Reinhardův příběh: Část první
1. Reinhardův příběh: Část první
Myslím, že od té doby jsem začal kouřit krabičku denně a každý večer jsem si dával panáka skotské, abych mohl usnout. Od té doby jsem ji totiž neviděl. Zmizela z mého života, jako by v něm nikdy nebyla a já zůstal sám... I když, sám?
Nastoupil jsem do akademie, ukončil ji po dvou letech a pak získal svou vlastní jednotku. Byl jsem čaroděj a ti se do války v Zálivu posílali často. A hlavně, my dokázali vojáky ochránit lépe. A oni, no mysleli si, že jsme zbraňoví experti. A já pil pořád svou skleničku denně.
* * *
Blíže neurčené místo na Zemi
"Reinharde, no tak, heej!" zatřásl mu někdo s ramenem. Větrem ošlehaný čaroděj zdvihl hlavu a upřel na narušitele nepříliš vlídný pohled. "Híml, ty vypadáš jak v posledním tažení," zasmál se trochu Erik, ale potom jen mávnul ke dveřím. "Přišla další várka, přímo z anglické školy pro hodné chlapečky. Prý je znáš."
"Já?" Vyzáblý nadporučík zvedl pohled od knihy a pak si upravil rozježené vlasy. "Dobře, tak je doveď dál, prosím." Netušil, kdo by to mohl být. Až když zaslechl podvědomé zaklapání podpatků, náhle mu sepnulo.
"Halt!" vykřikl nejvytáhlejší a nejstarší z těch pěti. "Četa F se hlásí do služby, pane nadporučíku!" Byli to oni. Těch pět ze Zmijozelu, které potkal snad kdysi v minulém životě. Reinhard se na ně usmál a oči mu zase trochu ožily. Postavil se a zasalutoval jim, pak se posadil a ukázal jim na bedny od materiálu, které se mu válely ve stanu.
"Rád vás zase vidím, pánové," řekl a zapálil si. Usmál se na ně. Viděl je docela rád. "Takže vy jste sem přišli jako posila, to je chvályhodné... Vzhledem k vašemu… věku," zamumlal a pak potáhl z cigarety. "Proč jste sem přišli, mohli jste dostat klidnější místo?" zeptal se náhle, ale mluvil tvrdě a jasně - ptal se jako velitel.
"Chtěli jsme sloužit pod vámi, pane," ozvalo se tiše. "Víme, že když se vám dokážeme osvědčit, budete nás brát vážně. I když teď říkáte, že jsme moc mladí."
„Mám dojem, že tohle není… ideální, bohužel, potřebujeme lidi. Dost vojáků tu umírá. Brzy. Takže, jen vás upozorňuju, že to není to, na co jste zvyklí, tady je válka. Tady se umírá. A ještě jedno. Pravidla tu neexistují. Nepřítel je taky neuznává."
"Ja wohl, Herr," přikývli všichni svorně a on si všiml toho, čeho předtím ne. Ano, byli mladí, příliš mladí na jeho vkus, ale v jejich očích... Vzdáleně viděl odraz jakési tvrdosti. Náhle si byl jist, i když předtím o tom přesvědčen nebyl, že oni vědí do čeho jdou. Že od té doby, co je viděl naposledy se zocelili podivuhodným způsobem. Náhle mu přišli tak trochu jako on sám, když se vrátil ze své první války, zase zpátky do Bradavic.
"A teď běžte. Ubytování si najděte sami. A pak se hlaste u doktora Schwartze, prohlédne vás a dá vám něco proti té poslední kletbě, která se nám tu vznáší ve vzduchu." Pak je pohybem ruky propustil. A sám se znova posadil k zprávám od rozvědky. Zívl a nalil si trochu čaje.
Zprávy nebyly dobré. Najednou pochopil, ten lesk v jejich očích. V Anglii se to mlelo. A nejen tam. Všude se To roztahovalo a rozvědka je varovala, že možná nepřítel má některé z Nich ve svých řadách. Z Nich. Konkrétní jména se neuváděla, ani nic jiného. Prostě to byli Oni a byli nebezpeční. Vládli černou magií a neváhali zabíjet na potkání. To nepřítel ovšem taky. Byla válka. Ve válce se umíralo vždycky, tak proč takové zbytečné zprávy?
Válka v Zálivu - to byl konflikt dvou světů na obou stranách. Mudlovští vojáci a mezi nimi čarodějové. Jen málokdy o sobě věděli. Jen málokdy proti sobě bojovali. Ale pravdou bylo, že občas se odehrály masové vraždy, které se tvářily mudlovsky, ale na hony z nich byla cítit magie.
A on to musel vyšetřovat. Byl totiž armádní expert. Na magii. Na výslechy a hlavně na likvidaci lidí a vůbec nebezpečných čarodějů. Možná proto měl jednu ruku popálenou od ohně a chyběla mu část malíčku na druhé. Ale nebál se a jako syn svého otce stál často v první linii a čistil prostor. Vojáci se k němu obraceli často o radu instinktivně, byl tichá a přeci mlčenlivá osobnost a velmi, velmi mocný kouzelník.
O rok později
"Dnešní mise, byla úspěšná, pánové, děkuji," řekl tiše Reinhard a pak je pohybem ruky propustil. Už s nimi všechno probral a teď si potřeboval odpočinout. Pomalu se posadil na židli a třesoucí se rukou si nalil panáka. Už tady byl rok a půl a za tu dobu si zažil jako za celý život ne. Pak si zapálil cigaretu a potáhl. Ale pak ji típl. Ani na to už neměl chuť.
