť vy sám jste ho chtěl nechat umřít, říkal jste, že nemá šanci, ale on to přesto zvládl a teď to zvládne taky... On to zvládne! Jen mu musíte dát šanci! Nemůžete ho odepsat! Jen tak, bez boje!"
"Věřte mi, nacpali jsme do něj už tolik lektvarů a podpůrných prostředků, kolik jsme mohli. Má za sebou tři operace. Jen díky tomu mu ta ruka zůstane. Ale vemte si v jakém stavu se sem dostal. Měl rozdrcená žebra. Pohmožděné plíce a protrženou slezinu. Krvácel do pánve a nohu měl zpřelámanou na dvacet kousků. Nenašel jsem na něm centimetr, který by nebyl poškozený. To, že dýchá je malý zázrak!" Doktor, který ho kdysi zachránil k němu došel a položil mu ruku na čelo. "Taky mě to mrzí, ale my už víc nesvedeme."
Fridrich, který otíral velitelovi čelo z druhé strany, zdvihl hlavu.
"Je vám jasné, že mu tímhle podepisujete rozsudek?" zeptal se pak tiše. Doktor mu chvíli upřený pohled oplácel, pak jen přivřel oči a kývl.
"Vím. Ale udělali jsme maximum. A i kdybyste na nás teď namířili hůlky, věřte, nepomůže to," dodal potom trpce. Druhý doktor si také povzdechl a pak se na ty muže zadíval.
"Je mi to líto. Víme že je to fajn chlap. Jenže jediné, co můžeme, je ho poslat do lázní a pak, když bude chtít, k psychologovi, jenže chlapi jako on nechtějí." Doktor si znova povzdechl. "Dnes ho ještě jednou vezmem na sál, přijel nám sem specialista na nervy, ale moc si od toho neslibujte. Chceme, aby alespoň hýbal rukou."
"Neslibujeme," potřásl Heinz hlavou. Doktoři ještě chvíli postáli u Reinhardova lůžka a potom odešli s tím, že až specialista dorazí, vezmou plukovníka jako privátní případ. Jen co odešli, Heinz zcela nesportovně popotáhl a utřel si nos do rukávu.
"Tohle je v prdeli!" ulevil si potom.
"Jo," řekl tiše Günter a sedl si na židli vedle lůžka. Pak se podíval do té strhané a bledé tváře jejich velitele a přítele, která se ztrácela v bílém nemocničním povlečení. Měl nové jizvy a kapačka, kterou měl zavedenou do kanyly v krku mu do žil vháněla morfium. Opálené ruce klidně spočívaly na pokrývce. Jedna jen trochu obvázaná, druhá zafixovaná a jakoby bez života.
Zase hodnou chvíli jen seděli a mlčeli. Velitel skončí na vozíku, tak jim to řekli. Už nikdy se nepostaví na nohy. Georg Furman polkl, jak se snažil zadržet slzy.
"Co budeme dělat...?" zeptal se potom. "Oni ho odvolají, pošlou do civilu. Co budeme dělat? Půjdeme s ním?"
"To nedovolí," odpověděl automaticky Heinz. "V životě by nesnesl, abychom ho tak viděli..."
"Navíc, máme podepsáno na pět let, tak nám dají nového velitele," prolomil ticho Fridrich a praštil rukou do zdi. "Sakra, já nechápu, jak se s takovým zraněním mohl dostat do tábora! A teď to vzdají!?"
"Proč by ho dávali dohromady...?" zašeptal najednou trpce Johan. "Svůj úkol splnil. Už ho k ničemu nepotřebují. Skoro jim tuhle válku vyhrál... Ale nepotřebujou, aby slízl smetanu." Věděl, že teď trochu nadsazuje, ale ve své podstatě to byla pravda. Reinhardovy zásluhy byly nepopiratelné. "Bude přece lepší, když z něj udělají mrzáka, ověnčeného vyznamenáními, který pak upadne do zapomnění." Sklonil hlavu a mezi ramena a bezmyšlenkovitě obrátil v rukou Reinhardovu placatku.