V tom se najednou plenta u vchodu pohnula, jak ji odsunula váhavá ruka. A pak dovnitř vkročil Heinz, jeden z původní čety F, která se stala základem pro jeho mužstvo. Za tu dobu už se taky změnil. Víc zmužněl, poztrácel klukovské rysy. Ale přesto se ještě pořád dokázal smát...
"Veliteli...?" oslovil ho starostlivě a upřel na něj zkoumavý pohled.
Reinhard zvedl oči a pak se dokázal na chvilku usmát.
"Ano?" zeptal se tiše a přitom měl sto chutí se zpít do němoty, odstavit vlastní vědomí od všeho, co byl nucen udělat a pak spát… Dlouho, spánkem beze snů.
"Mohu na chvíli dál?" optal se Heinz, ale potom, aniž by čekal na vyzvání se posadil na bednu vedle. Jako když sem přišel poprvé. "Nevypadáte moc dobře," podotkl potom, ale spíš jenom konstatoval fakta. "Nechcete aspoň čaj? Nebo něco k jídlu?"
"Potřeboval bych se vyspat," řekl tiše Reinhard a pak se na něj usmál. "To nic, to mě přejde. Občas se mi to stávalo i na škole."
Jenže na škole na vás nevisela uniforma a nevypadal jste jako válečný veterán, který toho viděl moc, napadlo Heinze a pak se na něj trochu usmál a šel postavit na čaj. Tušil, že velitel teplý čaj ocení. Ocenil. Neřekl to, ale on to na něm poznal. To jak se pomalu napil, přivřel oči a najednou se trochu uvolnil.
"Teď by mělo být pár dní klid," poznamenal potom, když se Reinhard opřel do židle a hodil si nohy na stůl. "Měl byste si chvíli odpočinout. Já vím, že je to vaše práce, ale nemůžete se úplně odrovnat, i vy musíte spát a mít chvíli oddech."
"Já vím, ale teď mi dovolenou nedají." Reinhard se opřel víc do židle a hlas se mu po tom čaji začal vytrácet. Mluvil, ale pomalu utichal a Heinz věděl co to znamená, velitel usínal. Trochu se pousmál a potom k němu přešel a pomohl mu na nohy.
"Dovolenou ne, ale pár hodin spánku vám jen prospěje," zamumlal potom, když si přehodil jeho ruku přes rameno a pomalu ho vedl k posteli. Reinhard se nebránil. Na to byl příliš vyčerpaný. Jen se nechal položit, zout si boty a přikrýt. Vedle na železném stolku cinkl hrníček. "Nechám vám tu ještě trochu, kdybyste potřeboval..." slyšel vzdáleně Heinzův hlas. "Dobrou noc, veliteli..."
Jenže velitel už ho neslyšel, spal jako zabitý. Jenže, když se ráno vzbudil, nemohl se pořádně hýbat. Venku přecházel posel ze štábu, naštěstí mudla. Takže neviděl, jak si Reinhard pomohl k síle a jak se potom, byť s bolestmi, dokázal zvednout.
Válka si vybírala daň. S každým dnem, kdy ji protahovali, v nich kousky jejich osobnosti odumíraly a odumíraly. Pořád chodily špatné zprávy. Pořád se zabíjelo. Ale to nikdo z nich změnit nemohl. Všichni mohli udělat jen jedno. Zatnout zuby, opustit své ideály a pokusit se to přežít. Nic víc. Přežít. Možná se ctí.
Reinhard se stal vyhledávaným velitelem a během dalších dvou let povýšil na plukovníka. A povýšení v poli, ano, to se cenilo. Byl statečný a vždy své muže dovedl zpět a pokud to bylo nutné, šel by pro ně zpět i do Pekla a oni pro něj také.
O pár měsíců později
A pak se setkali v tom domě. S něčím, co nebylo snad ani z jejich světa. A tehdy poznali skutečnou sílu plukovníka Schneidera. Dokázal to zarazit, ale když utíkali pryč, málem tam zůstal.
Možná s tím byl v duchu smířený, s tím, že tam zůstane, že tam zůstane navždycky, ale to by nesměl být takový, jaký byl. Velitel, pro kterého by vojáci skočili do ohně. Najednou ho obklopil nespočet nohou a někdo ho zdvihl. Nevážil moc, nemohl být vůbec břemenem. Ten někdo si ho hodil přes rameno a ostatní je začali zaštiťovat kouzly. Dostali ho ven. Těch pět kluků, kteří už dávno kluky nebyli, těch pět, co mu řekli, že on jediný je bude brát vážně. Bral je vážně, teď ano. Zachránili mu život.
"Veliteli! Veliteli!" Heinz ho složil v bezpečné vzdálenosti na zem a popleskal ho po tvářích. "Veliteli, no tak!"
"Heinzi," zasípal tiše plukovník a vzápětí vykřikl bolestí. Měl úplně zpřelámanou levou nohu a s levou rukou nemohl pohnout. "Heinzi, musíte," nádech a zase ta bolest, "musíte odtud zmizet, hned! Ta… budova... Vybuchne!"
"Jasně, mizíme. Ale s váma, veliteli," usmál se na něj voják a přítel v jedné osobě a rychle mu pohmožděné končetiny provizorně zafixoval. Zem se jim zakolébala pod nohama. Heinz kývl na své kamarády a cosi jim rychle řekl. Reinhard nepostřehl co. Potom ho zdvihli a ve chvíli, kdy se místo budovy objevilo rudé světlo a zaplavovalo všechno kolem, se přemístili pryč. Zpátky, rovnou nedaleko Reinhardova stanu.
Odtamtud bylo jen kousek k doktorovi, ale když tam Reinharda přinesli, ten se na ně zkoumavě zadíval.
"Pánové, promiňte, ale ten muž už je mrtvý..."