"Nechají ho, aby se zabil, nebo upil," hlesl tiše Georg a pak se otočil, aby neviděli, že mu tečou slzy. Měl Reinharda moc rád a tohle… ho ničilo
"A samozřejmě potom vyjádří patřičnou lítost nad smrtí jednoho z válečných hrdinů!" ulevil si náhle vztekle Günter a udeřil pěstí do dlaně, až to třesklo. Johan Georga objal a nechal ho, ať se mu vypláče na rameni. Ta bezmoc je ničila všechny. Jenže už mu zkoušeli pomoci sami a nesvedli nic. Museli to nechat na doktorech. A ti teď tvrdili, že víc nezmůžou.
Fridrich se podíval na Heinze a potom se oba zadívali na Reinharda. Teď už byla všechna slova zbytečná. Seděli v tichu.
Nikdo nevnímal čas. Za nekonečně dlouhou dobu, možná stovky let, se znovu objevil lékař. Ten mladší.
"Pánové, náš specialista právě dorazil... Operovat se začne do půl hodiny."
Heinz kývl a když si pro Reinharda přišli zdravotníci, jen se dívali jak jim ho odváží pryč. Na stolku zůstaly jen jeho vojenské známky a malý křížek, který u nich nosil připnutý. Sice vždy tvrdil, že v Boha nevěří, ale oni věděli, že v Něco věří, třebaže to nenazývá Bůh. Heinz s ním jednom o tom mluvil, jednou, když nemohli oba spát a velitel mu nabídl pohostinství svého stanu.
Znovu si otřel oči. Nechtěl na to vzpomínat. Teď ne. Teď se jen rozhlédl po svých přátelích a na chvilku zavřel oči. Nevěděl, jestli by se měl pomodlit, nebo jen prosit Neviditelného s Knihou osudu, aby nedošlo k nejhoršímu...
Johan pořád držel Georga, ale ten už neplakal. Jen se o něj tiše opíral, se zavřenýma očima a rty se mu bez hlesu pohybovaly.
Günter se náhle zdvihl a rázně vyšel ven. Vrátil se za chvíli. V ruce třímal láhev koňaku. Načal ji a s cynickým úšklebkem se na ni podíval skrze světlo.
"Na vás, plukovníku!" pronesl potom tiše, zavdal si a nechal ji kolovat.
Láhev kolovala a oni čekali. Čekali v prázdném pokoji na osud muže, kterým jim mnohokrát zachránil život. Který stál při nich. Byl jim velitelem, učitelem, přítelem, starším bratrem i důvěrníkem. Byl tam vždycky, když ho potřebovali. Neptal se. Prostě tam byl s tím svým zkoumavým pohledem a čekal. I teď měli pocit, jako by seděl na prázdné židli u stěny a díval se na ně. Pohled ledově šedých očí a trochu ironický úsměv.
"Jak to vypadá?" ptal se právě doktor, který byl cítit mentolovými bonbóny, tiše.
"Ne moc dobře. Vidíte? Já se divím, že ještě vůbec žije..." odpovídal tiše specialista, zatímco opatrně, s pomocí mudlovských technik i magie, napravoval Reinhardův zničený nerv, aby mohl hýbat paží.
"Má pevnou vůli... To dokázal už dávno," usmál se trochu smutně doktor a pak zkontroloval životní funkce. Nelíbilo se mu, že saturace kyslíku klesala. Stejně jako tlak.
"Musíme si pospíšit, nebo ho ztratíme. Přeci jen je moc slabý."
"Dělám co můžu, ale jestli chceme, aby to bylo co k čemu..." Doktor nedomluvil.
Přístroj náhle pronikavě zavřeštěl a hodnoty prudce poklesly.