"COŽE?!" vykřikl Heinz. Ostatní jen vytřeštili oči a bez hlesu zalapali po dechu.
"Nedýchá a jeho tep... Už ho skoro necítím. Muselo ho zasáhnout něco skutečně silného. Raději ho položte támhle, mám tu případy, co mohu zachránit."
"Tak to ne!" vložil se do toho okamžitě Günter, další z železného jádra Reinhardovy jednotky. "Tohle je náš velitel, právě nám i všem v tomhle podělaným táboře zachránil prdel!" Vytasil hůlku a namířil ji na doktora. "Ještě žije," pronesl potom ledově. "Ale jestli umře, tak vy půjdete s ním!" Oči mu zaplály živým ohněm.
Doktor se nejistě rozhlédl. Nebyla to jenom jedna hůlka. Bylo to pět hůlek, namířených na jeho hruď. "Pánové, prosím, vedle čekají muži, které mohu zachránit... On už skutečně nemá naději, ne při těch zraněních, co utrpěl. Takhle ho to alespoň nebolí."
Pětice vojáků postoupila dopředu a promluvil další z nich.
"Konejte svou povinnost doktore! Přísahal jste, ne? Tady leží raněný a potřebuje vaši pomoc!" Heinz mluvil klidně, ale s důrazem.
"Vojáku, podívejte, pokud mu chcete pomoct, základy znáte, nastartujte mu srdce a rozdýchejte ho, já už na to sílu nemám. A jestli se vám to podaří do pěti minut, nepoškodíte mozek a má šanci."
"Mohl jste to říct hned a ušetřili jsme si nepříjemnosti," Heinz pokynul svým dvěma kolegům, kteří se okamžitě sklonili k bezvědomému plukovníkovi. Sám přitom nepřestával mířit na lékařova prsa. "Nerad vás takto ohrožuji, ale splácím dluh. Život, za život."
"Zavolám sestru a pomocníka, já teď musím na sál. Pokud ho rozdýcháte, vezmu ho."
„To si pište, že ho rozdýcháme!“ zasykl Heinz a varovně se zamračil.
Doktor to raději vzal na vědomí. Tušil, že s těmihle nebude radno si zahrávat. Když odcházel, jen viděl, jak z něj stahují chatrnou uniformu a snaží se jeho plíce přimět k činnosti. Modlil se, aby se jim to podařilo. Jinak měl o svém dalším osudu vážné pochyby. Byli všehoschopní.
„Veliteli! No tak!“ Heinz ho poplácal po tvářích a pak se sklonil k jeho ústům. Cítil z něj alkohol, ale to nebylo nic neobvyklého. Plukovníka Schneidera ten lehký odér provázel pořád. Heinz se otočil na své přátele a pokynul. Víc dělat nemusel.
Přitiskl svá ústa na Reinhardova a začal do nich dýchat. No tak, veliteli! Přece to nevzdáte! Těm parchantům se nemůže udělat taková radost. Veliteli! Nádech, co nejsilnější výdech do Reinhardových plic a znovu. A zase znovu. A opět.
"Neblbni!" zarazil ho Johan Joczek. "Jestli to přeženeš, začne zvracet." Sám veliteli masíroval hrudník přesně určeném tempu. Věděl, že to je teď nejdůležitější, aby se mu rozběhlo srdce a pak to už bude dobré. Musí. Pět stlačení a vdech. A znova. Pak jim skutečně začal zvracet, museli ho překulit na bok, žaludeční šťávy vlastně jen odtékaly.
Fridrich Joczek mu pak nekompromisně vyčistil kouzlem pusu, aby… No, aby to Heinz nemusel čichat a začali znova. A pak, po několika dlouhých minutách, které jim připadaly jako hodiny, se plukovník Schneider nadechl sám. Přestali z masáží a drželi mu hlavu s předsunutou čelistí, aby mu nezapadl jazyk. Už nebyl tak bledý a vracela se mu barva. Ano, další zranění stále krvácela, ale z koho teče krev… žije.
"Jaký je čas?" zeptal se Heinz udýchaně, když se konečně zdvihl.
"Tři minuty třicet," odpověděl mu automaticky Günter, kterému okamžitě došlo, nač se ptá. Všichni měli na paměti doktora slova: pět minut a nebude poškozen mozek.
Oddechli si všichni, Günter pro změnu vyčistil podlahu a potom bezvládného velitele zdvihli. Nejmenší a nejmladší z nich mu přiložil ruku na čelo, aby zjistil, jestli je aspoň vnímá. Georg Furman totiž oplýval velmi vysokým stupněm empatie. A ulevil si, když ucítil, že velitelovy myšlenky jsou sice zmatené, ale... Nezanechá to na něm trvalé následky.
"Jak mu je?" zeptal se Heinz a pak ho pomalu přeložili na pojízdné lůžko.
"Jestli se vzbudí, bude mít velké bolesti," řekl muž v bílém plášti, který se najednou objevil ve dveřích a teď už stál u jejich velitele a měřil mu tělesné funkce. "Raději mu dám morfium a taky něco na povzbuzení organismu. Vy jste přímo z fronty, že? Takže na alkohol se ptát nemusím, mám s ním počítat že? Kolik pije?"
"Dost, skleničku před spaním, podle něj. Ale obvykle je to tak láhev koňaku na dva dny..." povzdechl si Heinz a zkontroloval velitelovu placatku. Byl prázdná. Pak sklopil oči. "Doktore, omlouvám se, jménem celé naší čety, za náš předchozí výstup, ale prosím pochopte... Je to jeden z nejlepších vojáků, kterého tato armáda má a dneska nám skutečně všem zachránil život."