"Rychle! Selhalo mu dýchání!" vrhl se k němu starší doktor a okamžitě nasadil masáž. "OPERUJTE!" houkl potom na specialistu. "Nesmíme ho nechat otevřeného dýl, než to bude nezbytně nutné!"
Srdce selhalo o chvíli později a museli přerušit operaci. Nastartovali mu srdce až po osmi minutách a silných elektrošocích. Pak se teprve vrátili k ruce. Tam spojili poslední nervy a zavřeli to. Vždyť jim skoro umřel na stole.
"Osm minut," otíral si postarší doktor spánky. "Bude zázrak, jestli to přežil mozek... Ach panebože! Ach bože..."
"Když si vzpomenu, jak jsem mu kdysi šil ruku a on se mnou vtipkoval... Kam jsme to dospěli, když nám takoví chlapi umírají pod rukama?" podotkl ten, co kolem sebe pořád šířil vůni mentolek.
"Ke konci nesmyslné války," řekl tiše specialista a pak se na plukovníka zadíval. "Musím ho pak ještě prohlédnout, až se vzbudí."
Nechali ho převézt na pokoj a vlastně ani nic nenamítali, když u něj jeho vojáci chtěli zůstat. Ostatně, chovali se velmi vzorně, uposlechli všech pokynů, týkajících se čistoty prostředí... Jen byli trochu přešlí a na bledých tvářích se sem tam objevila rudá skvrna.
Seděli u něj dva dny, než Reinhard konečně na chvilku otevřel oči. Zamrkal, dlouze se na ně zadíval, ale evidentně je poznal.
Tak to aspoň tlumočili doktorovi a nechápali, proč se tvářil tak úlevně. Vždyť už to bylo víc než hrozné. Zatím mu nikdo ještě neřekl, že už se nikdy nepostaví.
Pak přišel ten cizí doktor a na chvilku je vyhnal z pokoje. To se Reinhard probral podruhé. A když doktor odešel, spal. Nikdo nevěděl, co tam ten doktor dělal. On tvrdil, že mu kontroloval nervy... Ale když se pak plukovník vzbudil, nevypadal ani líp, ani hůř.
Jeho tým se u něj v pokoji doslova utábořil. Hlídali každý jeho pohyb, nádech, záškub... Už nepili, už ani jeden neukázal slzy, ale ani spolu nemluvili. Jen tiše seděli, pozorovali Reinharda i sebe navzájem. O tom co bude s nimi dál, nebo kdo veliteli řekne, že je ochrnutý, zatím neřešili. Teď bylo nejdůležitější, aby přežil první dny. Aby je zvládl, probral se a začal s nimi mluvit.
A za další nekonečné dny konečně znovu otevřel oči... A podíval se na Fridricha, který vedle něj zase seděl.
"Fridrichu, co tu děláte?" zeptal se tiše.
"Veliteli!" usmál se ten šťastně a vzal ho za ruku. "Jak je vám...?" zeptal se potom tiše a druhou rukou zuřivě gestikuloval do místnosti, kde se poflakoval zbytek týmu. "Kluci budou mít ohromnou radost, že jste už vzhůru!"
"Jako by mě přejel tank," trochu se zašklebil velitel a pak se nadechl. Bolelo to, ale dalo se to snést. "Vy jste tu všichni? Jak to?"
"Máme volno," zašeptal Fridrich. "Nemáme velitele, máme volno. Nechcete napít?"
Reinhard namáhavě kývl a Fridrich mu přistrčil slámku k ústům.
"Pomalu, jinak budete zvracet..."
V tu chvíli se kolem postele seskupil celý tým F a všichni měli tak šťastný výraz, až to Reinhard skoro nechápal.
Když se napil podíval se na levou ruku a zamračil se.
"Sakra, kde mám hodinky?"
Georg mu je podal. Ale přitom zavrtěl hlavou. "Je mi líto, plukovníku, ale jsou rozbité. Rozbily se když jste..." Nedomluvil. Reinhard mu skočil do řeči.