"Dobře, jeho věc, že pije, ale tady pije každej. To tahle válka… " Doktor jen mávl rukou a pak položil ruce nad plukovníkův hrudník a zavřel oči. Kolem rukou se udělalo mihotavé světlo a to opatrně proniklo do těla. Vojáci na něj zírali a pak jim to došlo. Ten doktor měl skutečné nadání. Kouzelník, který dokáže léčit takto má dar od boha.
Lékař se nadechl a pak ruce přiložil přímo na hrudník. Skousl si rty a na čele se mu objevila vráska. Pak po půl hodině, kdy už z něj tekl pot, se pomalu usmál.
"Tak... Orgány už bude mít v pořádku. O nohu a ruku se postará kolega, je to... Méně náročné. A co vy? Jak jste na tom? Nějaká zranění, kromě těch odřenin a vaší modřiny?"
Vojáci se rychle a trochu zmatečně ohledali. Potom jeden po druhém zavrtěl hlavou. Jen Günter se ozval s podezřením na vykloubené zápěstí, ale to muselo počkat na druhého doktora - lékouzelníka. Ale tomuhle všech pět věnovalo vděčný pohled. Zachránil jim velitele... Po řadě se zatvářili trochu provinile, ale nakonec se usmívali.
"Plukovník má tuhý kořínek," ozval se konečně Heinz. "I když jste tomu nevěřil."
"Ano, má," přikývl doktor a také se trochu pousmál. "Má silnou vůli k přežití. I když to tak opravdu nevypadalo."
"To ano," potvrdil Günter a pak se na sebe vojáci usmáli. I doktor se usmál.
"Teď si tu někde sedněte a sežeňte mu deku, s tou rukou a nohou to vypadá ještě na chvilku čekání a já musím jít zase na sál. A kdyby se vzbudil, zavolejte mě, musí dostat morfium, ta bolest by... No, prostě mě sežeňte." S tím se s nimi rozloučil a odešel.
Zůstal po něm jen odér jakési kořeněné vůně s nádechem citrónových mentolek.
Heinz se trochu pousmál. Shánět deku? Na co? Párkrát zamával hůlkou ze vzduchu se na Reinharda snesla měkká látka. Kluci mezitím schrastili pár beden a sesedli se kolem lůžka do podivného kroužku. Plukovník byl pořád v bezvědomí, ale dýchal sám a vypadal lépe. Mohli aspoň doufat, že se z toho dostane.
Až po chvíli prolomil trpělivé mlčení Furman.
"Heinzi... Vážně je pravda, že vypije láhev za dva dny...?" zeptal se tiše.
Heinz se chvilku díval před sebe a pak kývl.
„Někdy zvládne i celou za jeden večer. Viděl jsem jednu z těch beden v kanceláři, nechává si posílat prvotřídní zboží z Francie. Občas ale má skotskou, nebo jen šnaps, to když se vrátí z akce a je mu jedno, co pije. To… No, víte jak ho někdy zavolají a on pak na den dva zmizí sám? Jednou to bylo na týden a pak, no, viděl jsem ho v jeho stanu... Prostě tu láhev otevřel a půlku vypil na jeden zátah... Další den měl kocovinu, že se ani nepostavil na nohy. A o dva dny později dostal Rytířský kříž první třídy za službu vlasti. Tak si spočti, co to asi muselo být..." Heinz se rozpovídal víc než by chtěl, ale v podstatě už to nedokázal dusit v sobě. Měl velitele rád a bolelo ho, když viděl, jak ho to ničí.
Válka, nadřízení... A jeho vlastní svědomí.
Všichni se otřásli. Zamrazilo je až do morku kostí. Bylo jen málo věcí, co mohlo velitele, jako byl Reinhard Schneider odrovnat natolik, že by pil láhev skoro na jeden zátah. Zase seděli mlčky a jen ho hlídali, každý zadumaný, ponořený do vlastních myšlenek. Po chvíli se ozval hluboký povzdech. Otočili se na původce. Furman si povzdechl znovu.
"Když... Jsem..." mávl rukou k veliteli a všichni pochopili, nač naráží. Když mu nahlížel do myšlenek. "Byly hrozně zmatené. Všechno jedno přes druhé... Dokonce i vzpomínky na školu. Ale divné... Hrozně divné."
"Co tím chceš říct?" zeptal se Johan. "Jak zmatené, je… Sakra, je přece vážně zraněný!"
"Ty vzpomínky byly prostě divné. Dvě věci, které se staly v různé době, on má spojené v jednu vzpomínku. Pevnou! Rozumíš...? Jakoby mu někdo s tou pamětí manipuloval. Nebo si snad vzpomínáš, že by měl někdy na plese růžovou paruku?" odsekl Furman.
"Ne, nikdy, ale povídalo se o tom, že… No, prý tak šaškoval ve svém, hmmm, páťáku? Jo, vykládal to jeden sedmák a říkal, že prý má dobrej hlas a jinej řekl, že i pěkný nohy. Tehdy jsem dost zíral."
"Jo, právě. Říká se, že tak šaškoval v páťáku. Ale já bezpečně vím, že v pozadí té vzpomínky byl sedmý ročník." Furman významně kývnul. "Klidně bych na to přísahal!"
"Takže chceš říct, že se mu někdo hrabal v paměti?" zeptal se tiše mlčenlivý Fridrich.
"Jo, přesně to chci říct," přikývl Furman a zadíval se na bezvědomého Reinharda. "Někdo mu dost brutálním způsobem vymazal vzpomínky."
Muži kolem lůžka se na sebe podívali a pak sklopili oči. Co mohli říkat. Nic. Tohle byla armáda. A Reinhard byl důstojník z tajné sekce. To že byl dobrý, neznamenalo, že by ho nezneužívali, právě naopak.
"Sakra," řekl tiše Heinz a pak se zadíval do té klidné tváře jejich velitele. Teď, když spal pod morfiem, vypadal klidnější a i ty tvrdé rysy kolem očí na okamžik ztratily svou tvrdost a uvolnily se. Vějířky vrásek kolem očí i stříbrné a šedivé nitky, které mu skoro paraziticky prokvétaly krátké vlasy a dávaly mu tak starší vzezření, teď působily nepatřičně. Pak muž tiše zasténal.
Heinz k němu ihned přiskočil a konejšivě ho nazdvihl, protože plukovník zalapal po dechu. Pomohlo to. Na chvilku a jen trochu. Potom se Reinhard znovu roztřásl a unikl mu další bolestný sten.
"DOKTORE!" zařval Heinz a jeho společníci vyskočili. "Rychle! Doktora! Rychle!"
Reinhard na okamžik otevřel oči a upřel na něj zamlžený pohled plný bolesti. Heinz se pokusil konejšivě usmát, ale valný úspěch to nemělo. Odpovědí mu bylo jen tiché zanaříkání.
V přiběhl doktor, který Reinharda léčil. A stačil mu jediný pohled. Beze slov mu vyhrnul levý rukáv, zapumpoval rukou a rychle mu vbodl morfium do žíly. Čistě, bez zbytečných cavyků. Ani nezaznamenal, jak se Furman upřeně zadíval na velitelovo předloktí a vytřeštil oči.
Jediné tiché vydechnutí. Tiché zašeptané „Heinzi“ a pak mu klesla víčka. Zamrkal. Jednou, podruhé a nakonec se velitel svému podřízenému složil do náruče.
"Tak," vydechl doktor a pomohl vojákovi muže zase uložit. "Dovezu kapačku, přeci jen se nám tu uvolnila nějaká krev a on jí ztratí ještě dost na sále. A pak fízák a přidáme morfium. Pojďte jeden se mnou, budu potřebovat pomoc."
Heinz okamžitě kývnul a pomohl doktorovi Reinharda odvézt.
Furman se za nimi chvíli díval a potom si kecl zpátky na svou bednu a sklonil hlavu mezi ramena. Prozření to bylo ohavné, tím ohavnější, když viděl, co viděl.
Když se Heinz vrátil ke svým společníkům, bylo o hodně později. Posadil se k nim.
"Už ho vzali na sál. Nakonec ho vezme tenhle doktor, říkal, že se mu to raději spraví sám. Máme počkat, pak se koukne na nás, nebo něco pošle."
Všichni přikývli, mlčky a pak to vypadalo, že už nikdo nepromluví. Ale po chvíli byla náhle položená tichá otázka.
"Viděl jsi to, Heinzi?" zeptal se tiše Georg.
"Co?" zeptal se Heinz, který měl stále před očima ty velitelovy rány.
"To na té ruce. Protože kvůli tomu se mu hrabali v hlavě," odtušil Georg a oči mu vztekle zaplály. "Tyhle vzpomínky mu vzali, hajzlové!"
"Vzpomínku na tu dívku?" zeptal se Heinz, kterému to docvaklo.
"Jo. Proto jsem si říkal, co je na tom tak zmatené... Ona tam nebyla. Nebo nebyla v tom správném smyslu. Ne v tom smyslu, v jakém tam měla být... A on ví, že mu ty vzpomínky chybí." Furman jen potřásl hlavou. "Myslím - že kvůli tomu tolik pije."
"Kvůli tomu, že si na ni nedokáže vzpomenout?"
"Jo. Kvůli tomu, že zřejmě nějak zjistil, že ji... miloval... Ale jenom to ví. Nemůže si na to vzpomenout."
"A myslíš, že to má něco společného s tím, jak... No, jak byl najednou po Vánocích v sedmém ročníku smutný? A ona taky?"
"Myslím, že tam to začalo... Protože si potom vzpomeň, jak chodil týdny jako bez duše a pak zase byl úplně normální," Furman jen mávnul rukou. "Jenže co je nám platné, že to víme. Pomoc mu nemůžeme. Jestliže to kouzlo přetrvalo až do dnes, musí být silné..."
"Jasně, to tedy musí. Takže, co dál? On to neví, ale ona jo. Jenže ta se k němu nevrátí. To víme dobře."
"Nevrátí... A tím si seš jistý proč?" opáčil náhle jeden z bratrů. Günter na něj upřel tázavý pohled.
"Nebyla to snad ona, kdo ho opustil?" nadhodil potom.
"A ty víš proč?" oponoval bratr.
"Nevím, jen jsem ji jednou viděl mluvit se Snapem, snažil se ji přesvědčit ať mu pomůže a ona... Řekla, že takhle to bude lepší, když je šlechtic a když ho čeká kariéra v armádě."
"A do hajzlu," ulevil si Heinz. Najednou to bylo víceméně jasné a bylo zbytečné o tom mluvit. Furman chtěl ještě něco dodat, ale tak nějak všichni zapomněli na plynoucí čas... Ovšem ten nezapomněl a ve chvíli, kdy Georg otevíral pusu k nim vkročil doktor. A ačkoliv vypadal hodně unavený, byl taky docela spokojený.
"Můžete si ho odvézt, pánové. Už by měl být v pořádku."
„Úplně?" zeptal se trochu naivně Georg.
"Ne, bude potřebovat rekonvalescenci a zdravotní dovolenou. Napíšu mu to a doporučím středisko, kde se o něj postarají. Ale podle toho jak se vyvíjí situace, dostane nejvýš týden, dva na odpočinek a pak ho pošlou zpět. Mimochodem, potřebuje hlídat, ale já mám plnou kapacitu, vlastně jedem na dvě stě procent, ale on je stabilizovaný a v podstatě, co potřebuje jsou léky a dohled. Kdo z vás je zdravotník družstva?"