"Když co?" zeptal se ostře.
"Když jste se přemístil zpátky do tábora..." hlesl Georg. To snad ne, napadlo ho přitom zděšeně, podruhé přece nemohli...
"Přemístil do tábora?" plukovník Schneider se chytil za hlavu jak ho najednou zabolela. "Kdy to bylo?" zeptal se po chvíli.
"Před třemi dny," hlesl Georg. Pak opatrně natáhl ruku. "Mohu?" zašeptal. Reinhard nechápavě kývnul a Georgova dlaň se dotkla jeho čela. Mladý voják zavřel na okamžik oči.
Všechno bylo pryč. Žádné návraty z misí, žádné večery s láhví, která mu pomáhala zapomenout. Nic. Zapátral trochu hlouběji a málem vyjekl. Nebyla tam. Ta dívka s dlouhými černými vlasy, už tam vůbec nebyla. Ztratila se do nenávratna, stejně jako většina vzpomínek na všechny zásluhy, které Reinhard měl. Ten poslední zbytek vzpomínek zoufale rotoval sem a tam. Jinak tam nebylo nic. Vůbec nic. Georg se na okamžik zachvěl, jakoby mu na rameno sáhla samotná smrt. Potom ruku stáhl.
"Všechno je v pořádku, veliteli," zašeptal zlomeně. "Nic se nestalo."
Reinhard si sáhl na strniště.
"Spíš bych řekl třemi týdny. Pokud mi někdo nedal něco, co podporuje růst vousů."
"Dobrá, tak je to týden, trochu jsme vám lhali..." Heinz se zvědavě podíval na Georga, který zbledl a pomalu se posadil na kraj postele.
"Dobře, asi post traumatický šok, jak se dívám na vás pět. Tak co se stalo?"
"To my sami nevíme..." zašeptal Heinz. "Prostě jste náhle na dvanáct hodin zmizel a pak jste se objevil vprostřed tábora, víc mrtvý než živý... Dávali vás dohromady skoro dva dny."
Georg do něj šťouchl a varovně se zamračil. Reinhardovi to neuniklo.
"Co se děje?!" zeptal se důrazně.
Mlčeli a tentokrát i Heinz odvrátil pohled stranou. Nikdo z nich nechtěl být posel špatných zpráv.
"Co se děje?!" opakoval Reinhard a dožadoval se vysvětlení. Když ani tentokrát neodpověděli, poprvé zvýšil hlas. "Rozkazuji vám, abyste mi okamžitě řekli, co se děje?!"
Nakonec to na sebe vzal Georg. Pomalu se nadechl. A zadíval se veliteli pevně do očí.
"Jste ochrnutý, nemůžete chodit," řekl poté syrově a prostě.
"Ne..." zašeptal Reinhard a pak se pokusil pohnout. Nešlo to. V tváři se mu odrazilo zděšení. Bylo vidět jak zatíná zuby a snaží se, ale nešlo to. Nemohl pohnout nohama. Jen trochu pravou. Heinz mu sevřel ruku.
"Doktoři říkali, že dělali co mohli, ale... Prý je zázrak, že vůbec žijete..."
Reinhard stiskl čelisti a pak, když se dokázal natolik ovládnout, že mohl mluvit, jim tiše řekl: "Jděte, prosím... Potřebuju být chvilku sám."
Uposlechli ho bez dalších řečí. Pořád to byl jejich velitel, i když už zřejmě ne dlouho. Ale i kdyby jím už oficiálně nebyl, stejně by ho poslechli.
Heinz mu naposledy sevřel ruku, ale plukovník už ten stisk neopětoval. Jen se odvrátil, aby neviděl, jak ho opouštějí. Tak nějak tušil, že je to v téhle válce naposledy...
+ Charlottin příběh: část druhá +
???
(Maya, 22. 6. 2010 14:13)