"Já," kývl Georg.
"A já," ozval se ještě Heinz, i když trochu bílý, z toho všeho, co se dozvěděl.
"Dobře, dám vám sebou léky, které má dostat a zítra ráno ho převezeme k vám a pak pokud bude vše v pořádku by měl nastoupit dovolenou. A teď pojďte, podívám se na vás."
Nechali se prohlédnout, jeden po druhém, ale díky Reinhardově včasnému zásahu ani jeden z nic nebyl vážně zraněn. Jen všichni vypadali, jakoby je přešel hodně silný mráz. Doktor se nevyptával. Taky si všiml vypálených slov a jemu nikdo nemusel říkat dvakrát, aby si dal dvě a dvě dohromady. Spravil jim zběžně pár pohmožděnin, potom je pečlivě instruoval, co jak a nechal je s Reinhardem o samotě. Tohle bylo v mužstvu, do toho on mluvit nemohl.
Vojenské sanatorium, blíže neurčené místo na Zemi
Reinhard se díval z okna na sluncem prozářenou zahradu před lázeňským domem a pomalu si balil věci. Jeho pobyt v lázních skončil po desíti dnech a byl znova odvolán na frontu. Jeho mužstvo ho čekalo. Usmál se. V pravdě, chyběli mu, zvykl si na ně na všechny a přišli mu bližší než rodina, za kterou ani neměl chuť jezdit, nechtěl, aby viděli jak dopadl.
Zapnul si límeček košile, když vrzly dveře a vešla ona. Sestra, která se tady o něj starala. Usmál se na ni a ona na něj. Pak k němu beze slova přešla a políbila ho. Oplatil jí polibek a na chvilku ji k sobě přivinul. Nakonec se pustila a upravila mu sako.
"Dávej na sebe pozor, vojáku."
"Dám," řekl a věděl, že se právě rozloučili. Přijdou další u kterých bude Agnes hledat lásku a oni u ní zapomnění. Nevadilo mu to. Podal jí růži, kterou pro ni vykouzlil a pak kolem ní prošel pryč. Válka čekala.
Jeho spolubojovníci čekali venku a usmívali se. Taky ho rádi viděli a rádi viděli, že už je zdravý. I když to slovo znělo skoro jako výsměch. Napřed ho málem vůbec nechtěli ošetřit, chtěli ho nechat zajít jako psa a pak ho ani ne po dvou týdnech posílají zpátky. Do první linie, do nejtvrdších bojů. Válka je ze všech zvráceností ta nejzvrácenější.
Když plukovník vyšel, předpisově sklapli podpatky a zasalutovali mu. Na pozdrav odpověděl, ale potom jim dal pohov. Na tohle neměl náladu. Ti kluci mu zachránili život, tak jaképak cavyky s oficialitami. Netušil a ani nemohl tušit, co všechno se o něm dozvěděli. Ale najednou mu přišli víc blízcí, než kdykoliv předtím.
"Plukovníku," promluvil konečně Heinz a zeširoka se zazubil. "Jsme rádi, že už vám je lépe.“
Usmál se. Poprvé, co si po dlouhé době pamatovali, i očima.
"Je mi lépe a proto nás přesouvají. Tak pojďte, pánové." Na to si nadhodil vak na rameni a vyšel s nimi po boku z komplexu ozdravovny. Venku už je čekalo auto a Fridrich si sedl za volant. Nastoupili, Reinhard se posadil vedle řidiče a opřel se víc do sedadla. Připadal jim trochu klidnější. Takový, no, jako by mu těch deset dní skutečně prospělo.
"Slyšel jsem, že nás zase přesunují někam jinam..." Fridrich zařadil a bratr mu věnoval útrpný pohled. Osobně by raději dal přednost přemístění, ale kolem bylo příliš zvědavých očí, aby to mohli provést bez nežádoucí pozornosti. Takže jeli autem.
Nic příjemného, jak si pomyslel Furman, rodilý kouzelník, a velmi nedůvěřivě přejel rukou po potahu. "Už by taky pomalu mohli začít jednat o míru... Protože ten původní smysl téhle války už nějak - není."
"To už nebyl před rokem a vidíte, pořád ještě trvá," řekl tiše Reinhard a pak zavřel oči. On měl cestování autem rád, protahovalo to čas, kdy musel zase do boje. Takže si na tohle velmi rychle zvykl.
"Nemají rozum. Protahují to donekonečna, od ničeho k ničemu a přitom tu jen zbytečně umírají lidé..." Fridrich znovu přeřadil a zabočil na rovnější silnici. Heinz mezitím podával hlášení, co se stalo, nebo nestalo během plukovníkovy nepřítomnosti.
"Došlo znovu několik zpráv z rozvědky. Z velitelství přišel jeden jediný příkaz - prohlížet každého zabitého, který byl neobvykle silný, nebo tak. Má se pátrat po všech neobvyklostech. Ale po čem konkrétně, to už nám nikdo neřekne."
Plukovník si povolil knoflík u košile.
"To je téměř jisté, že se nic neřekne. Ale, no večer snad budu vědět víc.“ Pak si povzdechl. "Docela bych se najedl, neznáte tu někde dobrou hospodu?"
V tu chvíli se Günter nahnul dopředu a cosi pošeptal Fridrichovi do ucha. Ten jenom přikývl a na další křižovatce znovu odbočil. Chvíli jeli mlčky, až náhle Fridrich trochu prudce zabrzdil a otočil se velitele.
"Jediná knajpa široko daleko, pane plukovníku. Ale docela slušně tu vaří." Zbylí čtyři vojáci jen horlivě přikyvovali.
"Dobře," plukovník se zase upravil a pak v jejich doprovodu vešel do vcelku slušné hospody. Vybral stůl vzadu a posadil se. Když jim číšník donesl jídelní lístek, poděkoval v místním jazyce a pak se začetl.
Po chvíli jej cosi přimělo, aby na okamžik zdvihl hlavu. A strnul.
Na opačné straně lokálu, hned za paravánem vedle dveří, seděla postava. Žena. Vlasy, černé jako uhel, měla sepnuté na temeni, na sobě dlouhý plášť s ohrnutým límcem a pevné kožené boty. Zrovna dopíjela panáka vodky. Číšník k ní přistoupil a cosi s ní diskutoval.
Reinhard nerozuměl, co říkají, jen seděl, neschopen se pohnout.
Číšník odběhl s bankovkou velké hodnoty, aby jí rozměnil... A v tu chvíli se otočila. Na okamžik se podívala jejich směrem. Mohl zahlédnout poměrně čerstvě sešité obočí. Ale to už se vrátil číšník a podával jí drobné. Doslova mu je vytrhla, vyskočila na nohy a zmizela dřív, než se Reinhard stihl zdvihnout.
Venku se ozvalo slabé prásknutí, jak se přemístila.
Reinhard chvilku seděl jako opařený a když přišel číšník, objednal si panáka. Ačkoliv před svými muži nikdy nepil. Pak si teprve objednal jídlo, ale nic vydatného jak chtěl původně. Jen polévku, a i v té se vrtal. Když mu Fritz podal šálek s jakýmsi čajem, vypil to bez otázek. Netušil, že zatímco on se stáhl do sebe, jeho muži zhodnotili správně situaci a snaží se mu pomoci.
Heinz se po bezeslovné domluvě s ostatními zdvihl, odsunul se nenápadně k nálevnímu pultu a když se přiblížil ten číšník, přitáhl si ho blíž. Oči mu podivně plály.
"Poslyš, mein Kamerad," oslovil ho potom tiše, "kdo byla ta žena? Ta v černém, co před chvíli odešla."
"Nevím, nikdy jsem ji tu dřív neviděl, ale já tu pracuju krátce. Jinak, vypadala dobře, ale velmi nebezpečně. Ale zeptejte se šéfa."
"Fajn, fajn!" Heinz ho pustil a bez meškání popadl vedoucího lokálu, který se snažil nenápadně špicovat uši. "Poslouchat se nemá," zavrčel mu do ucha a stiskl, že vedoucí skoro nemohl dýchat.
"Co chcete vědět?!" zasípal potom.
"Ta žena v černém. Před chvílí odešla. Co o ní víte?"
„Je to Francouzka. Teď dělá pro Angličany. Je nebezpečná a velmi dobrá. Prý je čarodějnice. Každopádně, umí si pomoci a kudy projde, prý planou požáry."
"Všechno?" zasyčel Heinz. Stiskl ho ještě pevněji.
"Já nevím, co ještě chcete!" zapištěl vedoucí.
"Co takhle její jméno, ne? Nebylo by?"
"Chartierová."
Heinz ho pustil. Potom si demonstrativně oprášil ruce. Nakrčil nos, když viděl, že se vedoucí klepe jako sulc.
"Chodí sem často?" zeptal se potom ještě.
"Občas. Nijak pravidelně. Dá si panáka, občas něco k jídlu... Jak říkám, nijak pravidelně. Někdy přijde dvakrát do tejdne, jindy se neobjeví měsíc. Je s ní takovej vysokej chlap. Angličan. Prý tu někoho hledají... Párkrát mi vystrašili všechny hosty, když tu řešili ty svý záležitosti..." Vedoucí nakrabatil čelo.
"Aha, tak dobře. To nám prozatím stačí, ale kdybyste si vzpomněl na víc..."
"Hned vám to přijdu říct," vedoucí horlivě přikyvoval, ale v duchu si říkal, že než říct něco jim, asi se radši dobrovolně zastřelí. Když se Heinz otočil k odchodu, protřel si rozbolavělý krk.
Heinz se vrátil ke stolu a s vděkem se podíval na své kolegy, kteří mu taky objednali.
Reinhard se mezitím vrátil do normálu a dokonce dojedl polévku a teď bezmyšlenkovitě chroupal slané sušenky. Díval se na šálek před sebou a pak se usmál na Henize, který si znova přisedl.
"Dejte si na mě, zvu vás, pánové."
„Veliteli?“ Heinz si s ostatními vyměnil pohled, ale potom si přece jen objednali, každý něco slabšího. Vrchní to přinesl s nebývalou ochotou a Heinz za jeho ramenem zahlédl vedoucího, jak se chvatně klidí z lokálu. Jen se zašklebil a potom pozvedl skleničku.
„Tak na co, pánové?“ nadhodil potom nesměle.
„Na velitele, to je jasné!“ odpověděl Georg s úsměvem a návrh byl přijat.
Reinhard zavrtěl hlavou. "Mám lepší přípitek, pánové, na vás. Ať se vrátíte v pořádku domů."
"Mám ještě něco lepšího," ušklíbl se náhle Günter. "Na nás na všechny. Ať to ve zdraví přežijeme!"
Konečně o sebe cinklo šest sklenek.
Usmíval se. Když tu sklenku vypil i potom. Jako by v těch mladých lidech vedle sebe, ten večer našel sílu. Sílu jít dál a být jim stále tak trochu otcem, starším bratrem a dobrým velitelem. Přespali pak v nedalekém hotelu a ráno je Reinhard i s džípem přemístil na místo určení. V tichých přemístěních byl mistr a tak si to i teď mohli dovolit.
Jen v noci nevěděl, co se stalo, ale v jednu chvíli měl pocit, že ho někdo chytil za ruku... Ale předpokládal, že se mu to jen zdálo.
Heinz se neklidně převalil na svém lůžku, ale v tom s ním Furman zatřásl.
"Tak?" optal se netrpělivě a Heinz zaznamenal, že se na něj všichni dívají.
"Tak co?" opáčil klidně.
"Co ti řekl ten hostinský?" vypálil Johan, aniž stačil Furman otevřít ústa.
"Jo ten..." Heinz se nadechl a chvíli se díval jinam. Potom však kývl. "Je to ona. Podle všeho je tu z pověření ministerstva. A podle všeho ji plukovník poznal."
"Fajn, takže, co s tím budeme dělat?" zeptal se Fridrich
"Nic, co s tím chceš dělat?" opáčil Heinz. "Však to Georg říkal. On má pomíchané vzpomínky. A to kouzlo nezlomíme. A ona se s ním stejně podle všeho nechce vidět. Jinak by nezmizela tak rychle... Takže budeme dál konat své povinnosti. Richtig?"
"No jo, ale…" Georg se trochu ošil. "Nemyslíte, že by někoho potřeboval? Je tak sám a možná, no, možná kdyby někoho měl..."
"Jak? Někoho potřeboval?" upřel na něj Günter pronikavé oči. "Myslíš do postele, nebo jako společnost...? V tomhle souhlasím s Heinzem. Pokud nemůžeme udělat nic, co by skutečně pomohlo, měli bychom to nechat být. Jinak bychom taky mohli udělat víc škody, než užitku. A myslím, že plukovník teď potřebuje hlavně klid."
"Myslím obojí!" zavrčel Georg. "Je moc sám – to je celé. Proto pije."
Rozhostilo se ticho. Byli výborní vojáci, vynikající kouzelníci, ale tohle se zdálo nad jejich síly... Shánět plukovníkovi někoho do postele? Heinz jen útrpně zakoulel očima, otočil se tváří od nich a zavřel oči. Bratři začali znovu hrát karty, Günter jen tak z nudy dělal hůlkou do vzduchu různé obrazce. Nikdo už nemluvil.
Georg se šel projít. Proč by měl spát, když se mohl projít pod hvězdami a propřemýšlet. Věděl, že je velitel osamělý, ale nevěděl jak mu pomoci. Vždyť, sakra byl to kluk, o tři, čtyři roky starší než oni... A už jim byl jako otec.
Nakonec se ocitl, ani nevěděl jak, před jeho stanem. Ochranné kouzlo se vztahovalo na všechny, kromě nich a tak pomalu vešel. Chvilku váhal na prahu, ale nakonec přece jen postoupil až k velitelovu lůžku a lehce mu zatřásl ramenem.
"Plukovníku...?" oslovil ho tiše.
Byl okamžitě vzhůru a na břicho mu mířila jeho ruka s pistolí. Pomalu ji sklonil, když si uvědomil, kde je to vedle něj. Omluvně se usmál.
"Co se děje, Georgu?"
"Ne nic," zakoktal se mladý voják a rozpačitě couvl. Najednou mu to přišlo hloupé. Velitel byl očividně v pořádku. Nebo se alespoň tak tvářil. "Jen... Jen mě napadlo, jestli... Nechcete společnost. Omlouvám se, pane, raději půjdu."
"V pořádku," velitel vstal a až teď si voják uvědomil, jak byl skutečně hubený. Vždyť jen díky těm pár dnům, kdy byl zraněný, se mohl dát trochu do pořádku. Vstal a zadíval se na Georga, tak trochu zvláštně...
"Takže?"
"Nic," pokrčil mladý voják rameny. "Jen mě prostě napadalo, jestli nechcete společnost... V tom lokálu - vypadal jste hodně... v šoku."
"Ta dívka tam, to byla Charlotta..." řekl tiše velitel a pak e posadil. Trochu smutně se usmál. "Ale asi mě nepoznala."
"Poznala vás," zašeptal Georg a sedl si před něj. "Proto... tak rychle zmizela." Nechtěl říkat utekla. "Heinz se trochu vyptával vedoucího... Zřejmě se netají s tím, kdo je, ani proč tu je."
"Zřejmě nemusí," řekl Reinhard a pak se znova zavrtal do spacáku. "Je tu zima, že?"
"Seženu vám ještě jednu deku," nabídl se Georg tiše a zdvihl se. Už nevěděl, co mu říct. Velitel o tom zjevně nechtěl mluvit a jemu přišlo hloupé se ptát. Dokázal si jen zlomkově představit, jak mu asi musí být. Žít jen s polovinou paměti, vědět o tom, ale nemoci s tím nic udělat. A teď ještě mít minulost téměř na dosah ruky a stejně se jí nemoci dotknout...
Druhá deka poněkud pomohla a plukovník se dokázal zahřát. Usnul vzápětí. Jen zvláštní na tom bylo, že teď byl choulený do prenatální polohy, jako malý chlapec, který se před něčím schovává. Georg si řekl, že příště by měl jít Heinz, přeci jen on toho ví o plukovníkovi nejvíc.
Chvilku poslouchal, jestli skutečně spí a potom jen pokrčil rameny a vytratil se jak nejtišeji dokázal. Podvědomě věděl, co se děje. Plukovník se uzavíral víc a víc do sebe... Když se vrátil do jejich stanu, upřely se na něj tázavé pohledy. Jen pokrčil rameny a natáhl se k sobě. Ve vzduchu se chvěly pocity, ale tentokrát si jich nevšímal. Neměl proč. Protože v téhle válce byly pocity zbytečné.
+ Charlottin příběh: Část první +